„...Pak se bledý kotouč měsíce dotkl špičky větve, a v tu chvíli jako bych slyšel povzdech, který se rozeběhl krajinou jako černý kůň, přeskakoval přes hrbolky a balvany podél cesty, a ztrácel se někde v údolí pode mnou na pokraji či spíše pomezí věčnosti a nicoty. Z jejího nitra potom dolehl v odpověď sten ještě žalostnější a ztrápenější, a sedmkrát zakroužil nad krajinou, než na ni usedl jako černý pták s křídly barvy sazí. Stál jsem pod stromem Odpovědí, a jeho stín ležel v prachu u mých nohou. Bledý měsíc nad jeho siluetou byl ještě bledší, a havraní křídla se rozprostřela přes bludné balvany, a vše splynulo v jediném černém stínu. Potom se měsíc vynořil na druhé straně kmenu stromu, a jeho barva byla barvou zániku. Temně rudý měsíc teď shlížel na můj zděšený, mrtvolně bledý obličej, na vytřeštěné oči s bělmem zrudlým krví. Jako ledová ruka se mne dotkl paprsek měsíce, a mne polil pot hořký jako černé slzy. Konečně jsem se vzpamatoval, sklopil oči a pokračoval v cestě dál. Čnící strom zůstal za mými zády, a blednoucí nebe úsvitu se ztratilo za temným horizontem vrcholu hory Melancholie, jakmile jsem počal sestupovat do tmy přede mnou. Tam nahoře zůstal také můj stín. Vrchol hory s děsivým ukazovákem jsem nechal za sebou, a hlas skřivana, který zdálo se, že slyším, umlkl, když měsíc zašel za mraky, které na bez hvězdném nebi vytvořily slovo Ne...“
a prahu nového dne, který se šedivě rodil z temnoty umírající noci, kráčel jsem po prašné cestě vzhůru k hoře Melancholie. Měsíc přímo přede mnou jako strážný noci a blednoucí obzor za mnou jako příslib nového jitra byli mými jedinými společníky, průvodci a druhy zároveň na té trudné, leč nutné cestě za odpovědí na otázku, kterou jsem nemohl dostat nikde jinde, než na samém vrcholku hory Melancholie. Obzor na východě začínal blednout, ale noc stále držela dominium nad touto bezútěšnou krajinou pokřivených pahýlů starých stromů a němých stínů bludných balvanů podél cesty, jejíž prach sedal na můj starý obnošený kabát a dusil mě v chřípí. Vdechoval jsem jej odporný, suchý a těžký, jako pozůstatek něčeho dávno mrtvého, něčeho co však kdysi pulsovalo životem. A s tím poznáním odcházelo s každým nadechnutím také kousek mne samotného, část po části mne kus umíral, každé vdechnutí zabíjelo část mého jsoucna, mého života, mého já. Z vrcholku hory nebylo cesty nazpět, ale já neměl na výběr, nebylo cesty nazpět, ale nebylo cesty jinudy. Můj osud byl vepsán do balvanů podél cesty, a jeho rozuzlení mne čekalo tam nahoře. Mělo alespoň něco smysl?
Hora Melancholie se vypínala jako nejvyšší a nejstrmější vrcholek mezi nižšími vrcholky hor Zapomnění, k jejichž úpatím vedlo hluboké údolí Smutku. Slunce tam nikdy nezasvítí kvůli strmým stržím a ostrým štítům, ale nebe tam vždy hořelo temně rudým jasem, jak se sluneční paprsky lámou od černočerných skal těch hor. V úpatích těch hor jsou nekonečné propasti a jeskyně, v jejichž nitrech bylo kdysi dávno vepsáno vše o tomto světě, o všech jeho možných záhadách a všech jeho zapomenutých tajemstvích. Tmavě modré hory a tmavě zelená země tu dostává nádech šedi, a krvavě rudé nebe sálalo smrtí, která celý kraj objímala svým černým pláštěm. Nebylo zvuku v údolí Smutku, protože nebylo života v jeho stínu, který by ho vydal, a nebylo ozvěny v jeho skalách, protože vše bylo tak daleko, že ozvěna každého zvuku dříve umřela než stačila doletět ke skalám kolem, aby se od nich odrazila zpět. Nebylo naděje v tom údolí, byla jen úzká pěšina klikatící se středem jako jedovatý had, a ta pěšina vedla přímo pod horu Melancholie, kde začínala stoupat nahoru. A po té cestě jsem prošel i já a stoupal jsem nyní k vrcholu té hory, na němž se krčil jediný pokřivený kmen stromu s jedinou, ještě pokřivenější větví, trčící od východu k západu, a ukazující někam do hlubin těch hor, do míst, kde se všechny stíny slévaly v jeden, a kde Černé jezero slz vpíjelo své temné vody do mrtvé a pusté země. To jezero se táhlo k severu, úzké, s vysokými, strmými břehy jako stále krvácející rána na zemi. A ačkoli jeho jméno znělo Černé, nebyla to čerň inkoustová, nýbrž temně krvavá. A celá tato krajina ležela za posledním ohybem cesty pod klenbou stromořadí za hlubokou propastí se starým, visutým mostem, který byl schůdný pouze jednou stranou. Mnoho stop vedlo tímto jedním směrem, zpět žádné.
Já, úsvit na obzoru, bledý měsíc, velký jako nikdy předtím a shlížející dolů na mě jako Jeho oko, a potom už jen můj stín, věrný společník kráčející neúnavně v mých patách, jsme se ocitli v tomto zapomenutém kraji světa pod klenbou nekonečného vesmíru. Můj vlastní obraz s každým dalším krokem blednul, aby můj stín mohl pokaždé ztmavnout a dostat pevnějších kontur. Měnil jsem se ve svůj vlastní stín, odsouzený navěky bloudit v této krajině temnoty, protože co je stín bez světla, nežli nic uvězněné v ničem. Prohrál jsem svůj život, ale prohrál jsem jej už dávno, dnes jsem se pouze rozhodl vyrovnat účet, splatit dluhy a udělat krok do temnoty, abych v ní našel světlo, temnoty, v níž jsem už dávno bloudil, jen jsem to nevěděl nebo snad nechtěl vědět. Možná není problém v tom, že nevíš, kde hledat. Možná je problém v tom, že nevíš, co nalézt. Zbývalo jen dojít si pro odpověď na otázku, na otázku, kterou jsem neznal, ale jejíž odpověď jsem musel poznat dříve, než bude můj účet ofrankován a založen.
Čas plynul a nebe stále bledlo, vyšplhal jsem konečně až k samotnému vrcholu hory Melancholie. Zatímco její svahy byly příkré, její úpatí a rovněž vrcholek byl mírný, téměř nepoznatelný. Nyní jsem již kráčel téměř po rovině. V šedavé dálce přede mnou konečně začal dostávat pevné kontury ebenově temný kmen stromu Odpovědí. Jeho jediná větev čněla jako zvednutý ukazovák k věčnému mementu poutníkům, kteří sešli z cest nebo snad dobrovolně vyšli vstříc zatracení. Netušil jsem, co mne na konci mé cesty čeká, věděl jsem ale, že to je něco, co dá smysl a význam všem věcem, které jsem v životě udělal nebo neudělal, všemu co jsem stihl, nestihl, odložil a zapomněl, vše před čím jsem utekl, vše k čemu jsem utekl, všemu co mne minulo, všemu co mne dohnalo, všemu co jsem chtěl i nechtěl, všemu co chtělo i nechtělo mě. Tam dostanu odpověď. A poté budu moci odejít s klidem.
Pak se bledý kotouč měsíce dotkl špičky větve, a v tu chvíli jako bych slyšel povzdech, který se rozeběhl krajinou jako černý kůň, přeskakoval přes hrbolky a balvany podél cesty, a ztrácel se někde v údolí pode mnou na pokraji či spíše pomezí věčnosti a nicoty. Z jejího nitra potom dolehl v odpověď sten ještě žalostnější a ztrápenější, a sedmkrát zakroužil nad krajinou, než na ni usedl jako černý pták s křídly barvy sazí. Stál jsem pod stromem Odpovědí, a jeho stín ležel v prachu u mých nohou. Bledý měsíc nad jeho siluetou byl ještě bledší, a havraní křídla se rozprostřela přes bludné balvany, a vše splynulo v jediném černém stínu. Potom se měsíc vynořil na druhé straně kmenu stromu, a jeho barva byla barvou zániku. Temně rudý měsíc teď shlížel na můj zděšený, mrtvolně bledý obličej, na vytřeštěné oči s bělmem zrudlým krví. Jako ledová ruka se mne dotkl paprsek měsíce, a mne polil pot hořký jako černé slzy. Konečně jsem se vzpamatoval, sklopil oči a pokračoval v cestě dál. Čnící strom zůstal za mými zády, a blednoucí nebe úsvitu se ztratilo za temným horizontem vrcholu hory Melancholie, jakmile jsem počal sestupovat do tmy přede mnou. Tam nahoře zůstal také můj stín. Vrchol hory s děsivým ukazovákem jsem nechal za sebou, a hlas skřivana, který zdálo se, že slyším, umlkl, když měsíc zašel za mraky, které na bez hvězdném nebi vytvořily slovo Ne.
12. března 2010 / +++
Bloudění
odkovy cinkaly o tvrdou zem, a jejich ozvěna se zvedala k holým korunám stromů, a ztrácela se v dálce. Odpovídalo jim jen vytrvalé krákaní havranů, jejichž hejna seděla na pokroucených větvích stromů pod šedivou oblohou. Vypadalo to, že nadcházející jaro je ještě vzdálenější než to předloňské, ale rovnodennost již nebyla daleko. Zbývaly do ní tři dny. Temný jezdec srazil nohy v třmenech, a kůň vyrazil ještě rychleji. Stromořadí na horizontu rychle ubíhalo, a za šedými mraky jen jako světlá skvrna prosvítalo bledé slunce, jehož slabé paprsky probleskovaly skrze větve stromů, a kůň letěl tichou krajinou jako o závod. Zbývají tři dny a cíl cesty je ještě hodně vzdálen. Pouhé tři dny, poté již bude pozdě. Jezdec opět ostře pobídl koně.
Šedivá krajina s šedivým nebem visícím nad ní působila téměř snově. Jakoby barva šedi byla vepsána ve všem kolem, jakoby samo slunce posílalo dolů šedivé paprsky, které celé to ponuré divadlo ještě umocňovaly. Špinavě, truchlivě pustý kraj předjaří tu spal, zdálo se, věčným spánkem, a jakoby nic nenasvědčovalo tomu, že by měl ještě kdy procitnout. Stíny stromů byly dlouhé jako pařáty čarodějnic, a bledé slunce těsně nad obzorem působilo dojmem obrovské dálky, nedosažitelné, zatracené. Jezdci se sevřelo srdce.
Na pustém horizontu se objevila silueta stavení. Stálo hned u nevysoké zídky či spíše kamenného valu, který se táhl nahoru na kopec, a ztrácel se někde na obzoru v šeru vysokých holých topolů. Začínal tady dole u cesty, obrostlý divokými keři a vřesem. Toto lidské obydlí bylo za celý den prvním náznakem živých bytostí v tomto bezútěšném liduprázdném koutu země. Předtucha lidských bytostí, teplého jídla v žaludku, kavalce na přespání a uklidňujících plamenů krbového ohně, dodaly jezdci okamžitě na náladě, ale ani nemusel pobídnout koně, protože ten jakoby sám vycítil, že dnešní putování končí, rozeběhl se k cíli ještě rychleji sám od sebe.
Stavení se krčilo na horizontu u cesty, z obou stran obestoupené zídkou, takže každý kdo chtěl tudy projet, musel projet přímo pod jeho okny. Slunce se do něj opíralo od západu, a jak bylo nízko, házelo stavení dlouhý stín z úbočí kopce. Kůň až doteď pádil v trysku, ale nyní snad nadobro vyčerpán zvolnil, a jen doklusával, jakoby opatrně, bázlivě. Stoupali tak spolu pomalu do mírného kopce, obestoupeni hradbou dvou valů v posledních paprscích umírajícího dne.
Konečně stanuli před divokým vínem obrostlým hostincem. Jezdec seskočil z koně, a uvázal koně ke sloupku. Potom se rozhlédl, a vstoupil do hostince. Poslední večerní paprsky na okamžik ozářily místnost, když kolmo dovnitř dopadly dveřmi. Jakmile se za ním zavřely dveře, ocitl se jezdec v nepříjemném šeru. Stál nyní sám v potemnělé místnosti, a hleděl do temných koutů stavby, která však působila pustě. Nicméně tak úplně pustá být nemohla, v koutě místnosti totiž spatřil plápolat v krbu oheň. Popošel tedy směrem ke krbu, a nastavil prokřehlé dlaně jeho horkým plamenům. Oheň zářil podivným matným plamenem, který ale téměř nehřál. Musel pokleknout až ke kraji krbu, a sklonit se nad ohniště, aby pocítil příjemný žár, který mu proudil skrze konečky prstů do celého těla, jak jej tam žilami odváděla jeho krev.
Náhle za svými zády zaslechl zašustění, prudce se otočil. Ve stínu výčepu spatřil malou, temnou, shrbenou postavu. Vyšla ze stínu, a zamířila k nejbližšímu stolu. Potom na něj bez řečí položila kalich, a ze džbánu do něj nalila víno. Zase se otočila, a odcházela do stínu místnosti, ze kterého se prve vynořila. Jezdec nasucho polkl, a poněkud znejistěl.
"Kde mohu na noc uložit svého koně?", vyrazil ze sebe. Postava se na okamžik zastavila, a potom opět beze slova ukázala rukou někam za hostinec. Poté zase zmizela v šeru hostince. Jezdec zůstal v místnosti opět sám. Chvíli stál u krbu, ale potom došel ke stolu, a pozvedl číši ke rtům, aby do sebe jediným hlubokým douškem vyprázdnil celý její obsah. Víno ho v ústech začalo pálit, a na jazyku ucítil trpkou chuť. Hned nato se ale celým jeho tělem rozlilo příjemné teplo. Vyšel ven na zápraží, odvázal koně, a vydal se prozkoumat okolí stavení, a skutečně za hlavní budovou našel nevelkou, ale čistou stál se spoustou nové slámy. Zavedl koně do jedné ze stájí, a začal jej kartáčovat. Po chvíli byl s prací hotov, zavřel tedy ohradu, a vyšel ven. Obzor už začal černat, jen na jihozápadě bylo nebe ještě bledé.
V hostinci ke svému překvapení našel pohár opět dolitý, a nyní i s plným džbánem, a vedle něj na talíři urostlou pečeni a pecen chleba. Místnost nyní osvětloval svícen, jeho plamen se rozléval do všech koutů, a dělal ji tak daleko příjemnější. Všechny jezdcovy obavy a podezření jakoby tím pominuly, usedl tedy spokojeně ke stolu, a dal se do jídla. Pečeně byla slaná a kořeněná, takže druhý pohár vína v něm zmizel téměř stejně rychle jako ten první, a po třetím už nemělo smysl je počítat. Uběhlo sotva půl hodiny, a na stole zbyl prázdný talíř a prázdný džbán. Poslední číše zmizela v sedící postavě, a s kovově prázdným cinkotem zazvonila o stůl.
Hned na to za sebou jezdec opět uslyšel podivné šouravé kroky. Zmožen jídlem a vínem se ohlédl jen na půl ramena. Na konci místnosti opět stála ta podivná postava, a kynula mu. Zvedl se tedy ze židle, a vydal se za ní. Vešli do zadní části hostince, a začali stoupat po schodech do prvního patra. Postava šla deset schodů napřed, nesouc svícen. Světlo z něj ozařovalo schodiště, ale jak postava stoupala, osvětlovala jen prostor před sebou, zatímco schody za ní vrhaly dolů na jezdce strašidelné stíny. Dole pod schody byla úplná tma, paprsek světla tam nedopadl. Konečně vystoupali do prvního patra, a došli na samý konec jeho dlouhé, úzké chodby. Postava otevřela dveře do pokoje, a opět bez jediného slova pokynula jezdci. Ten na okamžik zaváhal, ale poté vstoupil dovnitř. Dveře za ním se zavřely, a on slyšel pomalým, šouravým krokem postavu odcházet.
Stál v potemnělém pokoji, a oknem dovnitř svítil bledý měsíc. Ve světle měsíce neviděl dost dobře celý pokoj, okamžitě však v měsíčních paprscích spatřil něco bělavého, co leželo hned u okna. Byla to postel, a svítila bílým, téměř fantaskním jasem, jakoby ho k sobě volala. Opatrně, aby o něco nezakopl, došel k ní, a dosedl na ni. Byla to skutečně postel, zcela normální kus kavalce. To bylo vše, co mu nyní stačilo vědět. Teprve teď na něj dolehla únava celého dne stráveného v sedle. Vydatná večeře a spousta vína k tomu z něj udělalo jen bezvládný stokilový pytel písku. Povolil si opasek, stačil si rozepnout kabátec, zbavit se těžkých bot, a pak se překulil na bok, a v okamžiku usnul.
* * *
Spal a snil, a přesto cítil, že spí a sní. Nebe černé jako tuž, a na něm zářivý bílý měsíc, svítící vysoko nad ním. Mraky bílé jeho paprsky letěly po tom černočerném nebi, a ticho a klid ovládl celý vesmír. Potom se scenérie změnila, mraky zakryly měsíc, šedivé nebe nad ním se lesklo od světel blesků, křižujících bouřné nebe. Vítr jakoby mu rval oblečení z těla, ale ani ozvěna hromů, ani vanutí větru neslyšel. Potom se opět změnila scenérie. Na mírném kopečku přímo před ním stál baculatý dřevěný větrný mlýn s velkými, širokými lopatkami, které se netočily. Kam až oko dohlédlo byly lány pole, vlnící se ve větru. Ty lány svítily nepřirozeným jasem, neslyšný vítr je čechral, a mrtvý mlýn stál na kopci, a náhle vypadal zvláštně, cize a bizarně. Jakoby se vůbec nehodil k těm lánům, tak moc cize působil, jak moc by mlýn v lánech obilí cize působit neměl. Potom nebe začalo černat, mlýn zmizel, a místo něj tu stála kamenná věž, vysoká černá. Nebe bylo černé mračny, a z nich se na zem valily proudy vod. Černá věž se zvedala ze skály nad divoce se dmoucím mořem, a mizela vysoko vysoko v těch černých mracích. Náhle padal a padal, a potom už jen procital ze sna do oparu, takže přechod mezi snem a realitou byl ještě nejasnější.
Cítil, že stále spí, ale už nesní, a vnímá. Zdálo se mu, že vše kolem prostupuje bílé světlo, ale neviděl odkud přichází, pomyslel si tedy, že musí přicházet odevšad. To ho na okamžik zmátlo, protože si uvědomil, že to nejde, a že tedy asi stále sní. Konečně se mu zdálo, že se probral. Cítil se otupělý, zmatený, a neklidný. Při vzpomínce na vize, které měl ve snu, cítil podivný neklid, tak živé a tak bizarní se mu zdály. Posadil se na posteli, a nyní konečně cítil, že stále sní, protože si neuvědomoval své fyzično. Znovu se s ním zatočil svět.
Cítil, že jede na svém koni. Ohlédl se, a daleko za sebou spatřil mezi dvěma kamennými valy hostinec, v němž tuto noc spal, v němž stále spí. Přímo nad ním vycházel bledý kotouč slunce, a pálil jej do zad. Otočil se tedy v sedle, a vyrazil kupředu. Připadalo mu to tak skutečné, jel celý den, a každá minuta trvala minutu, a každá hodina hodinu. Slunce jen pomalu klouzalo po nebi, a cesta se před ním klikatila, kopce a údolí po obou stranách se vlnili, chvíli klesal, pak stoupal, pak následovala rovina. Zdálo se mu, že skutečně jede dál k cíli své cesty, ale zároveň cítil, že stále spí - tím víc ho čas který plynul tak pomalu a tak reálně znervózňoval. Ten dlouhý čas a ta dlouhá cesta, kterou už ujel. Ale jen ve snu. Jen ve snu. Taková ztráta času a taková zbytečná cesta, vždyť jede celý den, a stejně až se probudí, bude jen v tom hostinci pod kopcem.
Jak bizarně můžeme vnímat ve snu dvě věci, jak živě jsme si schopni uvědomit délku cesty a délku jejího trvání, a přitom nejsme schopni pousmát se nad tím, přestože to víme, že pouze sníme. V ten okamžik i přesto vnímáme sen neuvěřitelně vážně, neschopni spojit dvě věci patřící k sobě. Neuvědomujeme si sen, je pro nás reálný i přestože víme, že to je sen. Jakoby nám v tu chvíli chyběly vzpomínky na to, co je skutečně reálné. V tuto chvíli je pro nás nejreálnější právě sen, nevnímáme ho jako sen, známe význam slova sen, ale nejsme schopni uchopit skutečnou realitu. Znovu se s ním zatočil svět.
Cítil, že je večer. Přijížděl po cestě k hostinci, obestoupenému dvěma kamennými valy. Teprve nyní si uvědomil, že po celodenní jízdě dojel zase tam, odkud ráno vyjel. Náhle pocítil ještě větší zlost. Ne snad údiv nad tím, jak se mohl dostat na stejné místo, odkud vyjel, aniž by odbočil, protože ve snu nám příčina vyvolá jiné důsledky, a my je jinak vnímáme. Jen zlost nad tím, že celý den je ztracen, že se vlastně ani nehnul z místa. V té zlosti bodl koně do slabin, a vyrazil v divokém cvalu kupředu, projel kolem hostince, a nechal ho daleko za sebou. Mezitím jakoby večer plynule přešel v ráno, a slunce se mu opět opíralo do zad.
Opět projel celý den, hnal koně dál a dál. Míjel doliny a hory, šedivá cesta mu běžela pod nohama a bledé nebe zase nad hlavou. Náhle projížděl lány polí, ale ať vyhlížel jak vyhlížel, nespatřil žádný mlýn stát němě na návrší nad lány. Jak smutně a opuštěně vypadaly teď lány bez mlýna. Truchlivá marnost a sebe žal mu náhle vstoupily do duše, a odteď jakoby vše bylo tak žalostné a tak marné, a on se cítil náhle tak daleko a tak sám. A ten žal se postupně měnil v jiný lidský cit, měnil se ve strach, měnil se v předtuchu něčeho zlého, něčeho co čeká v těch mračnech tam na obzoru, někde tam v příštích hodinách, na konci cesty.
S večerními stíny se krajina konečně začala měnit, byla teď opět pustší. Před jezdcem se počalo zvedat mírné, jakoby známé návrší. Ale nyní již nehleděl před sebe se zlostí, ale s děsem v srdci, protože si uvědomil, že je uvězněn v jakési bludné smyčce, v děsivé pasti, ze které není úniku. Navždy uvězněn v této pusté krajině nikoho, navždy odloučen od svých blízkých, kteří v tomto světě neexistují, kteří pro něj v tomto světě zemřeli, kteří jsou v tomto světě mrtví nebo hůř, nikdy zde neexistovali. Hleděl před sebe, a opět spatřoval místo, ze kterého vyjel, a k němuž opět, již podruhé dojel. K místu, od něhož, zdálo se, nebylo úniku. Vyděšeně hleděl jak se před ním němě tyčí hostinec obestoupený dvěma valy a kopcem s topoly nad ním.
* * *
Promočený ledovým potem se probudil. Ležel na posteli, okno dokořán. Okamžitě si uvědomil kde je, a jak se sem dostal. Okamžitě si vybavil sen, ze kterého právě procitl. Otřepal se odporem, a náhle mu bylo příjemněji. Realita byla tak jiná, její kontury tak ostré, a samo každé nadechnutí tak určité, že v ni nemohl nevěřit. Noční můra byla za ním, otevřeným oknem padalo do pokoje trochu šera rodícího se rána. Jak rád teď vstal z postele, na níž ho pronásledovaly takové noční děsy. V mžiku se oblékl, a opustil pokoj. Sestoupil do krčmy. Stejně jako včera večer i dnes tu panovalo šero a ticho. Několikrát tedy zavolal krčmáře, ale nikdo nepřišel. Nebylo mu náhle dobře v těchto zdech, počkal jen chvíli, poté sáhl do měšce u opasku, a nechal ma stole kulatou lesklou minci. Potom vyběhl z hostince, obešel jej, a za chvíli už vyskakoval na svého koně.
Hostinec nechal dávno za sebou. Nyní již dobré dvě hodiny cválal dál po cestě, aby splnil svou povinnost. Do rovnodennosti zbývají dva dny. Stihne být na místě určení včas? Musí to stihnout, místo kde má kopat se ukáže jen dvakrát do roka. Stín obelisku dopadne na toto místo přesně v danou hodinu pouze o jarní a podzimní rovnodennosti. Pouze tehdy se protnou dva stíny tak, aby ukázaly posvátné místo. Vyzvedne tu relikvii pro svého pána a vrátí se jako hrdina. Stihne to, vždyť kůň letí jako o závod.
Kolik kopců a údolí již jezdec nechal za svými zády. Poledne už minulo, ale nebylo jak to poznat, protože slunce se za celý den neukázalo zpoza šedivého příkrovu mračen. Cválal celý den, jen pozdě odpoledne seskočil, aby nechal koně odpočinout. Pod mohutným stromem si nad ohněm připravil drobný pokrm, a už zase seděl v sedle. Dále na sever, pořád dál, to místo na severu už nemůže být daleko, celá krajina se přece tak změnila, působí tak chladně.
Stále přemýšlel, co by se stalo, kdyby svůj úkol nesplnil, avšak náhle ho napadlo něco jiného. Vzpomněl si na svůj sen, a ledový mráz mu přejel po zádech. Pokusil se vzpomínky na minulou noc zahnat, stále častěji se mu ale začaly vracet. Jako by byl posedlý, stále nutkavěji se mu vtírala představa, že tam v hostinci něco zapomněl. Něco svého, něco osobního. Náhle spatřil před očima minci, kterou nechal na stole jako platbu za nocleh a stravu, a jakoby cítil, že ho ta mince volá zpět, že ho volá, jako něco, co tam zapomněl. Snad aby zaplašil takové hloupé představy, nahlas se tomu vysmál. Ale jeho smích působil tak křečovitě, že výsledek byl právě opačný, a vyděšený jezdec se až zarazil, jak cize mu jeho vlastní nepovedený úšklebek zněl. Náhle všechna radost vyprchala neznámo kam. Podivný pocit se mu usadil kolem srdce. Začal se bát - co čeká na konci dnešní cesty?
Další hodiny uběhly, další míle cesty byly za ním, a den se opět nahnul k noci. Kovově šedá krajina, mrtvolně nehybná kam až oko dohlédlo, jakoby se dnes ještě více utápěla v beznaději. Slunce bylo už od rána schováno za neproniknutelnou hradbou šedivých mračen. Holé větve stromů nyní ještě bizarněji křivily své pahýly, kůra kmenů byla ještě rozpraskanější, balvany podél cesty byly ještě černější a mlčenlivější než včera. Šedivý obzor zatažený šedivou mázdrou něčeho šedivě zlověstného tu visel za hranicí té krajiny jako temná, těžká opona, neproniknutelně oddělující dva světy. Jeden vnitřní, ztracený a zapomenutý, a potom ten druhý, skutečný, zdánlivě nedosažitelný. S nadcházejícím večerem se do duše jezdce stále více začínala vkrádat neurčitá zlověstná předtucha. Čím více se jí bránil, tím neodbytněji se vracela a zaplavovala jeho myšlenky. Nejprve začala jen jako náznak, jako stín někde v nejhlubší, nejzasutější části mozku, postupně se však stále častěji a stále urputněji hrnula na povrch, a nyní již před ní nebylo úniku.
Byl opět večer. Konečně si uvědomil, že stojí. Svíral ho neurčitý pocit něčeho strašlivého, děsivého, fatálního. Teprve nyní si všiml, že se celý chvěje. Ne snad zimou, ale děsem. Nějakým neurčitým, plíživým děsem. Uvědomoval si ledový pot, který cítil pod šaty, a snad šestým smyslem vnímal tmavnoucí nebe všude kolem sebe a nad sebou, které jakoby ho uzavíralo v temnotách. Pouze na obzoru přímo ve směru jeho cesty zbýval ještě úzký pruh světlého nebe, jak tam někde za hustými mračny zapadalo neviditelné slunce. Pohlédl před sebe, a nyní konečně jakoby procitl z hlubokého snu, hleděl před sebe němý hrůzou, hledíc na známou řadu topolů na vrcholu kopce, od kterých vyrážel kamenný val, který klesal po úbočí kopce, a končil u nevelkého stavení, k němuž mířila ze dvou stran kamenným valem obestoupená pěšina, po níž právě přijížděl.
27. března 2010 / ++
Dotek věčnosti
otkal jsem ho v jednom zastrčeném hostinci na samém konci světa, jak my říkáme téhle zapomenuté části Skotska. Tady na ostrově Skye dny plynou pomalu a já si kolikrát říkám, že ten konec světa, o kterém ten člověk vyprávěl a k němuž prý došel, musí být tenhle náš konec světa.
Seděl tehdy nad prázdným džbánem a hleděl někam, kam jsme já a asi ani on nemohli dohlédnout. Všiml jsem si ho okamžitě, byla to skutečně podivná postava, nehodící se do této místní krčmy. Přisedl jsem k němu a on mi po několika džbáncích vína vypověděl příběh tak podivný, že Vám jej nyní musím převyprávět, a přestože nenacházím slov, kterými mi ten příběh vypověděl on sám, i tak bude zážitek zcela jistě mimořádný.
"Míjeli jsme pusté, tmavě zelené planiny, jejichž barva místy přecházela až do šedé, táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Z nich se zvedaly příkré skály na jejichž vrcholech se opět rozprostíraly další stolově rovné planiny, jako terasy jedna nad druhou. Dole pod nimi se opět až k šedému obzoru táhly planiny a potom v dálce opět vystupovaly z mlh další a další šedavé siluety podivných, stolových hor, které se po stranách propadaly hluboko do rovin zalitých téměř snovým oparem. Jakoby tu někdo zaklel obry, roztroušené po krajině, odsouzené navždy tu stát v tichu a šeru večera tak, jak je čaroděj přistihl na jejich cestě. Jakoby tu stáli eóny let, staří, rozpraskaní, ošlehaní severními větry, chladnými zimními dešti, obrostlí mechem a vřesem, zakleti na věčnost. A jakoby ti obři ronili obrovské černé slzy, leželo tu v údolích rozeseto na desítky tu větších, tu menších jezer a jezírek, v nichž se zrcadlila chmurná temná mračna, visící z nízké oblohy. V temné šedi krajiny černaly se ebenové hladiny slz těch jezer.
Neobyčejně pustě a tesklivě tu přede mnou ležela zapomenutá krajina jako ze snů, krajina pochmurná a truchlivá, zároveň ale čarokrásná, tajemná a panenská. Projížděli jsme jí jen já a můj kůň. Dvě živé bytosti v pustině na konci světa.
Náhle se mi zdálo, že jsem dorazil na konec své cesty, na samotný konec světa. Jakoby tam za tím posledním vrcholem v mracích končil svět, jakoby tam končil celý vesmír a začínala - věčnost. Tam v dálce se svět ztrácel v šedavém oparu, hustá temná mračna se dotýkala oparu mlh z údolí a vše splývalo v jednu těžkou šedivou oponu oddělující náš svět od něčeho jiného, ztraceného a zapomenutého, navždy utopeného v nicotě a prázdnotě. A náhle jsem z těch mlh spatřil vystupovat vrcholek ostrý jako čepel nože, čněl vysoko nad šedou krajinou, vystupoval k nebi tam nad mraky a já si uvědomil, že jsem asi nalezl to, co jsem hledal.
Tušil jsem, že právě tam jsem se musel vydat, právě tam byl nepochybně cíl mé cesty. Tam v těch mracích na obzoru museli sídlit bohové, které jsem mohl prosit za odpuštění. Právě tam jsem mohl vyprosit milost pro to černé království. Tam nahoře nad těmi mraky, kde se země a její smrtelníci dotýkali věčnosti, tam jsem musel pokleknout a prosit."
Můj vypravěč se odmlčel a sklonil svůj zrak dolů ke stolu. Chvíli tak zůstal, potom na mě pohlédl aby pokračoval ve svém příběhu.
"Podivné místo je tento svět. Projdeš tisíckrát stejnou cestou a přece je to pokaždé cesta jiná, jiné místo, jiný svět, pokaždé projdeš po úplně jiné cestě. Není dvakrát totéž, neexistuje něco jako minulost, neexistuje něco jako budoucnost. Je pouze teď a tady, je jediné místo v jediném čase. Toto jediné místo prochází podivnými prostory, a nám se zdá, že ubíhá čas, a protože jsme schopni vnímat čas, věci se začínají hýbat. Ale to vše je jen iluze, klam. Ve skutečnosti je vše statické, pevné a neměnné. Vše je dáno, nic nejde změnit. Ale stejně tak to může být naopak, možná se vše vzájemně rozpadá a vzniká v jednom okamžiku, víří, propadá se jedno do druhého, aby se to v okamžiku vynořilo jinde a v jiné podobě. Je jen jedno místo, a nikdo nemůže pohlédnout na toto místo zvenku, protože vše je uvnitř. Neexistuje nic tam, nic venku. Možná že by se tam teoreticky někdo mohl podívat. Asi by spatřil podivné věci, hleděl by na nás z jiného místa, zvenku. Ale co je vlastně venek? Ano, takový člověk by se asi stal Bohem. Snad tam na tom jiném místě jsou bohové. Doufejme, že to jsou bohové. A doufejme, že jsou milosrdní. Já si myslel, že jsem našel to místo a myslel jsem, že jsem hovořil s bohy. Ale nemohli to být bozi, ti by přece nelhali. Nebo snad ano?
Ano, skutečně, došel jsem na samý kraj světa a spatřil bohy. Byli skryti na nebesích za těmi mraky a promlouvali ke mě beze slov. Pln radosti vydal jsem se dolů z té hory, spěchal jsem zpět, abych přinesl svému králi rozhřešení. Cesta tam mi trvala dlouhé měsíce, zpět jsem ji zvládl za týdny. Avšak..."
Zadrhl se mu hlas, u oka se zaleskla slza. Trvalo notnou chvíli než pokračoval ve svém příběhu, ale nenavázal na stejném místě. Hovořil nyní jako v transu. Podle jeho slov jsem pochopil, že je zpět na zámku. Nuže takto pokračoval...
"Vystoupil jsem ze stínu promenády a pod nohama mi zašustilo spadané listí. Ten zvuk mne konečně probral a já se zastavil a pohlédl nejprve pod své nohy, na rezavě šedivé listí nebo spíše to, co z něj po dlouhé a kruté zimě zbylo, poté před sebe do matného světla rozbřesku.
Přede mnou ležela stará, zpustlá zahrada a já do ni na hranici noci a rozbřesku vkročil. Ta stará známá zahrada, to jasné voňavé světlo mých dětských let, hřejivá vzpomínka starých časů. Ach jak moc se změnila za těch pár měsíců mé nepřítomnosti, ostatně jako vše v tomto prokletém království.
Nechal jsem za svými zády velký černý stín zdí starého zámku a vykročil jsem do ponuré, černé zahrady. Udělal jsem pár kroků a náhle si uvědomil, že od chvíle kdy jsem vyšel ze zámku, rozhostilo se všude kolem hrobové, mrtvolné ticho. A skutečně nyní jsem stál na prahu mrtvé zahrady, ponořené do mlhavé šedi, plížící se při zemi jako smrt.
Šel jsem zpustlou zahradou, která kdysi bývala parkem, a procházel kolem starých známých věcí, které jsem však dnes nepoznával. Kráčel jsem po starých chodnících, pohřbených pod několika vrstvami tlejícího listí, míjel jsem rozpadlé kamenné vázy zarostlé šedivou travou a lišejem, prázdné, zanesené kašny s něčím hnilobně černým na jejich dnech, sochy zarostlé divokým trním, oprýskaný altán s mapami plísní a mechů na kdysi zářivě bílé malbě, mezi šedými trsy mrtvé trávy, mezi několik století starými stromy s holými pokroucenými pahýly větví a mechem porostlými kmeny.
Všechny mé vzpomínky byly zničeny a spáleny, veškerý jas minulosti nahradila temnota a zkáza, vůni jara a sadu nahradil mrtvolný zápach hniloby a plísně, zápach noci, smrti a rozkladu.
Otočil jsem se a spatřil černý stín zámku za svými zády, jeho temné zdi porostlé břečťanem, hluboká temná okna, rozbořená cimbuří, černou střechu porostlou travou. Na konci chodníku ve stínu hlavní brány stal starý sluha, poslední žijící obyvatel tohoto zámku, poslední živá duše v této ponuré krajině a sledoval jak odcházím. Stále mi v uších zní jeho truchlivý hlas, stále se mi vrací ozvěna jeho temné zpovědi.
Jak jsem si sám pamatoval z dětství i pozdějších let, celé království bylo tím nejnádhernějším místem široko daleko, přímo rájem na zemi. Vládl mu moudrý král a vlídná královna a jejich poddaní je chovali v úctě. Skřivani tu pěli ódy na radost a v zámecké zahradě se v jezírku u altánu uhnízdily nádherné bílé labutě. Lidé si o nich někdy vyprávěli, že je jako dar tomuto ctnostnému místu museli seslat samotní Bozi, někteří dokonce věřili, že přímo labutě jsou Bozi, kteří nás navštívili. Dny medu a slávy však měly být zcela náhle vystřídány dny zmaru a černých praporů.
Jednoho dne našlo služebnictvo zámku v zahradě labutě mrtvé. Čtyři labutě bílé jako pel, mrtvé na hladině jezírka. Pluly na vodě a jejich dlouhé krky visely z vychladlých těl. Jejich bílé hlavy ležely v bahně na dně jezírka. Netrvalo dlouho a roznesla se zpráva, že je někdo otrávil, snad jim nasypal otráveného chleba. Od té doby se nad zámkem stáhla mračna a snad sami bohové prokleli celé království za tento hanebný čin.
Hned poté zmizeli skřivani a místo nich se na pokroucených větvích stromů usadila hejna vran. Od severu začal vát ledový vítr, z nebe se spustily proudy vod a zmáčely krajinu černým deštěm. Pak přišel sníh, ale byl černý jako tuž. Netrvalo dlouho a lidé začali odcházet. Nejprve po jednom, pak celé rodiny a jednoho dne zmizeli všichni zbylí obyvatelé království, ze dne na den, náhle byly všechny vesnice prázdné, všechny domy pusté. Nedlouho poté se na celý kraj snesla mlha, posléze přišel soumrak, mračna zahalila nebe a barvy zešedly, kontury se rozpily, veškerý ruch a šum života ustal. Do kraje se vplížil podzim a pak všechna příroda uvadla a umřela, změnila se v prach a hnilobu.
Ze zámku uteklo všechno služebnictvo a zůstali tu jen ztrápený král, královna, jejich dvorní šašek a starý sluha. Tehdy jsem se vydal na svou pouť a zbytek tedy vím z vyprávění sluhy. Smutný, němý joker neměl koho bavit a proto rychle chřadl. Všechny pestré barvy na zámku vystřídala smuteční čerň a když mu místo veselého barevného mundůru navlékli smuteční sutanu, zlomilo to chudáka natolik, že ulehl na lůžko, ze kterého již nevstal a do měsíce zemřel.
Míjely truchlivé dny a týdny a také královna ochořela. Den ze dne bledla, její jindy růžová pleť šedla až nakonec její tvář vypadala jako divadelní maska, velké černé oči se propadly a zůstaly po nich jen dva černé důlky, stejně tak z dříve rudých rtů zbyla ve tváři jen rozšklebená zející rána. Následující noci zemřela. Král ji druhého rána vynesl v náručí do zahrady a společně se starým sluhou ji uložil k věčnému spánku v kryptě na konci zahrady, kde zůstal bdít u její rakve po tři dny a po tři noci. Na sklonku té čtvrté tam jeho vychladlé tělo našel sluha."
Tady vypravěč opět ustal v hovoru a nyní poprvé pohlédl na mě.
"Na svou pouť za bohy jsem vyrazil hned, jak jsem se dozvěděl, co se v království mého strýce, krále, odehrálo. V té době už bylo království prázdné a na zámku zůstali kromě vladařů jen sluha a šašek. A tehdy jsem se rozhodl, že musím udělat cokoli, abych vysvobodil to místo z kletby, která na něj byla uvalena."
Znovu sklopil zrak a konečně dopověděl celý příběh.
"Vrátil jsem se týden po strýcově skonu. Myslel jsem, že bohové mi tedy lhali. Nebylo mi souzeno vysvobodit krále, královnu, ani království. Zklamal jsem či snad jsem byl jen obelhán. Byl jsem zdrcen. Zatratil jsem všechny bohy, celý svět, i sám sebe. Starý sluha seděl naproti mě, když jsem pronášel ta slova rouhání. Smutně mi pohleděl do očí a pak pronesl slova, po nichž jsem se jako zbavený duše vytratil z těch prokletých končin. Nechal jsem ho tam samotného, bez jediného slova coby odpovědi na jeho zpověď. Nyní vím, že ten člověk nepůjde po smrti do pekla, on totiž to peklo přinesl na tento svět a uvrhl do něj s sebou celé království. On jako poslední žijící člověk toho truchlivého koutu země je v něm na věky věků pohřben za živa. Nebylo to na oné hoře v mracích, teprve až tam zpět na zámku jsem se dotkl věčnosti, jen ne té božské, ale té pekelné. Jste první a asi také poslední, komu tento příběh vyprávím. To místo musí být zapomenuto. Zůstalo tam něco ze mě, kus mého života. Odešel jsem odtamtud beze slov, ale nechal jsem tam duši. Slova, která mi tehdy starý sluha řekl, zněla:
'Můj pane, měl jste proklet jen mne. Nyní Vám vypovím, proč zůstávám v těchto zdech a nemohu je opustit, ač mě každá minuta v těchto zdech přináší neskutečná muka a připravuje o poslední zbytky rozumu, proč pouze já jsem zůstal v celém království tím posledním. Byl jsem to já, kdo přivedl na tohle království boží hněv, kdo z ráje na zemi udělal zemské peklo. To já jsem tehdy otrávil ty nebohé labutě. Otrávil jsem je, přestože mi nic neudělaly, necítil jsem k nim zášť. Přesto nebo spíše právě proto jsem to udělal, udělal jsem to bez důvodu, věděl jsem, že činím zlo, ale právě proto jsem to udělal. Když nad tím přemýšlím, udělal jsem to vlastně jen proto, že jsem věděl, že páchám zlo, a že páchám zlo pouze pro zlo.'"
21. května 2010 / +
V jižních mlhách
anechali mě na útesech nad mořem na pomezí života a smrti, na hranici dne a noci, světla a temnoty. Srpek lodi s bílou plachtou se ztratil na obzoru a pouze prázdnota, ticho a noc se snesli na to bizarní divadlo, jehož hlavní roli jsem měl hrát.
Nechali mě polomrtvého a samotného v soumraku snášející se noci a doufali, že noc si mě vezme s sebou do říše mrtvých, tam někam daleko na západě za ebenově černou linku horizontu, rozbouřených vod oceánu a věčných dálek nebe mlčícího nad ním. Jen purpurově zbarvená mračna jako odstíny Bohů zůstala jako němí svědkové nad mým chladnoucím tělem. Jako silueta Bohů tu na mé pohozené tělo, z něhož pomalu unikal život, shlížela hradba tmavnoucích mračen na horizontu, který v tu chvíli vypadal jako brána mezi věčností a rájem nebo nicotou a zatracením. Trvalo tři dny a tři noci, než mě na té malé skále objevila další loď, z jejíž paluby toto nyní píši.
Ten příběh začal několik měsíců před tím a zamotal se tak podivně, že se dodnes divím, že jsem ho nakonec ve zdraví přečkal. Ale o jakém zdraví se tu bavím, když moje nervy jsou dnes pouze nitkami pavučiny naproti lodním provazům, kterými byly před těmi událostmi. Ty události se udály přesně tak, jak Vám nyní vypovím a je pouze na Vás, zdali jim budete věřit. Na druhou stranu, já sám se jim dodnes zdráhám uvěřit, jakkoli cítím, že vše co jsem prožil je pravda, mrazivá pravda, a každá vzpomínka na jednotlivé události je tak krystalicky věrná, že to celé nemohl být sen nebo halucinace, protože pokud by to halucinace byla, potom by vesmír ztratil smysl, protože už by na světě nebylo čemu věřit a samotní Bohové by ztratili smysl.
Nedlouho po završení třicátého roku svého života jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas udělat něco radikálního se svým životem a po dlouhém přemítání bez nápadu, jsem se rozhodl, že doma už všechno a všechny znám a nic nového se nemůžu naučit, že tedy to nejlepší co pro oživení svého stagnujícího života mohu udělat, je vydat se na daleké cesty. Nejprve jsem tedy projel všechny možné kouty staré dobré Evropy, vznešenými městy počínaje, nádhernými kouty pokračuje a nejzazšími výspami konče. Paříž a Řím vystřídal Londýn a Madrid, Benátky Vídeň a Mnichov Petrohrad. Italské Alpy jsem vyměnil za španělskou Andaluzii, skotskou vrchovinou za pláně Ruska nebo ostrovy Řecka. Z hranice kontinentů na Kavkazu jsem spěchal napříč celou Evropou ke břehům Atlantiku do Galicie, z horké a slunné Tarify z objetí starodávného Herkulánea na Nordkapp, té pusté výspy v půlnočním království daleko na severu. Dva roky jsem byl k nezastavení a pak jsem si náhle uvědomil, že stará Evropa je pro mne už malá. Z Janova jsem proto vyplul směrem na jih a po několika týdnech se vylodil v britské Indii. Pln nových očekávání jsem se vrhl do dalších úžasných výprav a právě tam jsem na jedné z nich potkal člověka, který byl příčinou mých dalších cest na samý konec tohoto světa.
Sir William Hobbard byl bezesporu muž nesmírně bohatý a nejméně dvakrát tak velký podivín než já, takže sami uznáte, že tato kombinace mne okamžitě přesvědčila, že tohle by mohl být skvělý společník pro můj výzkum mě doposud neznámých krajů. Právě v té době se sir Hobbard rozhodl, že část svého jmění utratí za dobročinné účely a jedním z nich podle by podle něj měla být také výprava, která objeví nepoznané, otevře lidstvu nové hranice a zpřístupní nové světy. Ty hranice se táhly daleko na jihu a ty světy měly ležet na bílých pláních zmrzlé Antarktidy.
Koncem léta roku 184. jsem proto v zapadajícím slunci naposledy hleděl na bombajský přístav, stojíce na palubě nejmodernější lodi, jakou tenhle přístav kdy viděl, a měl s ní vyrazit podél Afrického kontinentu na jih k antarktickému pobřeží. Sir Hobbard nešetřil penězi a koupil velkou a výborně stavěnou loď a vybavil ji nejlepší posádkou, jakou mohl v tom zapadlém koutě světa sehnat. Celou cestu podél afrického pobřeží nám přálo štěstí a začátkem října už jsme za svými zády nechávali Kapský mys i s jeho stolovou horou. Před námi leželo jen volné moře a divoké proudy slévajících se oceánů Atlantského a Indického. Daleko na jihu před námi se nebe za noci podivně lesklo a čím dále na jih jsme pluli, tím podivnější odstíny měla voda kolem lodi. Minuli jsme Bouetův ostrov, nabrali na něm zásoby a s blížícím se polárním létem jsme vpluli do oblastí tak jižních, že je před námi navštívilo výprav, co by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Tedy těch zdokumentovaných a těch, které se ze své daleké jižní cesty vrátily. Velice dobře jsme si uvědomovali, že v těchto zapomenutých končinách světového oceánu se ztratila spousta dřívějších výprav, které byly původně stejně odvážné a zbrklé jako ta naše. Prostě vpluly do těchto vod a už o nich nikdy nikdo nic neslyšel. Ale to nás nemohlo zastavit a my jsme vnikali stále hlouběji do těch tajemných končin.
26. listopadu jsme překročili jižní polární kruh a 4. prosince sedmdesátou rovnoběžku. Slunce teď leželo prakticky celý den nad horizontem a jen na chvíli se ponořilo do vod oceánu, který byl nyní naprosto hladký, naprosto černý a naprosto nehybný. Čím více na jih jsme se dostávali, tím méně života jakoby kolem nás zůstávalo. Teplota nijak extrémně neklesala, ale vše jakoby ustávalo. Vlny byly stále menší, vítr prakticky ustal a ozvěna našich hlasů jakoby se ztrácela někam do neznáma. To mělo za následek, že jsme se bavili stále méně, protože nám to podivné ticho nahánělo stále větší strach a my se ho neodvažovali přerušit. Něco podivně skličujícího se nám začalo vkrádat do myšlenek, něco nehmotného, neuchopitelného. Jako předzvěst nějaké neblahé události, jako visící Damoklův meč na našimi hlavami. Plně jsme si jeho přítomnost uvědomovali a s hrůzou jsme hleděli na linii horizontu před námi, na nehybné masy ebenově temných vod i na temně modré nebe bez jediného mráčku nad ním, avšak něco podivného nás nutilo pokračovat dál, hlouběji do té tajemné a nevyzpytatelné krajiny ebenového zrcadla, po němž jsme se nehlučně plavili vstříc nějakému strašlivému tajemství. Ano, nyní jsme pochopili, že to je skutečným cílem naší výpravy, objevit nějaké strašlivé tajemství. A všichni jsme cítili, že jeho rozluštění leží na dosah.
8. prosince se náhle kolem naší lodi začaly objevovat ledové kry. Proplouvali jsme mezi nimi v uctivé vzdálenosti, nebyly po moři naštěstí rozesety nijak hustě, takže se dalo celkem snadno manévrovat. Problém nastal, když se příštího dne zvedla mlha a obklopila naši loď ze všech stran. Po dvou hodinách tak zhoustla, že se nedalo dělat nic jiného, než spustit kotvu a vyčkat na místě, než se opět rozptýlí. V okamžiku kdy se naše loď zastavila na místě, projel mým srdcem podivný pocit, že právě v ten okamžik jsme se stali součástí věčnosti. V nehybném, bez zvučném bílém oparu, kde jakoby veškerý život ustal, jsme nyní ustáli na své pouti i my. Teprve později jsem se od kapitána dozvěděl, že v tom samém okamžiku ustaly odbíjet i hodiny v jeho kajutě a už se nerozběhly. Byla to první, ačkoli pro mě v tu chvíli ještě neznámá událost, za níž následovaly v rychlém sledu další, které nás přesvědčily, že jsme se ocitli na místě podivném, místě vymykajícím se všem doposud poznaným zákonům, na místě zcela jistě nepatřícím do našeho světa.
Sir Hobbard do té doby působil jako hnací mechanismus celého našeho uskupení, neustále nás povzbuzující k cestě na jih, dál a dál za hranice možností a za hranice známých světů, od tohoto okamžiku však jakoby se zlomil, zasekl, jakoby se stal svým vlastním převráceným odrazem v zrcadle. Přestal mluvit, přestal vycházet ze své kajuty a když jsem tam za ním přišel, našel jsem za stolem sedět podivnou, bledou loutku s očima plnýma děsu. Pohlédl na mě jen jednou, ale ten pohled stačil k tomu, abych i já se zděsil, zděsil tou šílenou proměnou, a prchnul jsem z jeho kajuty neschopen dalšího pohledu na něj. Jaké strašné tajemství či jakou děsivou předtuchu ten dříve tak energický a veselý muž musel spatřit ať už živě nebo ve svých snech, že ho mohla tak dramaticky změnit? Od té chvíle jsem se vyhýbal jeho kajutě a pokud to šlo, nevstupoval jsem ani do části podpalubí, v němž se nacházela. Plynuly dny, ale mlha se stále nezvedala. Říkám dny, ale nemůžu si být jist zdali byl den nebo noc. Hodiny v kapitánově kajutě přestaly jít v okamžiku kdy se kotva dotkla vodní hladiny a šedivý opar kolem nás nám nedovoloval pozorovat slunce, které nyní stejně již nezapadalo pod vodní hladinu. V tu chvíli mě opět napadlo, že věčnost nemůže být drtivější, že to co zde prožíváme, je vlastně její dotek, že čas přestal existovat, že jsme se stali součástí věčnosti - nebo nicoty.
Posledního člena posádky jsem spatřil před zhruba dvěma dny. Byl to starý kuchař Morris a já ho potkal na chodbě před svou kajutou, jak mlčky prochází někam na záď. Teprve nyní jsem se odvážil vyjít ze své kajuty, v zoufalé snaze spatřit něčí tvář. V uplynulých dnech jsme nejen téměř nepromluvili, ale stále méně častěji jsme opouštěli své kajuty. Vyšel jsem proto ven, prošel jsem celé podpalubí, ale nikoho jsem nepotkal. Odhodlal jsem se tedy zaklepat na dveře kajuty prvního námořníka, které jsem spatřil. Avšak nikdo na mé klepání neodpověděl, ani na další zaklepání. Jen jeho ozvěna se nesla podpalubím. Zkusil jsem zaklepat na další dveře, ale ani zpoza nich se mi nedostalo odpovědi. Konečně jsem se tedy odhodlal a pokusil se je otevřít, avšak byly zavřeny zevnitř. Prošel jsem celou dlouhou uličku u ubikací, ale ani zpoza jedněch dveří mi neodpověděl lidský hlas, ani jedny se neotevřely, ani jedny nedaly tušit, že se za nimi skrývá lidská bytost. V tu chvíli jsem dostal strašlivou předtuchu, že jsem zůstal zcela sám na lodi duchů. Děs mě naprosto ovládl a já se utekl schovat za dveře své vlastní kajuty, kterou jsem zamkl zevnitř a schoulil se na svou palandu. Jen čas, neměnný, stojící, odkapával pomalu jako hustý sirup, pomalu, pomalu tu plynul skrze to stojící 'teď'.
Utekla spousta času, alespoň mi to tak připadalo. Tak mi to připadalo. Tuhle větu jsem od té doby musel použít snad tisíckrát, protože jsem neměl žádný jiný prostředek, jak zjistit skutečné plynutí času. Zdálo se mi, že jsem spal, spal jsem dlouho a tvrdě, nepochybně velmi dlouho, protože po procitnutí jsem se cítil mimořádně slabý, zmatený a s výčitkami, které máte, když prospíte celý Boží den. Odvážil jsem se otevřít dveře své kajuty. Vyšel jsem na pustou potemnělou chodbu. Napravo ode mě začínala v temnotě podpalubí a končila nalevo za ohybem v další temnotě. Vyšel jsem tedy ven ze své kajuty a podruhé jsem se odhodlal zaklepat na dveře svých přátel. Tentokráte se opět nikdo neozval, ale ke svému překvapení jsem nepocítil žádný silný odpor a dveře se po stisku kliky otevřely. Zámek v nich se vylomil, jakoby by se působením věků rozpadl na prach. Vešel jsem na práh pokoje, pozvedl lampu. Přede mnou ležela prázdná kajuta, ne nepodobně zařízená té mé. Avšak působila podivným dojmem. Dojmem, že tu ještě před chvílí někdo byl, četl knihu, kouřil dýmku, popíjel gin, ale že před okamžikem někam odběhl. Na druhou stranu ale místnost působila naprosto protichůdným dojmem, totiž že v ní lidská bytost nebyla celé věky. Na všem jakoby ležel závoj času, dech staroby, prachu a hniloby. Pach po čemkoli lidském byl pryč, zůstal jen pach dlouho nevětrané, mrtvolně pusté místnosti. Tyto dva tak protichůdné pocity byly tak bizarní a tak divné, že teprve po dlouhém uvažování mi došlo, co mi vlastně chtěly sdělit. Teprve až se mysl přestala bránit přijmout tuto pravdu. Konečně mi došlo, jak přesně na mě tento pokoj působí. Působil dojmem, že byl skutečně velmi narychlo opuštěn, že nikdo nic nebalil, neuklízel, jakoby si jen odskočil. Avšak poté se již nevrátil. Odešel neznámo kam. A hned poté to bylo uvědomění, že se tak stalo již před strašlivě dlouhou dobou. Že kdokoli kdy tuto kajutu obýval, zmizel zcela náhle neznámo kam, avšak již velice dávno.
Opět mnou roztřásl pocit zimy a hrůzy. Bylo to tak děsivé poznání nad tímto bizarním divadlem, kulisami tohoto bizarního divadla, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Prošel jsem poté všechny kajuty, zámky všech byly stále ještě zamčeny, avšak nedalo mi velkou práci je vyrazit, stejně jako první se vylomily prakticky bez větší námahy. Ale ani v jedné jsem nenašel stopy po jejich obyvatelích. Zkrátka celá posádka i s kapitánem a sirem Hobbardem zmizela jako mávnutím kouzelného proutku ze svých uzamčených kajut. Někdy během doby, co jsem spal, doby která se mi zdála jako několik hodin, maximálně pár dnů, která ale zapsaná v prachu sedlém na stolech prázdných kajut musela být delší než samotná cesta z Indie sem. Přemohl mě děs a hrůza a nyní jsem už doopravdy ztratil vědomí.
Procitl jsem. Ležel jsem v šeru své kajuty do níž malým kulatým oknem dopadalo slabé světlo. Vše se mi slévalo do kupy, nebyl jsem z to rozpoznat, je-li to co právě prožívám sen nebo realita, kolem všeho byl neurčitý, bělostný opar. Konečně jsem se posadil a uvědomil si, že sedím na podlaze. Oknem dovnitř skutečně dopadalo trochu světla a celá kajuta se utápěla v jakési bílé mlze, která ale vůbec nebyla vlhká nebo chladná. Pomalu jsem se postavil a rozhlédl. Vše bylo jiné, né snad že by věci nebyly na svém místě, ale zdály se jiné. Nevím jak to popsat, ale bylo to tak. Vyšel jsem na chodbu a po ní ke schůdkám a po nich k průlezu na palubu. Když jsem na ní stanul, spatřil jsem, že je jasný den a že onen bílý opar je všude kolem lodi, ale dál od ní mizí. Dál od lodi jsem spatřil mořskou hladinu a také nad hlavou jsem spatřil světle modré nebe. Opar se skutečně držel jen kolem lodi, jen pár yardů kolem lodi.
Postavil jsem se k zábradlí a opřel se o ně rukama. Mořská hladina se ztrácela daleko na horizontu. Potom jsem se otočil a pohlédl přes palubu na druhou stranu. Projel mnou podivný pocit, necelých dvacet yardů od lodi jsem totiž spatřil pevnou zemi. Netrvalo dlouho a už jsem na člunu pádloval ke břehu, který byl od lodi co by kamenem dohodil. Zachvátila mě sžírající představa, představa že jsem vlastně celou tu dobu byl pár metrů od břehu. Celou dobu, ale jakou? Jak dlouho jsem na lodi spal či byl v bezvědomí? A co mí přátelé, odešli také oni na břeh?
Má noha se dotkla pevné země. Člun jsem vytáhl ven z vody a zajistil ho několika kameny. Otočil jsem se k lodi, která tu stála opuštěná v mlze jako přízrak, trčely z ní jen stěžně. Nechal jsem ji tedy za svými zády a počal stoupat do velmi mírného svahu do nitra té tajemné země. Pod nohami mi chřestily malé šedé oblázky a mě se zdálo, že pod mou tíhou praskají, jakoby byly duté, nebo nějak podivně vysušené. Opět jsem z nich měl ten podivný pocit dlouhověkosti, jakoby tu ležely eóny času, jakoby se jim vyhla eroze a ony se nyní rozpadaly jen svým stářím. Kam až mé oko dohlédlo ležely všude tyto valouny, krajina kolem měla monotonní šedivou barvu, jediná věc tu neměla jiný odstín, jakoby vše pokryl šedivý popel.
Ušel jsem téměř půl míle, když jsem si uvědomil, že v takto jednolité krajině mohu velice jednoduše ztratit směr, odkud jsem přišel. Sklon svahu byl velice mírný, takže bylo těžké poznat, odkud přesně jsem přišel. Už už jsem chtěl začít v valounů vršit malé hromady, když tu jsem si přímo před sebou všiml podivného stínu, který jakoby prosvítal či se ztrácel v tom jemném šedavém oparu všude kolem. Vykročil jsem za ním a po pár krocích jsem poznal, že to, k čemu kráčím, je jakási podivná stavba. Přidal jsem do kroku a nyní se konečně přede mnou vynořila stavba celá, vyloupla se z toho bělavě šedivého oparu a stála tu přede mnou jako nějaký temný monument. Už samotný tvar i materiál působil jako z jiného světa. Neumím tu stavbu popsat, snad proto, že nic podobného jsem ani předtím, ani potom nikdy neviděl. Všechny úhly byly ostré a stěny dokonale hladké, ani zrnko malty nekazilo ten dokonalý dojem. Zároveň musel být materiál nesmírně porézní, protože se vůbec neleskl, ba dokonce řekl bych, že bylo vidět skrze něj. Ale po pečlivějším zkoumání jsem si uvědomil, že to celé je jen iluze, materiál stavby byl naprosto neprůhledný, nicméně já viděl krajinu za ní, jakoby ta stavba projektovala její odraz na své stěny. Něco tak zvláštního jsem jaktěživ neviděl, ale okamžitě mi to připomnělo mimikry rostlin a živočichů, kteří se snaží splynout s prostředím, aby nebyli viděni lovcem. Ta budova tu aplikovala na neživou hmotu dokonalé mimikry a splývala tu s okolím tak, že jsem si ji všiml teprve až jsem stál pár stop od ní.
Bezděčně jsem couvl, nicméně moje zvědavost přemohla strach a já opět vykročil kupředu. Došel jsem až ke stěně budovy a opatrně se jí dotkl. Bylo to jako bych se dotkl něčeho neuvěřitelně lehkého, ale zároveň neskutečně tvrdého. Obešel jsem pomalu celou stavbu, která mohla mít na obvod snad dvě stě yardů, avšak nikde jsem nenašel žádné stopy po dveřích nebo oknech. Teprve až jsem podruhé obešel celou stavbu a ještě důkladněji ji prohlédl, narazil jsem na něco, co se zdálo být nějakou tabulí, nebo spíše plaketou, jaké umísťujeme na sochy. Byla to vlastně součást zdi, přímo sama zeď, ale byla zalomená ne směrem ven ale dovnitř a sestávala ze tří zdí, přičemž ta prostřední byla kolmá k pohledu pozorovatele a dvě další po stranách se lámaly směrem ven, čímž dohromady utvářely jakýsi výklenek. Přišel jsem až ke zdi a začal ji studovat.
Byla tu vyryta jména, z nichž pár prvních jsem ihned poznal, ta ostatní jsem viděl poprvé. Byla to jména vědců, myslitelů a filosofů od starověku až po současné autory. Řádek po řádku jsem četl jména Aristotéles, Hérón, Avicenna, Alhazen, da Vinci, Bacon, Galilei, Huygens, Newton, Michell, Bradley. Až potud jsem jména znal. Avšak seznam pokračoval dále. Četl jsem Doppler, Fizeau, Newcomb, Michelson, Morley, Planck, Maxwell, Lorentz, Fidgerald, Einstein, Rosen, Schwarzschild, Chandrasekhar, Oppenheimer, Hawking, Wheeler, Penrose, Cauchy, Cherenkov, Magueijo, Haue, Lukin a za nimi zhruba třicet dalších jmen, která končila jménem Bhnazzi, Saskhdran a Engelt. Dole pod tím vším byla samostantně vyryta tři jména, Kasshdral, Sadrsshar a Karsshamal a číslo 2167.
Potom jsem se zaměřil na druhou zeď, na které jsem pro změnu spatřil spousty vzorečků, od jednoduchých až po celé řádky matematických a fyzikálních veličin, odmocnin, mocnin a poměrů, neskutečně složitých rozvětvených matematických výrazů. Na poslední třetí zdi byly potom různé náčrty, byly tu oběžnice, jakési vlnové čáry, trychtýře, kostky, krychle uvnitř krychlí, pokřivené zprohýbané sítě, různé přímky a úsečky, zprohýbané plochy, něco, co vzdáleně připomínalo několikanásobně vzájemně propletené trychtýře či přesýpací hodiny, vzájemně překroucené smyčky, trojúhelníky, koule a vůbec spousta dalších maleb, které nedávaly smysl, tedy z fyzikálního hlediska nedávaly smysl, protože jejich strany, plochy nebo hrany se lomily, přetáčely, mizely nebo zase objevovaly, zkrátka působily jako nějaké hlavolamy, jako iluze jiné reality.
Neschopen dobrat se rozumem na co tu hledím, vydal jsem se po další půlhodince marného zkoumání zpět ke člunu. Ušel jsem ale jen pár kroků a tu jsem si všiml velice podivného úkazu, kterého jsem si do té doby nevšiml. Opar se totiž rozestoupil natolik, že sluneční paprsky počaly ostře dopadat na mé tělo a má postava začala vrhat stín. Náhle jsem před sebe hleděl a nechápal co se to děje, protože nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Můj stín pomalu kroužil kolem mě a zhruba jednou za minutu opsal kolem mého těla kružnici. Hleděl jsem na zem jako opařený a tu mě konečně napadlo pozvednout oči k nebi. Bledý sluneční kotouč propalující se šedivým oparem tu ležel téměř na horizontu, ale nestál na něm, nýbrž se kutálel po obzoru, rychle, nesmírně rychle, stejně jako můj stín, který jsem vrhal. Jakoby jeden den trval jedinou minutu, za tu minutu sluneční kotouč oběhl celý horizont, přede mnou se ho dotkl, za mnou potom vystoupal tři své šířky nad obzor, zmizel za budovou u níž jsem stál a zase se objevil na druhé její straně. I po dobu co byl za ní jej však bylo možno matně pozorovat, to jak jej budova projektovala na svou přední stěnu.
Teprve nyní jsem si uvědomil, že tady na jižní polokouli putuje slunce, na rozdíl od té severní, zprava doleva, hledíme-li od pólu směrem k rovníku. Avšak slunce se kolem mě točilo zleva doprava, stejně jako na polokouli severní. Chápal jsem, že musím být hluboko na jihu, velmi blízko pólu, to proto, že slunce prakticky nezapadalo. Ale jak mohlo kroužit tak rychle a na opačnou stranu? A tehdy se mi v hlavě zrodila ta šílená myšlenka. Mohlo se to dít jedině tak, že by čas slunce ubíhal rychleji, že by běžel několikanásobně rychleji než čas můj. Potom by Slunce mohlo oblétnout Zemi, respektive Země by se mohla otočit kolem své osy dříve než za 24 hodin. Ale to by se opět muselo slunce otáčet v protisměru. Leda by - a tehdy mě zamrazila druhá část té kacířské myšlenky - leda by čas na tomto místě běžel nejen zrychleně, ale zároveň pozpátku.
Co bylo dál nevím, vím jen, že děs, který mě pohltil, mi zastřel mozek. Doběhl jsem k člunu, dostal se na něm k lodi a po dvou bezesných a sluncem prozářených nocích jsem díky vánku, který se zničeho nic zvedl, vyplul na širé moře, nebo spíš se na něj nechal odvát. Opět jsem upadl do bezvědomí a nevím jak dlouho jsem v něm setrval. Až po procitnutí jsem byl schopen začít uvažovat o tom, kde jsem to byl a co se to vlastně stalo. Teprve na lodi daleko od toho místa mi došlo, kam až jsem doputoval. Upamatoval jsem se, že jména vědců byla sepsána v chronologickém pořadí. Tři čtvrtiny vědců jsem neznal, poslední mě známý ze seznamu ještě žil. Pochopil jsem, že další jména byla jména vědců z budoucnosti, seznam prostě pokračoval dále do budoucnosti. 2167 - to bylo pravděpodobně datum, kdy byl ten podivný dům postaven. Nevím, proč na seznamu byli zrovna ti vědci, kteří na něm byli, ale asi to byli lidé, kteří se zabývali jednou a touž věcí nebo přispěli k jejímu objevu či uskutečnění. Tou věcí nemohlo být nic jiného, než cesta zpět časem. Ten zatracený ostrov cestoval zpět napříč věky, pravděpodobně od roku 2167. To jediné vysvětlovalo ty podivné úkazy v jeho blízkosti, to jediné vysvětlovalo stavbu z roku 2167, to jediné vysvětlovalo slunce prchající po obloze zpět.
Plul jsem na sever a s každou další mílí jsem se cítil bezpečněji. Věděl jsem jen jedno, čím hlouběji slunce zapadalo za obzor a čím delší noc se kolem mě rozlévala, tím dál od toho prokletého místa jsem byl. Loď si plula kam chtěla, sám jsem ji nebyl schopen ovládat. Po dvou týdnech mě objevila velrybářská loď Svatá Anna. Přenesli mě na její palubu a mou loď dovlekli do nejbližšího přístavu kdesi na nejjižnějším pobřeží afrického kontinentu. Vraceli se domů do Anglie a proto jsem zůstal na jejich palubě. Ale na její palubě mě každou noc budily noční můry a já se budil zalitý potem s několika probuzenými, nejprve překvapenými, později vyděšenými námořníky nad sebou. Noc co noc, stále dokola. Postupně se na mě začali všichni dívat jako na blázna, protože ze svých snů jsem hovořil o tom prokletém místě. Stále nedůvěřivěji a vyděšeněji se na mě dívali a po jedné obzvláště těžké noci jim došla odvaha a trpělivost a vysadili mě na malém útesu nad mořem, jediném a pustém na míle daleko, kde mě zanechali svému osudu.
Zanechali mě na útesech nad mořem na pomezí života a smrti, na hranici dne a noci, světla a temnoty. Srpek lodi s bílou plachtou se ztratil na obzoru a pouze prázdnota, ticho a noc se snesli na to bizarní divadlo, jehož hlavní roli jsem měl hrát. Trvalo tři dny a tři noci, než mě na té malé skále objevila další loď, z jejíž paluby toto nyní píši.
Nyní vím, nesmím promluvit, nesmím se již nikomu zmínit o tom, co jsem prožil a kde jsem byl, měli by mě zase za šílence. Tak jako posádka předchozí lodi. Budu mlčet, budu mlčet o těch věcech, nebo mě i tito lidé zase vysadí na nějaké opuštěné skále uprostřed širých vod. Dobře si pamatuji, že z Indie jsme tehdy odplouvali koncem léta roku 184.. Nyní hledím na kalendář na stolku své kajuty. Nechápu to. Ptal jsem se kapitána, datum je správně. 17. dubna 183.. Probůh jak dlouho jsem to zůstal na tom prokletém ostrově a jak dlouho do minulosti mě odnesl? Já přece nejsem blázen! Nebo jsem?
31. srpna 2010 / +
Návrší vdov
yl už zase listopad. Sloupek teploměru se propadl o dobrých pětadvacet stupínků někam dolů, noc nemilosrdně ukrojila dne a téměr to vypadalo, že nás neopouští; den se vracel stále později, byl stále smutnější a stále dříve umíral; a potom se jednou ráno na větvích mrtvé aleje na nedalekém kopci objevila černá hejna havranů. Jejich melancholické krákání bylo posledním nezvratným důkazem toho, že rok se zlomil do své temnější a slzavější půle.
A přitom jakoby léto skončilo teprve včera, vzpomínka na něj nás ještě pořád hřála a přesto už byly téměř všechny stromy holé a ve vzduchu byl cítit první sníh. Bylo to ani ne deset týdnů od konce léta a přesto to stačilo k tomu, aby se celá krajina tak drasticky proměnila.
Těžké, nízko položené nebe jakoby viselo těsně nad holými korunami stromů a já čekal, že co chvíli zmizí v jeho kovově šedé mlhavé podstatě, kterou jako bych se bál popsat nějakým konkrétním slovem, jakoby to bylo něco nadpřirozeného, děsivého, něco, jehož jméno by nemělo být vysloveno, jinak se tomu propůjčí moc, která uvolní děsy v něm skryté. Těžké mraky visely až téměř k pokrouceným větvím stromů a já jsem stoupal alejí těch holých pokroucených paží nahoru Návrší vdov.
Na samém jeho vrcholku ležel starý, stařičký hřbitov. Nevěděl jsem, proč tam jdu, to ráno jsem se vzbudil jako obvykle, bylo to ráno jako kterékoli jiné a přesto bylo jiné. Probudil jsem se v okamžiku, kdy jak se říká, střídá se noc se dnem a příliv nebo odliv jsou nevyšší. V tu chvíli jsou citlivé duše nejvnímavější k různým podnětům, o nichž toho zatím víme tak málo. Vzbudil jsem se tedy v tom čase a trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem vzhůru. Ve vzduchu jakoby viselo něco zvláštního, nějaká těžká vůně, opojná, sladká a přesto podivná, trpká.
Ležel jsem dlouho na zádech a hleděl bez hnutí do tmy. Jakoby něco spolu se mnou sdílelo pokoj, jakoby další entita bděla v těch zdech a stejně jako já čekala. Na co? Noc už sice končila, ale úsvit byl ještě hodiny vzdálen a v takových chvílích se zdá, že každá vteřina trvá minuty a každá minuta hodiny. Snad jsem znovu upadl do polospánku, protože pak se pamatuji až na krákání havranů. Jsem si téměř jist, že si jeden z nich sedl na zábradlí verandy mého domu a v krátkých intervalech krákal své krá krá, které mi v tu chvíli připadalo jako umíráček. Jakoby oznamoval, že něčí dům v okolí právě navštívila ta stařena s kosou.
Ani si nepamatuji jak, stál jsem najednou u okna a hleděl do té nejsmutnější zahrady jakou si Vaše mysl dokáže představit, zhmotnění smutku do scenérie podzimní přírody. Prázdná, polostínem zalitá veranda pod vrstvou mokrého listí, které ještě včera zářilo všemi barvami, ale dnes už je jen hnědavě šedé rzí a hnilobou rozkladu a smrti. Za ním pustá, mrtvá zahrada plná šedi, šedé ostřice trávy, deštěm nasáklých závějí spadaného listí, temně se lesknoucích kmenů a pokroucených pahýlů stromů. A za tím vším na mrtvolně šedém nebi probleskují zpoza těžké neproniknutelné mraky první matné paprsky listopadového slunce. Jako byste se dívali do tváře umrlce. Jakoby začínající den byl již při svém zrodu příslibem svého konce.
Chodil jsem či spíše bloumal celé ráno, míjel předměty a známá msta v domě, která jsem však nepoznával. Všude kolem domu panovalo naprosté ticho, neozval se ani hlásek, jen občas se odněkud ozval ten havran a stále jakoby oznamoval řečí mrtvých, že se někdo odebral na sovu poslední pouť. Za celé Boží ráno jsem nespatřil ani jednu jedinou lidskou bytost. Šeď a nečas listopadu asi donutily všechny živé tvory zůstat v teplém, osvětleném bezpečí čtyř stěn úkrytů svých domů.
Ještě stále jsem se neprobral z toho mrákotného stavu. Na jídlo jsem si ani nevzpomněl, jen jsem bloumal po domě a nahlížel ze všech oken ven, snad v bláhové naději, že jedno z těch oken nepovede do toho melancholického listopadového rána. Konečně zhruba hodinku před polednem jsem se odhodlal; přiznávám, že to byl podivný niterný pocit, že to musím udělat; oblékl se a vyrazil ven. Ani nevím jak a proč, ale náhle jsem zjistil, že mé kroky mě vedou tou starou alejí do kopce na návrší vdov.
Již jako dítě jsem miloval hřbitovy. Tu jejich děsivou, strašidelnou atmosféru. Tento pocit byl ale v pozdějších letech nahrazen pocitem pokory, klidu, smíření. Navštěvoval jsem ten hřbitov jednou do roka právě v tomto čase, kdy říjen předával žezlo listopadu. Čím starší jsem byl, tím více jsem si těmito návštěvami připomínal konečnou smrtelnost veškerého života kolem mě, jakobych si teprve nyní uvědomoval, že všichni jednou odejdeme, že celý život je jedno velké odcházení. A oni postupně odcházet začali. Známí, přátelé, příbuzní. Každý rok jsem se vracel na to návrší a jakobych si připomínal, že i já jsem nyní o kousek blíže tomu konečnému stavu, který nastavá po životě.
Stoupal jsem tou alejí holých pokroucených stromů, jejichž černé kmeny a koruny se leskly v drobném mžení, které se s tichých šuměním snášelo z těch kovově šedých mračen nade mnou. Je to podivné, ale když nad tím teď přemýšlím, čím více jsem se blížil k vrcholu, tím větší klid se mi vléval do duše. Jakoby na mě na konci té cesty čekalo něco dobrého, něco na co jsem celý život čekal. Cesta stoupala nejprve znolna, potom více příkře, takže koruny stromů nad cestou vytvářely jakýsi tunel, v němž se ztrácel konec cesty. Dnes mi ta cesta připadala delší, stále jsem nemohl dohlédnout ven z toho tunelu před sebou. Teprve po dlouhé předlouhé chvíli se sklon stoupání začal zase narovnávat a přede mnou se pomalu ukázala dlouhá, téměř nekonečná alej a na jejím konci v dálce v mlze, která teď počala sedat na zem, jsem spatřil vysoký kovový plot hřbitova.
Nebe se zatáhlo ještě víc, takže se mi zdálo, jako bych kráčel ze dne přímo do večera. Mlha byla hustější a hustější, padala na obrubníky u cesty, na lesklé kostky v ní, místy chybějící nebo zarůstající travou. A z dálky jsem opět zaslechl ten havraní umráček. Cesta se již téměř narovnala, byl jsem na rovince u vrcholu kopce.
Konečně jsem došel k vysokému kovovému plotu, který ozdobila zručná ruka kovářova a opět jsem hleděl na známé reliéfy a symboly na železných tyčích. Procházel jsem kolem plotu a hleděl na první náhrobky za ním. Tyčily se tiše a téměř schovány jeden mezi druhými a já si náhle uvědomil, že jsou připomínkou něčeho velmi dávného, nečeho co zmizelo již před mnoha a mnoha lety. Vzpomínky na lidi, tváře a osudy, které ani nepatřily do naší doby, protože žily a umíraly v době úplně jiné. Nepoznali bychom je ani oni nás. Nic nás s nimi nepoutá. A přesto tu jsou jejich náhrobní kameny se starými šedými fotografiemi vyleptanými do chladného mramoru. Hleděl jsem skrze železné pruty plotu na ty fotografie před sebou. Stál jsem tam a náhle jsem měl stejný pocit jako ráno po svém probuzení, pocit, že něco podivného je velmi blízko, že stačí jen natahnout ruku a zjeví se to.
Havran nyní zakrákal velmi blízko, rozhlédl jsem se, ale mlha byla už tak hustá, že jsem přes ni nemohl prohlédnout ani k nejbližším stromům. Jakoby mě popoháněl k cestě dál. Vykročil jsem tedy a netrvalo dlouho a procházel jsem zdobenou bránou hřbitova, kovovou bránou na dvou mohutných kamenných podstavcích, z nichž na mě z každé strany žalostně shlížel jeden anděl. Přísahal bych, že se za mnou dívali, když jsem kolem nich prošel a otočil se.
Opět jsem stoupal hřbitovem a míjel mohyly v posledním svahu za nimž už byl samotný vrcholek kopce. Stejné pocity, které nikde jinde nepocítíte, zapomenete na ně, ale na jediném místě se Vám plně vrátí, přesně takové pocity jsem zase zažíval. Věkovité stromy tu dnes stály tak jako tehdy a shlížely na poutníka pod svými korunami. V jejich větvích jsem spatřil hejno havranů, seděli na větvích a hleděli bez hlesu na mě dolů. Prošel jsem jim pod křídly a konečně stanul na nejvyšším místě Návrší vdov. Přede mnou z mlhy vystoupila kaplička a hned vedle ní dobře známá nízká budova. Musel jsem přemýšlet, co to vlastně je. Cítil jsem se tu dnes příjemně, skoro jako když se po dlouhé době vracíte domů. Konečně jsem si uvědomil, že stojím před márnicí. V tu chvíli tu byl opět onen pocit, byl tak blízko, že stačilo natáhnout ruku, abych ho uchopil.
26. října 2010 / +
Hranice stínu
ůj pane, vnější hradby padly!'
Pohlédl jsem z citadely dolů na podhradí. Davy ozbrojenců se v panice hnaly k hradbám v poslední zoufalé snaze zabránit nepříteli proniknout za brány vnějších hradeb. Ale ze svého prozatím bezpečného stanoviště jsem mohl okamžitě přehlédnout, že situace je ztracena. Ve večerním šeru, který plál tu jasně, tu temně rudou, podle toho, zda to byl odstín tisíců ohňů planoucích všude kolem nás, nebo odstín krve, která se jako řeka vpíjela do vyprahlé země, zračil se mi před mýma očima konec města, konec říše a s ní i konec můj. Slunce již zapadlo za temný obzor, ale nebe právě nejjasněji plálo krvavě rudou, tisíce plamenů osvětlovaly kulisy města a krví nasáklá zem černala pod nohama zoufalých ochránců města, v marném boji proti několikanásobně početnějšímu nepříteli. Temné stíny postav těch mužů, projektované světlem ohňů na zdi, dodávaly tomuto divadlu děsivou ba přímo pekelnou kulisu. Jako by se tu samo peklo otevřelo a z něj se vynořily ty barbarské, nevěřící stvůry.
Vše bylo ztraceno. Turci dobyli vnější hradby a jako zkázonosná vlna se přes ně přelili na zbytky ochránců pevnosti. Decimovali vše živé, co jim přišlo pod ruku. Dolní nádvoří se proměnilo na jatka a nejzuřivější boje se teď přenesly pod vnitřní hradby. Turci čím více byli přesvědčeni o svém vítězství, tím zuřivěji se vrhali proti svým křesťanským nepřátelům. Byli jako smyslů zbavení. Vnitřní hradby, nižší než ty vnější, znamenaly pro tu chátru jen malou překážku. Posilněni prvním vítězstvím vzpřičovali první opěry a žebříky a šplhali po hradbách ke strážným věžím.
Došlo mi, že zkáza bude dílem hodiny. Padnou-li vnitřní hradby, což bylo jisté, dostane se pevnost do rukou Turků a citadela byla spíše jakýmsi vyhlídkovým místem než skutečnou tvrzí uvnitř tvrze. Naposledy jsem se rozhlédl po horizontu. Pod rudými nebesy se rozléval záliv s vodami černými jako tuž, jen právě vycházející měsíc se v nich zračil jako němý svědek tohoto soudného dne. Dvě míle vzdušnou čarou od pevnosti kotvila flotila tureckého sultána a temné siluety lodí se odrážely od vodní hladiny jako kůly, na něž Turci nabodávali své zajatce.
Bylo třeba jednat. Vše co může být, musí být ještě vykonáno. Mám před sebou poslední, nejdůležitější úkol. Musím okamžitě do zapomenutého archívu a musím jej celý zničit, musím tak udělat stůj co stůj, protože kdybych tak neučinil a archív padl do rukou nepřátel, důsledky by byly fatální. Musím zničit archív se všemi svazky posvátných svitků a především musím zničit Zavřenou knihu.
Já, můj turecký sluha Nasir a dva z vele knězů jsme nyní sestupovali po točitém schodišti do vnitřku citadely, k jejím samotným základům zapuštěným hluboko do skály, na které stál celý hrad. Srdce mi tlouklo až v krku a ve spáncích pulsovala krev takovou silou, že jsem téměř slyšel vlastní srdce, jako by to byl buchar se železnou kovadlinou. Nikdo z nás nemluvil, byla to chvíle tak závažná a tak posvátná, že nic než ticho nemohlo být adekvátním projevem našich pocitů. Konečně jsme sestoupili až na samé dno té propasti. Pohlédl jsem nad sebe, ale spatřil jsem jen spirálu schodiště ztrácejícího se někde vysoko nad námi v černočerné tmě. Řev bitvy sem nemohl doléhat, byli jsme o několik pater níž, ukryti ve skalnatém masivu hory, na níž citadela vyrostla. Oba z vele knězů sundali z krku řetězy s velkými klíči a vsunuli je do zámků v ocelových dveřích před námi. Položil jsem si ruku na hruď a ucítil, že mi srdce tluče tak divoce, že téměř vyskočí z hrudi. Zatočila se mi hlava, ale rychle jsem se opanoval. Právě nadcházel nejdůležitější okamžik mého dosavadního života. Nahmatal jsem třetí klíč, visící na mých prsou a přistoupil ke dveřím. Vsunul jsem třetí klíč do třetího zámku a pohlédl jsem na své dva průvodce. Pokynuli hlavou a všichni tři jsme naráz otočili klíči.
Ozval se podivně dunivý zvuk, potom bylo slyšel jak se kdesi uvnitř skály dává do pohybu nějaké soukolí a potom se dveře samy od sebe otevřely. Zpoza nich se vůči nám vyvalila podivná trpká vůně, něco jako směsice kadidla a vonných tyčinek, páleného dřeva a uzeného masa, zkrátka podivně omamná vůně, jakou jsem asi ještě nikdy necítil, nicméně v určitých okamžicích, když jedna složka vítězila nad složkami zbylými, v těch okamžicích bych byl přísahal, že už jsem ji kdysi cítil.
Před námi se otevřela černá díra. Avšak stejně rychle jako se před námi zjevila, stejně rychle zmizela v okamžiku, kdy jeden z mých průvodců pozvedl louč a osvětlil prostor před námi. Hleděli jsme do úzké chodby prudce se svažující někam dolů. Na první pohled jsme si všimli, že zdivo je je zcela odlišné než to, které jsme kolem sebe viděli až doposud. Věděl jsem, že na základech původní muslimské citadely vyrostl mnohem později křesťanský hrad, ale nyní se zdálo, že ani muslimská pevnost nebyla první stavbou na tomto místě. Zdálo se, že místo, do kterého jsme sestoupili je mnohem mnohem starší, daleko starší než byl rozdíl mezi dobou vybudování citadely a dobou vybudování hradu. Na stěnách byly staré hieroglyfy, ne nepodobné těm egyptským. To by ale znamenalo, že katakomby do nichž jsme sestoupili, mohly a vlastně musely být starší než samotné křesťanstvo, jejich vznik musel sahat až před dobu Krista, dokonce daleko před něj. Čím hlouběji jsme sestupovali, tím podivnější a méně známé se hieroglyfy jevily. Plameny loučí blikaly po zdech jakoby se ony samy snažily rozluštit jejich tajemství, záhady a příběhy v nich zakleté věky, které mezitím prošly. Nyní již znaky na zdech nepřipomínaly nic, co by mi jen náznakem připomínalo cokoli z jazyků moderních civilizací.
Sestupovali jsme stále níž a níž. V uších mi zvonilo, před očima se mi začínaly dělat mžitky a poletovat plamínky, v ústech jsem cítil podivnou pachuť a nos pomalu ztrácel schopnost vnímat pachy. Uvědomil jsem si, že musíme být nesmírně hluboko, v samém srdci posvátné hory, možná až pod hladinou moře. Konečně se spád chodby narovnával a sotva jsme opět stanuli na rovné zemi, vynořily se před námi další dveře. Toto byl tedy posvátný zapomenutý archív. Vše pro co jsem byl na toto místo vyslán, vše to, co jsem měl bránit vlastním životem, to vše leželo za těmito dveřmi. Na okamžik jsem se zarazil. Otočil jsem se na své průvodce, abych se ujistil o nezbytnosti svých příštích činů, ale ve tvářích mých průvodců se zračilo odhodlání tak pevné, že mi vlilo do žil novou sílu a odvahu a já sáhl na dva velké kruhy a podle starých instrukcí jimi otočil proti sobě. Zdálo se, že odolávají mé síle, čím více jsem se snažil je otočit, tím přesvědčivěji vzdorovaly. Avšak stačilo povolit, uvolnit sevření a náhle jsem cítil, jak mi proklouzají mezi prsty a samy se vlastní sílou otáčejí, jakoby pouze stačilo naznačit můj záměr a ony už samy vykonají mé přání. Zcela neslyšně oba opsaly plnou otočku a poté se dveře rozestoupily ke stěnám.
Stáli jsme v nevelké místnosti, jejichž zdi plápolaly podivnou, fosforeskující barvou, jakoby hořely zeleným plamenem. Ke svému údivu jsem vzápětí poznal, že mne oči neklamaly a zdi skutečně hoří světle zeleným plamenem, po celé své ploše, od země až ke stropu a na všech stranách, jako jedna ohnivá zeď. Do středu místnosti až doposud nebylo vidět, neb tak hluboko světlo plamenů nedosvítilo, ostatně bylo to velmi slabé, téměř nepostřehnutelné světlo. Avšak náhle nastávala změna, celá místnost se pomalu zalévala světlem, jakoby sluneční paprsky proudily skrze skálu nad námi a žádná žula jim nestála v cestě. Vzhlédl jsem a pochopil, ve stropu byla oválná díra a tou sem dopadal pruh světla. A zhrozil jsem se, když můj pohled opět klesl na podlahu a já pohlédl kam světlo dopadá. V těch místech totiž zela díra zhruba pět stop široká. Opatrně jsem došel k jejímu okraji a byl bych padl přímo do ní, protože když jsem do ni pohlédl, zatočil se se mnou celý svět a poslední co si pamatuji, je několik rukou, které mě na poslední chvíli zachytily. O vteřinu později jsem již nechápavě hleděl na své průvodce. Pokud existovalo peklo, jeho vchod byl zde. Světelný kužel dopadal přímo do jámy, avšak jediné co v ní bylo vidět, byly neustále se zužující stěny, končící někde nepředstavitelně hluboko dole. V té chvíli mě napadlo, že nějak takhle vypadá nekonečno, že věčnost znamená padat do té jámy a že zatracení nemůže být hlubší.
Dna jsem nedohlédl, světlo ozařovalo hloubku sice matně, ale naprosto dokonale, lesklé stěny s přibývající hloubkou postupně nešedly, aby končily černým bodem někde hluboko dole, ba naopak svítily stále stejným matným bílým světlem a jak se zužovaly, jejich nedohlédnutý konec svítil jako světlý bod, v němž se nekonečné stěny sbíhaly v optický klam. V ten okamžik jsem cítil, že ve skutečnosti není místo, v němž by se ještě někdy potkaly. Nemohlo být pochyb, zdi prohlubně tvořilo sklo, čiré, hladké sklo. Teprve po bližším pohledu jsem překvapeně zjistil, že co se zdálo být lesklým sklem, je vlastně dokonalé zrcadlo. Proto tak skvělá vodivost světla. Vzápětí mě ale napadlo, že aby světlo stejně dobře dopadlo až na dno jámy, musela se prohlubeň rozšklebovat jako rána, čím hlouběji jste byli, tím větší musel být obvod jámy. V těch nepředstavitelných hloubkách se musel rozbíhat do jednoho obrovského sálu, do jednoho obrovského podzemního místa, nezbadatelného, nepředstavitelného. V peklu tedy svítí horké denní slunce, napadlo mě tehdy. Avšak jakmile jsem pohlédl opačným směrem, tedy z hloubek jámy nahoru ke stropu, abych poznal, odkud se bere ten oslnivý světelný kužel, pochopil jsem, že to nebude denní slunce, ale chladný noční měsíc. Ve stropě byl stejný otvor, který vedl vysoko nad nás až k zemskému povrchu. Jelikož musel mít stejné parametry jako jáma pod námi a vzhledem k hloubce v níž jsme byli, muselo se nahoře jednat o díru ne větší než mince, tedy útvar velice jednoduše přehlédnutelný. Hleděl jsem nad sebe a pochopil, že měsíční kotouč by se nevešel do tak malého bodu, jakým je otvor vysoko nade mnou. Byla to hvězda. Jediná, malá, nepatrná hvězda, která ve správný okamžik poslala své světlo do těchto hlubin.
Hned vzápětí jsem však přišel na to, že jáma neměla být tím hlavním, co mělo být osvětleno. Konečně jsem si všiml i něčeho, co jsem zprvu přehlédl. Jak hvězda putovala po obloze, padl pruh světla za jámu. Za tou stál stále ještě v polostínu zhruba pět stop vysoký kamenný podstavec, připomínající oltář a na něm ležela zavřená kniha. Nikde nebylo nic jiného. Pochopil jsem, že celý archív je obsažen v této jediné knize. Tento jediný svazek je celým posvátným archívem. Pohlédl jsem opět na své průvodce.
'Můj pane, to je znamení nebes. Je čas. Kdokoli by sem vstoupil v nesprávnou dobu, byl by skončil na dně této jámy ať už končí buď v pekle nebo alespoň na místě, jež se mu zcela jistě musí podobat. Ale okamžik je správný, je to znamení. Musíme zachránit posvátný archív, musíme zachránit Zavřenou knihu a nebesa nám dávají požehnání k tomuto činu. Pospěšme.'
Obešel jsem tedy opatrně jámu a uchopil starou knihu. Byla těžká a na dotek nepředstavitelně porézní. Jakoby tu ležela miliony let. V tu chvíli se mi nechtělo věřit, že právě já mám být její zachránce, že tu celé věky čekala na dotek mých dlaní. Zaváhal jsem. Ale už za okamžik jsem ji přitiskl na hruď a opouštěl místnost. Pak ale na zlomek vteřiny nastal okamžik, kdy se jedna má noha dotkla země za dveřmi, zatímco ta druhá stále ještě zůstávala pevně na podlaze místnosti. Právě v tom okamžiku jasné světlo jako šlehnutím kouzelného proutku pohaslo a celá místnost se okamžitě ponořila do naprosté tmy. V tu chvíli mnou projel ledový pocit a na okamžik jsem cítil, jak se mě dotýkají plameny planoucí ze zdí, které nyní vyšlehly až ke stropu. Jejich dotek byl ledový a já na okamžik spatřil něco, co mi v tu chvíli připadalo jako pád do jámy za mými zády. Zatočil se se mnou svět a já ztratil vědomí.
Probral jsem se až v ležení křižáků na úbočí Svaté hory. Svítalo a já na obzoru spatřil hrdý hrad, jeho temnou siluetu a za ním nachové nebe, blednoucí úsvitem a plameny dohořívajících ohňů. Turci dobyli hrad i citadelu, ale nám se podařilo uniknout podzemní cestou. Můj sluha mi vypověděl, že poté, co jsem upadl do bezvědomí, nesl mě celou cestu zpět v náručí. Přestože prý v podzemí nenarazili na žádné rozcestí, vyšli na povrch zemský místo v citadele na druhé straně hory, daleko za ležením Turků, kteří mezitím dokonali dílo zkázy. Těsně před úsvitem potom dorazily posily vypravené z Benátek a Janova a Turky čekal osud jejich včerejších nepřátel. Do poledne třetího dne byl hrad zpět v rukou křesťanů, ale to už byl vypálen a rozbořen napadrť. Bylo dobojováno.
Od té doby uplynulo už moře času. Vyprávím tenhle příběh poprvé a Ty jsi první, komu ho říkám. Tajemství Zavřené knihy mi zůstalo skryto a stejně tak mým průvodcům. Po krátké plavbě jsme přirazili ke břehům Zakázaného města a kniha se dostala do rukou posledního Velekněze. Pokud vím, od té doby ji Boží světlo nespatřilo. Vrátila se zpět do zapomnění, zůstala zavřená a své tajemství si ponechává dál pečlivě uschováno. Netuším, jakou moudrost skrývá, ale vzhledem k tomu, jak oddaně byla bráněna, musí obsahovat alespoň moudrost Bohů.
Vše co následovalo poté je jen další obyčejný příběh jednoho obyčejného života, mého života. Mé mládí vystřídal věk zralosti, pak se stíny protáhly, světlo pobledlo a vše kolem zpomalilo. Dnes jsem bělovlasý stařec. Avšak něco se té krvavé noci změnilo a to něco je se mnou po celý můj život. Za nocí, kdy se stejně tak jako tehdy dole, setká stín se světlem hvězd, za nocí v nichž se mne dotkne plamen hvězd, vrací se něco, co se mě dotklo tam dole a propůjčuje to život temnotě ve mě. Za těch nocí ležím na bílých prostěradlech své postele a očekávám východ té podivné hvězdy, malé, nepatrné, ztracené mezi miliony družkami, jejíž bledé světlo putuje k našim očím kdo ví z jaké dálky, čekám na tu hvězdu, mého nočního průvodce a pak když přijde a dotkne se mého bílého lůžka, spatřují jak ožívá můj vlastní stín a žije si svým vlastním životem a teprve s blednoucí oblohou se vrací jako zloděj, který si je vědom svých hříchů. Můj stín sní, bdí, vyčkává a žije na hranici světla a stínu a balancuje na ní. A já jako onehdy před onou bezednou jámou na ní balancuji společně s ním.
19. května 2011 / +
Krajina stínů
ítíte tu podivnou vůni? To je vůně noci. Znenadání visí ve vzduchu, je jí plné povětří, je všude kolem Vás. Vdechujete ji a cítíte její chlad, vnímáte její mlčení, tušíte její temnotu. Přichází náhle s prvními stíny, s posledními paprsky zapadajícího slunce. Nikdy jsem si to neuvědomil, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, až tehdy. Od té doby mě provází, je stále se mnou, noc plná stínů, stínů uvnitř mé duše.
Daleko na západě za touto planinou se zvedají tmavě modré hory porostlé neprostupnými lesy. Nikdy jsem nebyl na jejich druhé straně, až jednoho večera jsem se ocitl na jejich úbočí na staré silnici vedoucí na druhou stranu, jediné silnici, která se klikatí napříč těmi horami. Večerní slunce zrovna zapadlo za hřbet temné hory přímo přede mnou a já přijel na křižovatku. Byla opuštěná, rozbíhaly se z ní na čtyři světové strany čtyři silnice. Daleko na východě za mými zády zůstalo mé rodné město, na jih a na sever se rozbíhala silnice vedoucí podél hor. Přede mnou se černala silnice ztrácející se ve stínu hor.
Křižovatka byla pustá, večerní šero se rozlévalo po kraji a nastálé ticho nahánělo strach. Člověk by řekl, že tahle křižovatka je zakletá a že její ramena nikam nevedou. Nad silnicí strnule visel semafor a do šera zářil zlověstným, temně rudým světlem. Zastavil jsem před ním a čekal. Celý kraj se ponořil do šera, kontura hor přede mnou už byla čirá čerň, jejich stín působil, jakobyste z pozdního odpoledne vjeli přímo do noci. Právě tam a tehdy na té křižovatce jsem ucítil její přítomnost.
Čas ztratil svůj objem a já někde hluboko uvnitř pocítil přítomnost něčeho temného a chladného, až mě z toho píchlo u srdce. Procitl jsem z letargie do které jsem upadl. Křižovatka se stále utápela v šeru, pustá, prázdná, zapomenutá. Vzhlédl jsem k semaforu, stále svítil červeným světlem, varovným, zlověstným. Prošlápl jsem plynový pedál, snad jsem chtěl podvědomě popohnat to světlo, které mě s každou další vteřinou znervozňovalo více a více. Ale v mrtvém tichu svítilo do tmy stále to výstražné, temně rudé světlo.
To ticho už se nedalo vydržet, sešlápl jsem plyn a povolil spojku. Auto poskočilo kupředu a rudé světlo zůstalo někde za mnou. V okamžiku jsem prolétl křižovatkou, stačil jsem se jen rozhlédnout. Minul jsem dvě pusté silnice a nechal je za sebou, auto prolétlo křižovatkou a najelo na silnici, mírně stoupající k horskému sedlu přede mnou. Netrvalo dlouho a svahy hor se přiblížily natolik, že jejich štíty zmizely za temnými korunami stromů, které začaly obestupovat silnici stále těsněji, až se jí dotkly. Vjel jsem do temného lesa.
Pár týdnů před touto událostí jsem prožíval nejkrásnější chvíle svého života. Každá minuta strávená s ní vydala za tisíc obyčejných, jakými byl můj život do té doby naplněn. Náhle jsem vnímal věci, které jsem do té doby neznal a vnímal jsem je tak intenzivně, jakoby se vpalovaly přímo do mé kůže. Jakoby byl každý pocit, každý vjem znásoben. Kolem všeho se rozprostřela růžová nasládlá pachuť, vše bylo barvitější, příjemnější, snažší. Zaplavil mě příliv radosti, příliv doposud nepoznané energie, svět se prozářil jasným světlem a sytými barvami, světlem ďábelských plamínků v jejích očích a oslnivě zářícími barvami duhy ukryté za hádankou jejího úsměvu.
Potom odešla a s ní odešlo to všechno. Pád byl zdrcující. Z prozářených oblačných výšin jsem dopadl do špinavého prachu propasti, kam světlo slunce nedohlédne. Celý svět v jediném okamžiku ztvrdl, zešedl a zhořkl. Čím silněji jsem uplynulé týdny vnímal radost a naplnění, tím drtivěji na mě dolehl žal a prázdnota. Svět přestal mít smysl, bylo to jako odsouzencovo probuzení ze sna, náhlé, drtivé, nezměnitelné. Naprostá prázdnota a pocit hořkosti a zmaru někde hluboko v ústech, se propalovalo do srdce, do duše, do hlavy. Veškeré myšlenky zhořkly, vpálily se do mozku a odmítaly odejít. Jakoby vše před byla jen cynická iluze. Jakoby vše ztratilo smysl, jakoby slunce zapadlo a nemělo již nikdy vyjít, jakoby svět tam venku přestal existovat. A svět tam uvnitř, uvnitř mé duše, se smrskl na jeden malý prázdný a uzamčený pokoj, šedivý, s okny zazděnými, s dveřmi uzamčenými, pokoj ve zchátralém domu někde daleko za městem lidí, opuštěný, zapomenutý.
Týdny se vlekly jako roky a pokoj zůstával zamčený, duha se roztříštila na tisíc kousků a jejich šedivé odstíny připomínaly paletu, kterou někdo nechal na dešti, takže zůstal jen šedivý obal, ale vzpomínka na její barvy bolela stále stejně silně. Ztráta, absolutní ztráta, pocit, že mi bylo odňato vše, co jsem měl, že mi byl ukraden můj vlastní život. Tehdy jsem se rozhodl, že nechci-li se zbláznit, musím utéct před šílenstvím, které jakoby číhalo na správný okamžik, aby udeřilo silou, které se nepůjde ubránit. Rozkopl jsem zavřené dveře, zahodil klíče, utekl před sladkou minulostí i hořkou přítomností a rozhodl se, že je čas na budoucnost. Opustil jsem své rodné město, své přátele, spálil mosty, vedoucí na druhou stranu za barevnou duhou, připomínající mi ty dva ďábelské plamínky a s ranními paprsky za zády a svým vlastním stínem před sebou jsem vyrazil na západ.
Nyní byl večer, slunce zapadlo a město bylo daleko daleko za mnou. Přede mnou byly černé hory a já doufal, že pokud mě něco může odříznout od včerejška, od vzpomínek na barevnou duhu i šedý pokoj, potom to můžou být jen tyto hory. Rozhodl jsem se zanechat včerejšek za těmi horami a vzhlížel jsem k zítřku, který mě čeká tam na druhé straně společně s novým, slunečným ránem. Sešlápl jsem plynový pedál.
* * *
Konečně se hory začaly rozestupovat, stromů ubývalo, les stále řídnul. Ručičky mých hodinek ukazovaly osm hodin ráno; cesta horami zabrala celou noc; ale obloha byla stále šedá. Nechápal jsem to, už dávno mělo vyjít slunce. Cesta klesala a klikatila se. Náhle se objevily serpentiny a já začal sjíždět do hlubokého údolí. Klesl jsem snad o tisíc stop a konečně se ocitl na rovné cestě, bělající se nad horskou býstřinou. Auto vyrazilo podél bublajícího potoka do lesního šera. Řítil jsem se po rovině, z horské býstřiny se stal klidně tekoucí řeka. Její hladina byla náhle klidná a temnější, než bych čekal. Cesta byla rovná, stromů podél ní ubývalo, hory jsem nechal daleko za sebou. Ještě pár stromů, prudká zátačka a auto se vyřitilo z lesa ven.
Povolil jsem plyn, motor přestal pracovat a auto ztichlo a letělo silnicí již jen svou vlastní setrvačností. Hleděl jsem před sebe a byl to pohled úžasu, postupně se však měnící v úděs. Přede mnou ležela planina na chlup stejná, jakou jsem opustil včera večer, plochá jako deska, nekonečná. Kam až oko dohlédlo, rozlévalo se jezero, jezero s mrtvolně nehybnou hladinou, černou jako tuže. Neobjevila se na ní ani jediná vlnka, vše tu leželo nehybně, něměnně, ticho prostupovalo celou scenérii jako kletba, jako rozsudek mlčení a strnulosti. Nad jezerem viselo kovově šedivé nebe, zdálo se, že stačí natáhnout ruku a dotknete se ho. Bylo tak nízko, že působilo jako kovový příkrov, drtící celou scenérii pod sebou. Silnice náhle končila a auto se zastavilo na kamenitém břehu asi sto stop od břehu jezera. Zůstal jsem sedět v autě neschopen pohybu a hleděl jsem skrze přední okno na černou hladinu jezera, šedivý příkrov nebes a chmurné kopečky na druhé straně jezera, které se vynořily s mlhy nad ním. Hleděl jsem na zkapalněný žal, zhmotněnou pustotu a neměnnou bezútěšnost, vdechujíce ji do svých plic.
Náhle jsem zase viděl varovné temně rudé světlo semaforu, strnule visící nad silnicí. Vpálilo se mi do hlavy a já ho viděl na šedém nebi před sebou. Prchnul jsem před včerejškem do zítřka, ale ten nepřišel. Doufal jsem v nové ráno, ale to nepřišlo a já se ocitl někde na hranici dvou světů v krajině, kde slunce nezapadá, ale ani nevychází, kde vše je bezútěšné a neměnné, strnulé a prázdné. Pochopil jsem, že mě dohnalo šílenství.
Vystoupil jsem z auta a došel k jezeru. Melancholická krajina úzkosti, neklidu a lítosti mě obklopovala a já cítil, že se stávám její součástí. Pohlédl jsem na své ruce, červeň života byla ta tam, hleděl jsem ruce šedivé jako černobílá fotka. Otočil jsem se, auto i cesta zmizela, zůstal jsem sám v krajině stínů.
2. června 2011 / +
Šarlat noci
ohleďte! Opět se blíží noc. Moje sedmadvacátá noc na tomto vraku, potácejícím se již měsíc mezi životem a smrtí, visícím na hladině a zmítán temným oceánem, pustým a prázdným jako poslední poušť na zemi. Ztracen, zapomenut, pohřben a oplakán. Poslední zbytky jídla mi došly před devatenácti dny, vody jsem se napil při vydatné leč krátké bouři přede dny osmi. Na obzoru není nic, jen temná obloha se daleko na horizontu odráží v těch truchlivě pustých vodách jako v obrovském, všeobjímajícím zrcadle. Ebenová hladina, lesklá a tichá jakoby mrtvá, kam jen až oko dohlédne. Pustina světa, hřbitov všech řek, krajina zapomnění. Osmadvacátá noc se blíží, na obzoru visí jako temná opona tragického divadla mrtvolně hrozivá oblaka, jehož poslední jednání vstupuje do svého velkého finále. Vše je strnulé, něco neblahého visí nad mou hlavou jako ostří gilotíny, cítím, že ve vzduchu se vznáší stín smrti. Stín mé smrti. Naplňuje mé chřípí, proniká do plic, dusí mě. Jak truchlivé je umírat ztracen a zapomenut v tom moři zatracenců.
* * *
Večer se přehoupl v noc, ten okamžik už bezpečně poznám. Je to jako dotek něčeho chladného, temného, lepkavého. Obejme Vás a prostoupí Vámi. Poslední paprsky slunce zmizí pod vodní hladinou a Vámi proběhne jako elektrický imuls pocit, který naplní Vaši duši chladem. Je to hranice stínu, je to dotek věčnosti, je to ozvěna ticha, které Vás obklopuje. Nebe tmavne, žlutá přechází do šarlatové a pak dále do purpurové. Kdysi jsme tomu říkali šarlat noci, čas kdy noční ptáci opouštějí pevninu a vydávají se nad oceán, aby nad jeho vodami rozpřáhli svá černá křídla, aby jimi zašustili ve větru a přinesli noc, pro mnohé věčnou. A dnešní noc bude nocí věků, vidím jak stíny ožívají, jak se prodlužují, jak v nich mizí vše kolem mne. I já v nich mizím.
* * *
Spatřil jsem ji jako přízrak vystupující z temnot. Náhle, tiše a zlověstně, v ten okamžik jsem ji nevnímal jako záchranu, spíše jako posla temnot. Hned druhá myšlenka ale patřila andělům, protože jsem si uvědomoval, že je to záchrana, záchrana vznášející se téměř na dosah. Její ebenový obrys vystoupil z temnot a nyní se rýsoval na horizontu před téměř nachovým nebem. Věděl jsem, že musím svést boj s temnotou noci o svou záchranu. Loď plula přímo ke mě, ale ve stínu šera mě nemohla vidět. Zoufalství každý okamžik přebilo mou radost, ale loď stále rostla, blížila se. Konečně jsem si mohl prohlédnout její tvar. Podle všeho musela být neuvěřitelně stará, v jejich obrysech jsem rozpoznával staré, prastaré tvary lodí. Její plachtoví, její brlení, její stožáry, to vše působilo jako ze starých spisů, bájí a pověstí. Jakoby připlouvala z dávných dob, z dob dávno minulých, hrdinských, ale zapomenutých. Tento přízrak uprostřed pustého oceánu, připlouvající z noci, zdál se mi v tu chvíli jako bytost z jiného světa, z toho druhého, tam za ebenovou oponou, z druhé strany, ze zrcadlově obrácené krajiny za zrcadlem. Náhle jsem pocítil strach, strach z neznámého, strach z té lodi duchů. Ale potom jsem na palubě spatřil postavu, nehybnou, temnou postavu, ale z masa a kostí. Pak se vše seběhlo rychleji než jsem si byl schopen zapamatovat. Teď sedím v kajutě a čekám na svého spasitele. Ale je to vskutku spasitel nebo ďábel, který přišel pro mou temnou duši?
* * *
Přišel a zase odešel. Jsem v kajutě zase sám, ale jsem na pevné palubě a společně se mnou je na ní také živá lidská bytost. Vytáhl mě na palubu a hleděl na vrak, který jsme minuli a nechali za sebou. S radostí člověka, který se právě vyškrábal z hrobu, jsem toho muže objal a srdečně mu stiskl ruku. Byla tma, ale jeho oči žhnuly ohnivým plamenem. Zhlížely na mě z výšky z pochmurné tváře s tvrdými, ostře řezanými rysy, zarostlé hustým strništěm vousů. Nejprve jsem myslel, že je němý, že je to jen stín, že je to posel temnot. Ale potom pronesl několik vět, tvrdým, těžkým hlasem. Přivítal mě, zeptal se kdo jsem, jak se jmenovala má loď a co se mi přihodilo. Vypověděl jsem mu vše, řekl jsem mu o té strašlivé bouři, řekl jsem mu, že jsem jediný, kdo ji přežil. Řekl jsem mu o nekonečných dnech a ještě delších nocích, z nichž každá trvala déle než věčnost, řekl jsem mu o všech úsvitech naděje, o všech soumracích beznaděje, o zoufalství každé probdělé noci, o každém dnu ztraceném v mdlobách. O žízni, hladu, zimě a strachu, prostě o všem, čím jsem za poslední čtyři týdny prošel. Seděl mlčky a naslouchal, zdálo se, že mi rozumí, že prožívá ty vlekoucí se vteřiny se mnou. Potom vstal, mlčky mi nalil sklenici brendy, postavil přede mne talíř se soleným skopovým masem a dlouze na mě hleděl. Pronesl několik věk, ale ať teď dělám, co dělám, nejsem schopen si vzpomenout, co mi v nich říkal. Pak odešel, popřál mi dobrou noc a zmizel ve dveřích kajuty.
* * *
Sedím tu v pološeru a přemýšlím. Loď vrzá a kolébá se jako stará žena. Ve vzduchu cítím stáří, nesmírné stáří. Jakoby ten přízračný koráb spustili na vodu ještě daleko předtím, než jsem vůbec přišel na svět. Kajuta je malá, téměř nezařízená, je tu jeden stůl, dvě rozvrzané židle, stará palanda v rohu. Pod nízkým stropem visí lihový kahan a spíše vrhá stíny než aby rozléval světlo. Pohupuje se a já cítím, že dnešní noc nemohu být sám. Další noc o samotě bych nepřežil. Vyhledám kapitána, dnes v noci bych nemohl spát, už tolik nocí jsem nespal, že se bojím, že kdybych usnul, už se neprobudím. Ne dokud nebude jasný den. Půjdu za kapitánem, jsou tisíce odpovědí, které čekají na mé otázky. Úsvit je ještě v nedohlednu.
* * *
Právě jsem prošel celou lodí, je vskutku stará, nesmírně stará. Kdybych měl najít správné jméno, vyslovil bych slovo věčnost. Pokud nějaké slovo dokáže popsat co právě cítím, pak je to údiv, bázeň, strach. Předtucha něčeho zlověstného, fatálního, nekonečně konečného naplňuje mou duši. Jsou to stěny kajut i chodeb tohoto korábu, je to jejich starodávnost, jejich barva, ebenově černá barva, barva tuže, nepřirozená, jakoby ani nepocházela z živých stromů, to je to, co mě naplňuje děsem. Děsem z nezmáma, z něčeho nepoznaného, nezbadaného. Na jakém místě jsem se to ocitl. Tento prastarý vrak, odkud vlastně pochází, odkud připlouvá, kam pluje a jaké je jeho poslání? Proč se v těchto stěnách cítím hůře než na svém vraku smrti? A kde má kapitán kajutu? Dosud jsem se neodvažoval sestoupit na nejnižší palubu. Vedou tam strmé schůdky a stěny tam vržou ještě více. Je to v podpalubí, pod čarou ponoru. Problikává odtud chapé světlo svítilny, mihotavé, jak se loď houpe na vlnách. Musím vyhledat kapitána. Odvahu!
* * *
Prošel jsem celou loď. Sestoupil jsem až do podpalubí a našel jsem kapitánovu kajutu. Zaklepal jsem na pevné dveře. Ozvěna zaduněla podpalubím a nesla se výš, ven k palubě a mizela kdesi nahoře nad mou hlavou v temnotě noci. Odpovědělo mi jen mrtvé ticho a vrzání dřeva. To ticho každým okamžikem houstlo, až se to slovy nedá popsat. Prázdnota se začala zhmotňovat a ticho náhle křičelo ze všech stran, křičelo hlasitěji a hlasitěji, až to nešlo vydržet. Cítil jsem, že buším do dveří kajuty, ale zdálo se mi, že nic neslyším. Polekal jsem se toho, polekal jsem se sám sebe; v hrůze z toho, že už to nevydržím a rozpadnu se na milion kousků jsem skočil po klice a otevřel jsem dveře.
* * *
Stál jsem na prahu kajuty, kapitánovy kajuty. Hleděl jsem do ní a ona zírala na mě. Tiše, prázdně, pustě. Jeden stůl, dvě židle, palanda. Přesná kopie mé kajuty tu zírala na mě a já zíral na ni, dvě entity ve vesmíru, poslední dvě věci, které zůstaly, zatímco vše kolem nich se rozpadlo v prach. Hleděl jsem na protilehlou stěnu, visel na ní obraz a na něm byl portrét muže. Obraz byl v bohatě zdobeném, leč neskutečně starém rámu. Z obrazu na mě hleděla malba popraskaná eóny let a na té malbě byl kapitán. Podíval jsem se mu do očí. Zhlížely na mě z výšky z pochmurné tváře s tvrdými, ostře řezanými rysy, zarostlé hustým strništěm vousů. Avšak bělavě bílých vousů. Byl to ten samý kapitán, jen jakoby o dobrých dvacet let starší. Polil mne mrtvolný pot, vypotácel jsem se ven z kajuty a zůstal stát v chodbě.
* * *
Stál jsem před prázdnou kajutou, prázdnou jako všechny předešlé. Rozeběhl jsem se uličkou a nahlížel do všech kajut. Každá další se v tu chvíli zdála prázdnější než ta předchozí, každá třetí dál než ta druhá. Proběhl jsem tak celou loď a vyběhl až na palubu. Loď teď stála nehybně jakoby ji někdo přimrazil nebo jakoby se vznášela. Stál jsem nyní na přídi a teprve nyní jsem si plně uvědomil, že jsem na lodi úplně sám. Chvíli jsem nebyl schopen jakékoli myšlenky, jakéhokoli pohybu. Zíral jsem tupě před sebe a náhle si uvědomil, že se třesu. Ale nebylo to chladem noci, ale chladem hrůzy. Děs mě zchromil a já zalapal po dechu, ale ke své hrůze jsem zalapal naprázdno, všude kolem mě jakoby bylo naprosté vzduchoprázdno. Plíce se naplnily prázdnotou a vykřikly do tmy neslyšitelný skřek. Do očí se mi nahrnula krev a to poslední co jsem spatřil, byla mohutná, ebenově černá příď, svítící nadpřirozeným zelenavým světlem, vznášející se ve vzduchoprázdnu. Hladina oceánu zmizela, všude kolem se rozprostíralo černočerné nebe s tisíci neuvěřitelně jasnými body hvězd, kolem lodi visel pustý vesmír, prázdný, temný, děsivě nekonečný.
a prahu nového dne, který se šedivě rodil z temnoty umírající noci, kráčel jsem po prašné cestě vzhůru k hoře Melancholie. Měsíc přímo přede mnou jako strážný noci a blednoucí obzor za mnou jako příslib nového jitra byli mými jedinými společníky, průvodci a druhy zároveň na té trudné, leč nutné cestě za odpovědí na otázku, kterou jsem nemohl dostat nikde jinde, než na samém vrcholku hory Melancholie. Obzor na východě začínal blednout, ale noc stále držela dominium nad touto bezútěšnou krajinou pokřivených pahýlů starých stromů a němých stínů bludných balvanů podél cesty, jejíž prach sedal na můj starý obnošený kabát a dusil mě v chřípí. Vdechoval jsem jej odporný, suchý a těžký, jako pozůstatek něčeho dávno mrtvého, něčeho co však kdysi pulsovalo životem. A s tím poznáním odcházelo s každým nadechnutím také kousek mne samotného, část po části mne kus umíral, každé vdechnutí zabíjelo část mého jsoucna, mého života, mého já. Z vrcholku hory nebylo cesty nazpět, ale já neměl na výběr, nebylo cesty nazpět, ale nebylo cesty jinudy. Můj osud byl vepsán do balvanů podél cesty, a jeho rozuzlení mne čekalo tam nahoře. Mělo alespoň něco smysl?
odkovy cinkaly o tvrdou zem, a jejich ozvěna se zvedala k holým korunám stromů, a ztrácela se v dálce. Odpovídalo jim jen vytrvalé krákaní havranů, jejichž hejna seděla na pokroucených větvích stromů pod šedivou oblohou. Vypadalo to, že nadcházející jaro je ještě vzdálenější než to předloňské, ale rovnodennost již nebyla daleko. Zbývaly do ní tři dny. Temný jezdec srazil nohy v třmenech, a kůň vyrazil ještě rychleji. Stromořadí na horizontu rychle ubíhalo, a za šedými mraky jen jako světlá skvrna prosvítalo bledé slunce, jehož slabé paprsky probleskovaly skrze větve stromů, a kůň letěl tichou krajinou jako o závod. Zbývají tři dny a cíl cesty je ještě hodně vzdálen. Pouhé tři dny, poté již bude pozdě. Jezdec opět ostře pobídl koně.
anechali mě na útesech nad mořem na pomezí života a smrti, na hranici dne a noci, světla a temnoty. Srpek lodi s bílou plachtou se ztratil na obzoru a pouze prázdnota, ticho a noc se snesli na to bizarní divadlo, jehož hlavní roli jsem měl hrát.
yl už zase listopad. Sloupek teploměru se propadl o dobrých pětadvacet stupínků někam dolů, noc nemilosrdně ukrojila dne a téměr to vypadalo, že nás neopouští; den se vracel stále později, byl stále smutnější a stále dříve umíral; a potom se jednou ráno na větvích mrtvé aleje na nedalekém kopci objevila černá hejna havranů. Jejich melancholické krákání bylo posledním nezvratným důkazem toho, že rok se zlomil do své temnější a slzavější půle.
ůj pane, vnější hradby padly!'
ítíte tu podivnou vůni? To je vůně noci. Znenadání visí ve vzduchu, je jí plné povětří, je všude kolem Vás. Vdechujete ji a cítíte její chlad, vnímáte její mlčení, tušíte její temnotu. Přichází náhle s prvními stíny, s posledními paprsky zapadajícího slunce. Nikdy jsem si to neuvědomil, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, až tehdy. Od té doby mě provází, je stále se mnou, noc plná stínů, stínů uvnitř mé duše.