„...Plynuly další dny. Připadal jsem si jako v zakletém hradě. S hrůzou z neznámého a nepochopitelného jsem byl nucen setrvávat na tomto podivném místě. Dny se vlekly a noci ještě více. Slunce v těchto končinách nesvítí, nepronikne přes husté, těžké mraky, které po celý den visí z nízké oblohy, až se někdy zdá, že se dotknou vrcholku majáku a ten zmizí, jako ti, kteří obývali jeho zdi přede mnou. Jen v noci vychází měsíc, a ozařuje tu fantaskní scenérii. Je to děsivé, truchlivé divadlo, a já jsem jediný jeho herec a divák zároveň. Jsem odsouzen opakovat tuto bizarní hru každý den dokola, stále znovu a znovu až do konce věků? Jakoby celý svět zapomněl na toto ztracené místo. Začínám tušit, že s ním zapomněl také na mě. Obloha opět tmavne, blíží se soumrak. Další noc se snáší na tuto zapomenutou výspu.
Jsem zde již tři měsíce. Po celou dobu se neudálo nic, co by narušilo každodenní zvráceně se opakující posloupnost událostí. Žádný zásobovač nedorazil na ostrov, žádný bílý srpek plachet lodi se neobjevil na obzoru. Těžké mraky stále visí z nízké oblohy, ebenově černé moře stále zpívá své elegie, a zakletý maják stále ožívá s každou další nocí, a umírá s dalším přicházejícím novým dnem. Rezignoval jsem, strach i úděs se změnil v rezignaci a odevzdání se osudu. Mám dostatek jídla a pití ještě na několik týdnů. Až se zásoby ztenčí na minumum, sestoupím zpět po strmých schodech dolů ke svému člunu, složím je v něm, a vydám se na volný oceán - naproti vlastnímu osudu, ať jím je spása a záchrana nebo zkáza a smrt. Další noc se začíná snášet na ostrov...“
běsile klepe na první dveře. Vyškrábat se k nim těch pár schodů ho stálo nadlidské úsilí. Dokonce odtud z tohoto vyvýšeného přízemí slyší vítr venku na ulici, cítí ho, protahuje tu opravdu ďábelsky. Zřetelně si uvědomuje, že tady je stejně nechráněný, jako tam venku. Teprve ty dveře jsou první bariérou. Bariérou před tím šílenstvím tam venku. Bože, ani v nejhrůznějších snech by si nebyl schopen něco takového představit, něco tak chorého, bizarního, zvráceného.
Každá vteřina se neskutečně vleče, jako by trvala věčnost. Každá vteřina tady před dveřmi, které mohou znamenat spásu. Znovu a znovu klepe na dveře, stále hlasitěji, stále zběsileji. Je možné, že by ho ten venku uslyšel? Bože. A dveře se stále neotvírají. A teď se mu zdá, že venku zaslechl kroky. Před hlavními dveřmi se mihl stín. A teď je ticho. Jako by ten venku čekal, jestli se dveře otevřou. Jestli je někdo doma.
Neskutečná hrůza prostoupila jeho tělo. Mozek třeští, srdce zběsile tepe v boji o život. Kořist je na pokraji šílenství. Nikdo neotvírá, za dveřmi nikdo není. Není schopen vydat ze sebe hlášku. Děs jej přimrazil k tomu prahu. Lepí se na dveře, jako by jimi chtěl prosáknout dovnitř. Děs ho pronikl skr naskrz, prosákl do každičké buňky jeho těla, naplnil každou jeho část. Chlupy na celém těle jsou zježeny a ledový chlad mu jako břitva přejíždí po kůži.
Venku se zase něco pohnulo. Dva kroky směrem k chodbě. Každou chvíli ta postava vystoupí ze tmy, která ji kryje příkrovem noci, každou chvíli. Je to on. Určitě. Zase ticho a zase vyčkávání. Někde nahoře hraje hudba, někde nahoře pulsuje mejdan. Tam se musí dostat. Zvířecí strach mu dodává síly. Hrůzou ztuhlé nohy se vydávají na další schod. Jen dál. Vší silou si pomáhá rukama. Tam nahoře je jistě spousta lidí, ti mu pomůžou. Musí tam dojít. Někde dole za sebou cítí toho šílence. Neslyší ho, jen cítí, že tam je. Cítí jeho přítomnost, cítí krev. S hlavou strachem otočenou dozadu se posouvá ze schodu na schod výš a výš. Každý schod pět vteřin, každý schod jako kilometr, každá vteřina jako hodina. Ten venku může kdykoli vejít do chodby. Stačí pár skoků a je u něj.
* * *
Nikdy by jej nenapadlo, co prožije dnešní noc. Vše vlastně začalo zcela nenápadně. Večer se probudil po mejdanu. Zase jako obvykle. Okno, tedy spíše přímo výloha. Jak to včera sakra končilo? Pomalu se vkrádá nejistota, obavy. Neudělal včera nějakou ostudu? Tuhle otázku si klade vždycky. Vkrádá se jako zloděj nocí. Nesnáší tyhle stavy. Tělo je po včerejšku zničené, psychika po bujaré noci prožívá pád kamsi do tmavých močálů výčitek, deprese, úzkosti, zmaru. Posadil se na posteli. Příšerná pachuť v ústech, všudypřítomný smrad z cigaretového dýmu. Úmorná bolest hlavy, žaludek na vodě a propocené prádlo. Teď si vybavuje tu zrzku. Zase to udělal. Ale co čekal, tohle dělá po chlastu vždycky. Vyspí se s první, která je ochotna mu dát. Ale co, v tu chvíli je důležité jen to jedno. Rozum a vkus jde stranou. Nějak bylo, nějak bude.
Podíval se ven z okna. Pět hodin večer, sychravý listopad, venku vlhká, chladná hmota mlhy, vše objímající a vše prostupující. Nepříjemný sliz, který se dostane i skrz teplé oblečení. Drobný, vytrvalý déšť jako jehličky bodá za krk. Ale musí ven, v lednici není vůbec nic, tedy krom nedopité láhve vodky. Kousek odtud je benzínová pumpa, tam mají non stop. Koupí nějaké jídlo ze sáčku, cigarety, pivo na spravení...
Trvalo mu hodinu, než se byl schopen dostat z bytu. Pouliční lampy svítily bledě, kolem každé z nich svítí mlhavé halo, cesta se leskne, spadané listí klouže a všudypřítomná bolest hlavy ho nutí přidat do kroku. Ještě pár metrů.
Těsně před cílem cesty se mu udělalo neskutečně špatně. Zamířil přímo k toaletám vzadu za pumpou. Tak tak stihl dojít do špinavé kabinky a už vyprazdňuje obsah žaludku a s ním veškeré svinstvo, které do sebe celou včerejší a také dnešní noc za hříšné peníze házel. Jako bez rozmyslu. To utrpení trvalo dobrou minutu. V okamžiku, kdy se chtěl zvednout, ucítil neskutečnou ránu a od té chvíle si nepamatuje nic.
* * *
Probudil se. Chabé červené světlo ozařuje malý, špinavý kumbál. Cizí. Kde to je? Hlava bolí jako střep, nemůže se ani hnout. Ale cítí, že tu musí takhle ležet hodně dlouho. 12 hodin, možná den. Má proleženiny a šíleně ho bolí ruce, na kterých si leží. Má je modré, jak krev nemůže odtékat. Pokusil se posadit. Nejde to. Je spoutaný. Teď zaslechl z vedlejší místnosti sten. Zamrazilo ho. Byl to zvířecí sten, nářek člověka, kterého vraždí. Sten bolesti a hrůzy. Smrtelný sten. Vyvalil oči do temné díry dveří. Sten ustal, z vedlejší místnosti zaslechl šouravé kroky. Uvědomil si, že se prozradil, cukl sebou a tím dal o sobě vědět. Strachem bez sebe zírá do otevřených dveří, kroky se blíží. Teď ustaly. Neznámý vyčkává. Nebo si s ním hraje. Ticho. Ticho, že slyší vlastní srdce. Bije jako kovadlina, bije tak zběsile, že musí být slyšet i za zeď, tam do vedlejší místnosti. To je strach, zvuk strachu. Hlas hrůzy.
Z vedlejšího pokoje se opět ozval sten. Kroky se otáčejí, vzdalují a nebožák z vedlejší místnosti začíná opět tlumeně sténat. Ale teď se steny mění v řev, nelidský, uši rvoucí řev, agonický řev. Někoho tam mučí - celým tělem mu projela tato myšlenka a doslova ho ochromila. Tlumený řev z vedlejší místnosti už přešel v chropot, smrtelný chropot. Teď už asi nebožák ztrácí vědomí, protože už nekřičí, jen vyje, vyje jako zvíře v posledním zápasu se smrtí. A kroky se opět blíží.
Třeští oči do dveří a skutečně se mu zdá, že v nich vidí stín. Stín vychází ze šera, zhmotňuje se. Škubl sebou, vytřeštil oči. Ve dveřích stojí stín, na sobě krví zborcenou pláštěnku a na tváři škrabošku, příšernou, rovněž potřísněnou krví. Vypadá jako by byla vyrobena z kusů nějakých cárů... Bože, to je lidská kůže. Je to cizí kůže, cizí obličej, který si ten přízrak přetáhl přes vlastní. A pod tou maskou se na něj dívají dvě malé, lesknoucí se oči, dva žhavé uhlíky, ze kterých jde tolik hrůzy... Zaškubal sebou na zemi, vlastně se o to pokusil, ale jeho zchromlé tělo mu vypovědělo službu. Neznámý stojí dál a bez jediného pohybu, bez jediného slova na něj upírá ty své oči. Z vedlejšího pokoje mezitím ustal chrapot. Je ticho. Ti dva tu proti sobě stojí - leží a jen z dálky za zamalovanými okny se ozývá něco jako policejní maják.
Teď se neznámý pohnul. Vykročil k němu, sklonil se nad něj. Tma. Upadl do mdlob, ale hned se zase probral. Neznámý ho drží za nohy a táhne ho do vedlejšího pokoje. Nemá sílu se bránit, strach mu ochromil všechny svaly. Celá místnost je osvětlena desítkami svíček, na zdech visí... hrůza domyslet, vypadá to jako stejné cáry, jako nějaké plachty, ale dobře ví, co to je. Znovu ho opouští vědomí. A zase pomalu procitá. Sedí na židli, neznámý stojí za ním a přivazuje ho k židli. Vedle něj leží tělo. Dochází mu, že to je onen chrčící člověk. Nehýbá se. Teď si tedy vyměnili místa a to co se dělo mrtvému, ať to bylo cokoli, se teď bude dít jemu.
Strach zbystřil jeho smysly. Člověk vedle něj se pohl, tedy ještě žije. Neznámého to asi nepřekvapilo, dále utahuje uzly. Ale člověk na zemi se opět hýbá, znova začíná chrčet. Neznámý se přestává věnovat uzlům a kope do ležícího, ale místo aby jej uklidnil, probouzí ho a on začíná řvát víc a víc. Popadl ho tedy za nohy a snaží se ho přetáhnout do vedlejší místnosti. Teď ho otočil tak, že mu jde vidět do tváře. Děs obchází spoutaného, ležící člověk má z obličeje odříznutou kůži, takže se mu dívá na obličejové svaly, ze kterých neustále prýští krev. Krvavě rudý obličej se smrtelným šklebem se tu leskne ve světle svic, nelidský ryk začíná stoupat z rozšklebených, přízračných úst, které lemují dvě řady krvavě temných zubů a bělmo hrůzou šílených očí plane do noci jako pochodeň.
Šílený pohled vyburcoval všechny jeho síly. Začal sebou na židli házet, rvát si provazy. Neznámý znejistěl, chytl ještě pevněji skalpovaného a táhl ho ještě zuřivěji do vedlejší místnosti. Ale i v něm asi smrtelný strach vybičoval veškeré zbývající síly a přímo nadlidským škubnutím se vyvlékl z pout a vyškubl neznámému z rukou a z výrazem šílenství a zoufalství se vrhl na svého mučitele. V jeho ruce se zableskl nějaký předmět, patrně něco skleněného, snad popelník a mihl se vzduchem. Mohutný úder dopadl na hlavu neznámého a ten se skácel jako podťatý k zemi. Zběsile a v posledním zápasu za současného zvířecího řevu odplaty se skalpovaný ohání a na hlavu neznámeho dopadá jedna rána za druhou, ačkoli již ta první musela být smrtelná. Vražděný vraždí vraždícího.
Naprostý děs a hrůza vyburcovaly svázaného, aby se vyvlekl z pout, která nestihla být pořádně dotažena. V hrůze pozoroval jak jeden člověk ubíjí druhého a v tu chvíli se děsil obou. Jen okamžik ještě trval zápas umírajícího s mrtvým a pak i skalpovaný muž klesl na tělo svého vraha, tělo své oběti. Konečně se uvolnil z pout a vyvlékl nohu, teď i druhou. Nadlidským úsilím donutil své tělo vstát a vypotácel se na chodbičku, která byla jakousi předsíní. Šinul se na její konec, kde tušil dveře ven z tohoto šíleného místa. Konečně se dobelhal ke dveřím.
Tu náhle slyší za sebou v místnosti nějaký zvuk. Něco se pohnulo, slyší kroky. Šílený strachem sahá po klice. Dveře jsou zavřené. Zběsile lomcuje s klikou. Dveře se ani nehnou. Tu si málem rozrazí dlaň o nějaký ostrý předmět. Hlupák, v tom strachu úplně zhloupl, to je klíč, který trčí ze zámku, klíč ke svobodě. Znovu se ozval ten hlomoz, jako by se blížil. Sahá po klíči, ale ruky má tak ztuhlé, že není schopen jej uchopit. A hluk se opět ozval. Je jedno kdo to je, teď se děsí všech, každého zvuku, i oběti toho neznámého vraha. Kdo to může být? Je to snad on - skalpovaný? Nebo ten neznámý není mrtvý? Nebo tu ještě ještě někdo? Nebo byli vrazi dva? Klíč pevně drží v zámku, prsty ne a ne jej uchopit. A teď už to není jen zvuk, jsou to zřetelné kroky, kroky, které jsou přímo v chodbě, přímo za ním, jen pár metrů. Šílenství dostoupilo vrcholu. Jako zvíře lapené v kleci lomcuje s klikou a konečně se mu daří otočit klíčem. V poslední sekundě dveře otevírá a zaráží za sebou. Klíč stále drží v ruce. Uvědomuje si, že musí dveře za sebou zamknout. Drží kliku a přetahuje se o dveře s někým na druhé straně. Ve smrtelném strachu nemůže ani křičet, jako by měl strach, že svým výkřikem prozradí, že tu skutečně je, za těmito dveřmi. Jako by to člověku na druhé straně nebylo jasné. Ale ani zevnitř se neozývá žádný hlas. Děsivý zápas vrcholí, klíč je v zámku a otáčí se. Teď pouští kliku a odskakuje od dveří. Klika naposledy sklapne a je ticho. Náhlý, mrtvolný klid.
* * *
Uběhl snad pět set metrů. Konečně se dostal na předměstí, nechal tu starou, polorozpadlou boudu daleko za sebou ve tmě a mlze. Před sebou vidí obrysy sídliště, panelové domy stojící tiše v listopadové noci na kraji periférie. Němé, cizí, ale přece jen skrývající lidské bytosti, skrývající pomoc. Musí k nim doběhnout. Teprve tam čeká spása. Prodírá se tou lepkavou mlžnou hmotou a nohy se mu pletou. Znova se ohlíží. Napadá ho děsivá myšlenka. Ten někdo se přece mohl dostat ven. Třeba oknem, nebo vylomil dveře. Zastavuje se a poslouchá. Ticho. Mrtvé, nepřirozené, strašidelné ticho. Jen jemný déšť šustí na zemi a na spadaném listí. Znovu se otáčí a prchá k stínům sídliště. Jen tam doběhnout, jen tam doběhnout.
* * *
Stojí na mezi patře a naslouchá. Kroky tam dole venku na ulici ustaly. Snad se mu to jen zdálo, snad si je jen namlouval. Ještě pár kroků a je v prvním patře. Tam někde nahoře pořád hraje ta hudba, koná se tam nějaká party. Tak vysoko nedojde. Zkusí první dveře, zase bude bušit, tady přece musí být někdo doma. Ale co to, teď zřetelně slyší, že dole pod ním někdo vběhl do chodby. Ne vešel, ale vběhl. Už je v mezi patře a už se dlouhými skoky blíží do prvního patra. Šílený strach ochromil celé jeho tělo, v příštím okamžiku po něm chňapne vrahova ruka. Vyskočil a bere schody po dvou, vybičoval poslední síly. Letí jako smyslů zbavený, výš a výš, nemá čas klepat na dveře, teď jen uniknout z dosahu toho neznámého, dál, dál. Letí nahoru, druhé patro, třetí, jen za sebou slyší kroky, zespodu se blíží jejich ozvěna, z hora se zase blíží ozvěna hudby. Letí stále výš, jako smyslů zbavený. Ale co pak, tam nahoře, až schody skončí, kam pak? Hrůza ho pohání dál, páté patro, šesté, sedmé. Zastavuje se. Najednou se mu zdá, že se k němu kroky blíží ze shora. Někdo běží dolů. Pro Krista, co se to děje. Kam teď. Jako by se k němu kroky blížily ze všech stran. Teď je zase slyší dvě patra pod sebou. Znovu se rozbíhá nahoru. Vrah může být jen pod ním. Musí se zachránit, musí do horních pater. Desáté patro, jedenácté, dvanácté. A hudba nad ním je stále hlasitější a kroky pod ním se stálé blíží, nezní jako kroky, zní jako skoky šelmy, jako skoky smrti, kroky osudu, kroky zkázy.
V okamžiku stojí v posledním patře. Náhle je klid. Hudba už nezní. Je ticho. Jen pod ním se zase ozývají kroky, teď už pomalé. Blíží se. Je v pasti. Skutečně? Dveře posledního bytu jsou otevřené. Nejsou dovřené, jsou jen přivřené. V okamžiku je rozráží a okamžitě je za sebou přibuchuje. Stojí ve tmě a poslouchá s uchem na dveřích. Co to, kroky utichly. Je ticho. Ale ne, to se mu jen zdá. To jen kroky nedoléhají přes masívní dveře. Teď už je zase slabě slyší. Potichu se krade od dveří, dál do bezpečí cizího bytu.
Stojí ve tmě. Za dveřmi uslyšel zvuk, kroky ustaly. Někdo stojí venku. Pomalu se sune dál do bytu, teď stojí na prahu obývacího pokoje. Schová se potichu pod postel, nebo do skříně. Sem se nikdo nedostane. A počká tu do rána, nebo až přijde majitel bytu. Ale co to, teď o něco zakopl. Mžourá do tmy, ale tak vysoko pouliční lampy nesvítí, kolem se rozprostírá úplná tma. Sahá do kapsy, konečně drží něco v ruce - zapalovač. Škrtá. V okamžiku uskakuje zděšeně ke zdi. V jediné vteřině ho prostupuje smrtelná hrůza. Ve tmě bliká modré světýlko přehrávače domácího kina, ikonka 'Pause', vedle něj svítí modře 'Volume - Max'. Na zemi pod ním leží dvě těla - mrtvá těla - mladý muž a mladá žena. Oba bez tváří. Z ložnice se náhle ozývá nepříjemný zvuk. To se otevírají dveře skříně. Jen pár šouravých kroků a v černé díře dveří zůstává stát temná postava. Postava v pláštěnce.
5. října 2008 / +
Včerejší stíny
řehká je hranice mezi stavem jenž nazýváme zdravým rozumem a stavem, pro nějž máme označení šílenství. Je to hranice tenká, tenčí než si myslíme, než si dokážeme připustit. V jednu chvíli stojíme nohama pevně na zemi a v okamžiku druhém balancujeme na ostří srázu, ostří ostrém jako břitva, a srázu hlubokém, jako peklo samo. A pád do té hlubiny znamená naši neodvratnou smrt. Naši duševní smrt, smrt rozumu, smrt toho, co zoveme sami sebou. Smrt našeho já.
* * *
Byl další listopadový večer. Temná a pustá ulice byla zahalena do neproniknutelného závoje mlhy, její konec se ztrácel v té bělo šedavé hmotě jako by tam končil celý svět a dál nebylo nic víc něž prázdnota a neexistence. Slabé světlo pouličních lamp kolem nich vytvářelo bílá kola, která vypadala jako obří lampiony, zavěšené jen tak ve vzduchu. Nad dlažbou cesty se skláněly mrtvé, pokroucené větve dávno opadaných stromů a působily tak bizarním a pitoreskním dojmem, že jedině to mohl být důvod, proč se na studenou dlažbu cesty neodvážil jediný chodec, proč všude kolem panovalo naprosté, mrtvolné ticho, depresivní ticho podzimu, který svým dechem usmrtil vše živé kolem sebe. Jako by se vzpínaly v poslední křeči, jako by se bránily neúprosnému chodu času, v posledním, zoufalém boji, boji o život.
Tupě jsem hleděl do zdi. V hlavě mi hučelo, mozek nebyl schopen cokoli si vybavit. Nebyl schopen upnout se k jediné věci a ohmatat si ji, dotkout se ji. Jako by byl spoután, jen na krok od problému, a přesto neschopen udělat poslední krok a dokončit myšlenku. Konečně jsem byl schopen uvědomit si vlastní existenci. Seděl jsem na posteli v šeru pokoje. Rozeznával jsem jen obrysy předmětů a nábytku. Postel, noční stolek, skříň, rozházené židle. Na horizontu zela světlejší díra okna, za ní se skrýval venkovní svět, cizí, nedosažitelný.
Trvalo to snad jen chvilku, ale mě ta chvíle připadala jako věčnost. Rozhlédl jsem se po pokoji. Konečně jsem vnímal svůj pokoj jako něco, co důvěrně znám. Konečně jsem se dotkl myšlenky, v hlavě zajiskřilo a já si uvědomil sám sebe. Rozeznával jsem předměty a nyní jsem je konečně také poznával. Stolní lampa, kniha na stolku, známý obrys skříně. Každý z předmětů konečně získal pojítko s konkrétní vzpomínkou, konečně se ta cizí, šedivá místnost změnila v důvěrně známý pokoj.
Polkl jsem. Nepříjemná pachuť v ústech, bolestivé polknutí, chvíle poté... Zničeho nic se celá mysl obestřela nějakým podivným, úzkostným stínem. Jako když si najednou na něco vzpomenete, ale nejste schopni si rozpomenout na to, co to vlastně bylo a jak to vlastně dopadlo. Nějaký niterný pocit, představa, náznak. Stín něčeho, co se událo, něčeho, co jste udělal. Něčeho zlého. Celým tělem projel ledový chlad, jako byste na kůži pocítili ostří břitvy. Pronikl až do morku kostí, naplnil každý sval neblahou předtuchou, předtuchou blížící se katastrofy, blížícího se nebezpečí, jež vás dostihne. Něčeho, co jste spáchal a co vás bude pronásledovat, uštve vás, dostihne a zahubí.
Celé tělo se rozklepalo zimnicí, podivný svíravý pocit sevřel žaludek, tep se zvedl a krev začala pulsovat v žilách na krku - buch, buch, buch. Mozek se vší silou snažil rozpomenout se. Jen se rozpomenout. Vše obestírala mlha, stejná jako ta venku, jako ta obklopující pouliční lampy. Kolem každé jen malé halo, slabé, matné vzpomínky, či spíše pouze stíny vzpomínek, symboly. Mezi jednou lampou a tou druhou zela tmavá prázdnota, mlhavá, temná, děsivá. Jedna vzpomínka nebyla schopna navázat na druhou. Mumraj jednotlivých symbolů vířil v hlavě a nebyl schopen vytvořit souvislý obraz, mumraj chaotických přízraků vířil v hlavě a naplňoval duši zlou předtuchou. Předtuchou tak děsivou, že samotná představa byla děsivější, než samotný důvod představy. Tisíce záblesků, matných, temných, tisíce myšlenek, smyšlenek, fantasmagorií...
Nebyl jsem schopen odlišit co je pravda, skutečnost a co pouze představy mé vyděšené mysli. Hrůzná nejistota prostoupila mou duši a naplnila ji děsivou, úzkostnou obavou. Na jazyk se mi vydrala ta slova. Něco jsem spáchal. Něco strašného. Ale co to bylo? Nebyl jsem schopen odlišit pravdu od iluze, nebyl jsem schopen rozeznat, zdali to, na co právě myslím, je skutečná hrůza, nebo jen démon, můra, která se prostě zrodila z pocitu nejistoty a pocitu provinění, z pocitu strachu z toho, že vlastně nejsem schopen se vůbec upamatovat na hodiny, které předcházely. Vše obklopovala mlha a temnota a do duše se vkrádaly přízraky, přízraky tak obludné a tak ošklivé, jakoby s pokroucenými údy, s údy mrtvých, holých větví stromů a přede mnou jakoby se otevírala pustá, temná cesta, jejíž konec jsem nedohlédl, neb se ztrácel v mlze a šeru, ztrácel se někde hluboko v mé napůl šílené, trýzněné duši. V močálu, ve kterém se má duše právě utápěla. Konečně jsem si začínal vybavovat jednotlivé útržky včerejšího dne.
* * *
Byl pátek. Vybavoval jsem si práci, kolegy a kolegyně, vybavoval jsem si oběd, dlouhou místnost, tácky s talíři, každý detail toho hloupého tácku. Zářivky na stropě. Svět za velkými okny. Tlačítka ve výtahu. Čím banálnější a hloupější, čím běžnější a obyčejnější věci jsem si vybavoval, tím lépe jsem byl schopen uvědomit si každý jejich detail. Ale to podstatné, co na mě čekalo někde dál, to se stále ztrácelo v oparu.
Vybavoval jsem si cestu domů. Světla aut v němých kolonách za mnou. Neosobních, samozřejmých. Vybavoval jsem si lidi v autobuse, respektive ne přímo lidi, ale postavy. Jejich přítomnost. Nikoho konkrétního. Vybavoval jsem si dav. Vlastně vše co jsem si vybavoval, jsem si vybavoval jako by to byly pouze věci, bez osobního pocitu, bez tváří, bez zvuku. Jen obrazy, němý film, který skákal z okénka do okénka, pořád dál a dál. A vše působilo tak anonymně, tak cize, tak nereálně. Jako bych nebyl účastníkem, ale pouze pozorovatelem těchto událostí.
Byl jsem venku. Jediné co jsem si vybavoval byl chlad. Stál jsem venku s přítelem, na někoho jsme čekali. Potom si jen vybavuji vnitřek nějaké restaurace, hospody. Veselé tváře lidí, pijeme, skvěle se bavíme, cigaretový dým, hluk, ale tichý hluk, představa hluku. Opět jako němý, černobílý film. Okénko za okénkem. Spousta piv, hlasy přátel, dívčí smích, němý, ach Bože, zase tak němý. Potom kroky, procházím po lokále, dlouhý, dlouhý bar, stojím u něj, něco objednávám, pak mlžný opar, sklenka alkoholu před sebou, pak další střih, prázdných sklenek na stole přibylo, kolem stále divočejší rej postav.
Scéna se změnila. Dívčí tváře vystřídal prázdný stůl, prázdné židle naproti. Jen sklenka kořalky je stále tady, plná. Další změna scény. Prázdný lokál, potemnělá místnost. Zase stojím venku. Zase cítím chlad. Teď vidím vlastní boty jak kráčejí po dlažbě. Jedna za druhou, motají se, zakopávají jedna o druhou. A zase sedím v nějakém lokále. Je šedivý, zakouřený. Zase vidím sklenku, zase vidím láhev. Opět hluk, tentokráte však mužské hlasy. Drsné hlasy. Opět pouze představa hlasů, opět pouze němý film. Opět vidím sklenku, naproti někdo sedí. Vidím jen siluetu v šeru, pijeme spolu.
Opět změna scény. Vidím cizí byt. Zase sklenky, zase láhev alkoholu. Potom kroky, zmatené pohyby, rozhazování rukama. Zase mlžný opar. Zase ta mlha, zase ta tma. Vše se rozlévá, hrany se rozpouštějí, konečně slyším hlasy, slyším jeden hlas. Svůj hlas. Němý film konečně dostává zvukovou stopu. Poslouchám, co to říkám? V hlavě to opět víří, slyším sebe, teď slyším i cizí hlas. Hádáme se. Vidím postavu, stojí proti mě, vidím ruce, vidím jak se požduchujeme, ruce jako meče švihají ve vzduchu, hlasy se slévají v jeden šum, celý pokoj se točí, opět vše prostupuje mlha.
* * *
Chlad projel celým tělem, pálivý pocit v očích, neskutečná hořkost v ústech, srdce se zastavilo aby v okamžiku puklo, plíce přestaly pracovat, zalapal jsem po dechu, ledový pot mi vyrazil na čele. Celý svět se zatočil, ostrá hrana se změnila v břit, který mě rozřízl ve dví, a já si uvědomil, že padám do oné propasti, z níž není úniku. Že šílenství se stalo skutečností.
* * *
Klečím na zemi. Zase vnímám, velmi konkrétně, velmi jasně. Klečím u stolku, nízkého skleněného stolku s ocelovou konstrukcí. Láhev leží pod ním a vytéká z ní její obsah, sklenky se válejí hned vedle, jedna pod stolkem, druhá pod gaučem. Klečím u stolku, připadá mi, že je zcela nelogicky posunut až ke zdi, natlačený až na křeslo, otočený zcela nepřirozeně, křivě přes půl pokoje, na délku, místo na šířku. Vůbec vše působí zcela nelogicky. Co zde dělám? Kde to jsem? Opět hledím na ten stolek. Nechápavě a vyděšeně zároveň. Hledím na jeho roh. Je rudý, krvavě rudý. A u něj, vlastně pod ním leží bezvládné tělo. Hledím mu do tváře, hledím na vytřeštěný výraz v jeho tváři, hledím na něj svýma vyděšenýma očima. Mráz mi proběhl po zádech a téměř mě ochromil. Hledím do jeho očí. Do jeho mrtvých očí.
26. října 2008 / +
Dům v zarostlé zahradě
byl konečně u konce s prací. S úlevou pohlédl na mechanismus, který tu nyní před ním stál v koutě. Mechanismus, poskládaný z několika věcí, které našel ve sklepě, nějaké pružiny, kladka, stojan, stará brokovnice. Mechanismus, který by komukoli kdo by se vloupal do jeho bytu, kdo by bez klíče vylomil dveře a vnikl do předsíně, ve zlomku okamžiku ustřelil hlavu. Komukoli ne. Jeho šílenému sousedovi.
Již delší dobu pozoroval, že jeho soused A. se změnil. Nejprve to vypadalo, že by mohli být přáteli, ale potom se vše změnilo, A. začal čím dál častěji pít a začal být stále náladovější, postupně ho začal odbývat, zesměšňovat, urážet, potom se už jediným citem, který k němu projevoval stalo pohrdání, odpor, nenávist. Přitom čím se provinil? Vždy byl spíše zakřiknutý, plachý, vůči cizím lidem uctivý, s každým vycházel slušně, snažil se jim vždy vyhovět, pomoci, nerad se přel, ve sporech ustupoval, odprosil. Raději udělal práci navíc, za někoho. Ale čím více se snažil, tím méně ho lidé kolem sebe brali, stal se outsiderem, vyděděncem, bez skutečných přátel, sám ve světě samých cizích, zlých lidí.
Potom se do domu nastěhoval A. Nejprve to vypadalo, že našel konečně někoho, s kým se může přátelit, s kým může normálně promluvit. Upnul se na něj, ale něco se opět zlomilo a vše se opět vrátilo do starých kolejí. Ačkoli se ze všech sil snažil přátelství zachránit, tím více se propast prohlubovala. Až do nedávna, kdy ho A. dokonce napadl. A jelikož nyní již pil téměř pravidelně a pořád, několikrát se stalo, že ho napadl na chodbě, jen co jej uviděl. A před týdnem se mu A. dokonce dobýval do bytu. Vracel se opět uprostřed noci z nějaké pijatyky a posilněn alkoholem a poháněn zvrácenou nenávistí začal bušit na jeho dveře a dobývat se k němu. Něco tak hrůzného ještě nezažil. Ta vzpomínka se mu vryla do paměti a budila ho ze snů. Večer s hrůzou uléhal a třeštil oči do tmy, v očekávání, jak dopadne tato noc. A potom se uprostřed noci budil zmáčený ledovým potem hrůzy, aby unikl neskutečným přízrakům, jež ho drtily ve snách a procitl do noci, ve které se skutečný přízrak opět dobýval do jeho bytu.
Poslední dny byly spíše neustálou noční můrou, děsem, který ho posedl, prostoupil jím a zažral se až do morku jeho kostí. Nebyl schopen jíst, nebyl schopen ani spát. Už tři dny nevyšel z bytu. Tři noci strávil třeštěním do tmy ke dveřím a nasloucháním, zdali na schodech neuslyší kroky. A potom před pár dny se to stalo znova, noční můra se stala skutečností. A. se k němu opět dobýval, opilý, zuřivý, jakoby posedlý ďáblem, démon z jiného světa. Tehdy se to v něm zlomilo a on se rozhodl, že se musí bránit. Ve svém zoufalství se rozhodl pro zoufalý čin, obranu útokem.
* * *
A. se sem nastěhoval zhruba před čtvrt rokem. Byl to velmi starý a velmi zchátralý dům na kopci za městem na konci dlouhé, dlouhé příjezdové cesty. Ale překrásný. Obrovský, rozlehlý, bizarní palác se spoustou místností, chodeb, zákoutí a výklenků, s velkou zarostlou zahradou a neskutečně spletitým sklepením, které snad vedlo pod celou zahradou až k altánu u jezera. A aby bylo odloučení od rušivého světa ještě dokonalejší, v celém domě bydlel jen jediný člověk, majitel, jakýsi B. Trochu podivín, samotář, poněkud zakřiknutý, ale vcelku úslužný člověk. Jaké zde budou večery nad skleničkou vína, nebo něčeho tvrdšího, v kouři vodní dýmky a ve fantastickém tichu noci, které A. ve své touze po odloučení a přemítání tolik miloval.
Jenže všechna pro mají i svá proti. Z onoho příjemného podivína se postupem času vyklubal nesnesitelný člověk. Pronásledoval ho na každém kroku, neustále klepal na dveře, usmíval se, snažil se přátelit, několikrát denně přinesl to nebo ono, zval na čaj, na kávu. Vymýšlel neskutečně hloupé záminky, aby mohl zaklepat, pohovořit, přesvědčit se, že o něm ví, že ho bere na vědomí, že je jeho přítel, a jak později zjistil, jeho jediný přítel. Po pár týdnech se z toho stalo něco nesnesitelného. Zpočátku byl A. jen podrážděný, nevlídný, ale čím drzeji ho odbyl, tím více B. nadbíhal, snažil se omlouvat, udobřovat se. Jeho vlezlost byla čím dál nesnesitelnější, odmítání nepomáhalo, na řadu přišel výsměch, urážky, nakonec vyhrůžky násilím, leč nic nepomáhalo. Jeho soused B. se děsil toho, že ztratí, jak byl přesvědčen, svého jediného přítele a tak se snažil ještě víc. Čím více se snažil, tím více byl nenáviděn a čím více byl nenáviděn, tím více se snažil.
Nakonec A. nezbylo než prchat z domu, utíkat na dlouhé cesty do města. Vidina večerů o samotě nad skleničkou sám nebo s dámou se rozplynula, ba co, byla takto drsně zničena. Nebylo chvíle, aby se večer neozvalo tiché zaklepání na dveře. A opět byl celý večer ztracen. Nezbývalo než unikat z tohoto očistce, zůstávat dole ve městě, opíjet se v barech do pozdní noci a teprve potom se vracet domů. Ale vracet se se svou nahromaděnou zlobou, s odporem, s nechutí, že ten člověk bydlí tady za zdí, je nablízku. Skoro jako by bylo slyšet bít jeho srdce.
A potom se stalo něco ještě zvláštnějšího. Najednou se mu zdálo, že se mu B. vyhýbá. A ke svému překvapení zjistil, že mu to nečiní úlevu, ale že ho to ještě více rozzuřuje. Najednou se v něm zlomilo i to poslední co mu ze zdravé mysli ještě zbývalo a jeho duše již nenacházela klidu ani mezi ženami a nad sklenkou v barech ve městě, tak daleko od B. Jeho posedlost, zvrácená chuť zbavit se jednou pro vždy přítomnosti B. rostla i tam venku. A rostla s každou minutou, s kterou se blížil čas, kdy se musel vrátit domů, aby alespoň nějak mohl ráno fungovat v práci. Nakonec v něm uzrála v jedinou myšlenku. Zbavit se definitivně B.
* * *
Bylo to jako z apokalyptického dramatu. Dva černé stíny na schodech. Zápas dvou těl, potom smrtelný úder a náhlé ticho. Dílo bylo dokonáno. Už dva dny tady A. číhal, v levé ruce láhev koňaku, v pravé železnou tyč. Dnes se konečně zadařilo. Zcela nečekaně. Ve dveřích B. po dvou dlouhých dnech a dvou ještě delších nocích zavrzal klíč a dveře se otevřely. Spíše se pootevřely a z nich vykoukla do šera schodiště hlava. Téměř neslyšně se postava vykradla ven ale sotva udělala dva kroky, ze tmy se na ni vyřítila druhá a skočila po ni jako šelma po kořisti.
Nebyl to dlouhý zápas, vypadalo to, že samotný úlek napáchal větší dílo zkázy než samotná ocelová tyč. A. uchopil B. za nohy a táhl jej dolů do sklepa. Bylo šero, téměř tma, ale alespoň nikdo z venku nemohl vidět nic z toho, co se zde událo. Na konci sklepení pod centimetrovou vrstvou prachu byla jedna nízká, zastrčená chodba, ne příliš dlouhá, se slepým koncem. I když vypadala, že se postupně rozšiřuje, vedla jen za roh a tam končila jako by ji někdo usekl.
Právě do ní se rozhodl A. pohřbít B. Konečně dotáhl tělo až sem. Usedl na kámen a dlouze dýchal. Výpary hlíny a hniloby, zatuchlost a prach se mu pumpovaly do plic a on dlouze lapal po dechu po tak těžké práci. Konečně se vydýchal a rozžal malou svíčku, kterou si tu již dříve připravil. Zároveň sáhl za kámen a vytáhl další láhev. Musel se uklidnit po tom šíleném činu a zároveň nabrat sílu před novou prací. Obrátil do sebe několik loků, než mohl opět vstát. Popadl tělo a vtáhl ho do chodby. Potom chytil první cihlu, která se tu válela na hromadě s dalšími, odkryl velkou káď a začal z ní zednickou lžící nabírat maltu. Za chvíli měl položenu první řadu nové stěny, za kterou mělo skončit zazděno tělo B.
Noci kvapem ubývalo, ale stačilo již jen pár cihel a práce byla hotova. Sedl si na kámen a zaposlouchal se do ticha. Mrtvé ticho, zvenku sem nedoléhal jediný hlas života, jediné zašustění větru v listoví, jediný hlas nočního ptáka. Mrtvolné, děsivé ticho. Ticho věčné noci, ticho věčného zatracení. Rychle popadl láhev a zhluboka se napil, aby zaplašil děsivé myšlenky. Poslední řadu dokončil téměř namol opilý. Práce byla hotova, ještě naposledy se napil a prázdnou láhev odhodil do kouta, ale ke svému překvapení uslyšel, že se roztříštila na tisíc kousků, ale jen zacinkala o zem a zakutálela se někam do rohu. Byl skutečně namol opilý. Pokusil se vstát a odejít, ale nohy se mu pletly a ke všemu mu zhasla svíčka. Po pár metrech a několika bolestivých pádech se schoulil do klubíčka a usnul.
* * *
Procitl a bylo to jako by se probudil v hrobě. Byl slabý, téměř nemohl popadnout dech a celé tělo měl ztuhlé a ledové jako by místo svalů měl pod kůži kámen. Jeho košile byla vlhká a lepkavá a i kolem něj bylo rozlito něco lepkavého. Ve tmě na to neviděl, ale myslel si, že to je asi brandy, kterou tady při pádu vylil. S vypětím všech sil se doplazil ve tmě několik kroků dál. Těch zhruba patnáct metrů mu trvalo snad čtvrt hodiny. Doplazil se k místu, kde čekal větší místnost, ale nějak to tu nepoznával. Pokusil se vstát a tu náhle ucítil, jak mu něco teplého teče po stehně dolů do boty. Sáhl si na nohu a tu ke svému překvapení, které se rázem změnilo v hrůzu, zjistil, že má prst až po dlaň v hluboké ráně, a že ona tekutina není ničím jiným, než krví, které jak sám poznal, asi během spánku spoustu ztratil. Proto ta slabost, proto to ztuhlé tělo, proto ten chlad.
Než namol opilý usnul, několikrát spadl a když padal naposledy, ucítil palčivou bolest na noze. Tu bolest způsobila ona železná tyč, kterou ubil B., tyč, kterou si právě během pádu vrazil do nohy. V zoufalém zápase o život křečovitě napjal ruce před sebe a z posledních sil vyrazil kupředu, aby se dostal z podzemí. Jeho ruce však téměř okamžitě narazily na překážku a on se zhroutil do prachu. Vypověděl mu mozek a on hleděl do tmy před sebe a nevěřícně ohmatával zdi kolem sebe. Jeho vyčerpanému a zděšenému mozku trvalo dlouho, než pochopil co se děje. Opustily ho všechny síly, zatočil se s ním svět a omdlel, ale těsně před tím, si ještě stačil uvědomit, že ve sklepení totálně opilý, a nyní po velké ztrátě krve neschopen cokoli udělat pro svou záchranu, vlastně zaživa zazdil sám sebe.
* * *
Bylo to jako probuzení ze sna, z děsivého sna. B. pomalu procital ze tmy, ale všude kolem byla zase jenom tma. Trvalo to nepředstavitelně dlouho, než byl schopen si uvědomit, že je vzhůru a že je naživu. Hlava mu po úderu třeštila a vlasy měl slepené krví. Konečně si začínal uvědomovat, co se vlastně stalo. Uvědomoval si, že už tu leží asi hodně dlouho, snad den, dva. Kde to je? Začal šmátrat rukama kolem sebe, nakonec byl schopen se posadit. Pomalu a potmě se s rukama před sebou kradl naslepo někam, kde tušil chodbu. Konečně spatřil na konci tunelu šeď prosvítajícího světla. Po několika krocích konečně stanul v uličce a pochopil, že je ve vlastním sklepě. Teprve nyní si uvědomil úděsnost toho, co se tu událo. Jeho soused se ho pokusil zabít. A hned nato si uvědomil další věc. Proto slyšel poslední noc ze sklepa ty podivné zvuky. Proto slyšel to šramocení a ty údery. A. mu tady v jeho sklepě kopal hrob.
Téměř současně ho napadla myšlenka, po které se mu na okamžik hrůzou zastavilo srdce. Kde je A., vždyť on musí být někde tady? A zároveň jak mu děs projel celým tělem, slyšel náhle za sebou ve své vlastní obrazotvornosti kroky, jak běží za ním a už už se po něm sápou ze tmy neviditelné ruce. Šílený hrůzou, která ho na okamžik téměř ochromila a přimrazila mu nohy k zemi, vystartoval v okamžiku nahoru ze sklepa, vyběhl ze sklepení, proběhl uličkou, potom po schodišti nahoru a dál směrem ke svému bytu. Šílený strachem neschopen přemýšlet chňapl po klice u dveří, ale ty nepovolily. A kroky v jeho hlavě už slyší za sebou a na zádech cítí závan rukou, jež se po něm sápou. Jen uniknout!, jen uniknout! Nadlidskou, zoufalou silou se opřel do dveří a ty povolily. Ozval se výstřel!
20. ledna 2009 / ++
Večer v Soumračných horách
ledý sluneční kotouč pomalu klesal k horizontu, a zubaté paprsky listopadového slunce pronikaly skrze holé větve stromů stále obtížněji. Jeho oranžová barva přidávala stejný nádech jinak ocelově šedému nebi na horizontu, a také celý les se již nořil do narudlého světla. Dlouhé stíny pomalu splývaly v jednu šedou masu a zdálo se, jakoby přikrývaly celou krajinu neprodyšným příkrovem ticha a strnulosti. Tam na hranici světla a stínu jakoby končil život a začínalo něco, co nešlo přímo nazvat smrtí, ale mělo k ní zatraceně, výhružně blízko.
Slunce ještě více kleslo, zbledlo, barva lesa naráz přešla od teplé oranžové v chladnou modrozelenou šeď, a jediný temný stín padl na zemi. Náhle jakoby ustal veškerý pohyb, veškerý život, jakoby samotná příroda vydechla naposledy, ani poslední narezlé lístky na pokroucených větvích tesklivých korun stromů se nepohnuly. V okamžiku, kdy se sluneční kotouč dotkl země, ještě poslední závan větru rozševelil stromy a dýchl chladný, ale čerstvý vzduch osamělému poutníkovi do tváře. Pak ale vše ustalo a slunce konečně úplně zmizelo za horizontem.
Zastavil se, aby si utřel pot z čela. Pak se zoufale rozhlédl kolem sebe a podíval se na hodinky. Stále nešly. Znovu se rozhlédl kolem sebe a ještě zoufaleji se podíval k místu, kde ještě před chvíli ležel na horizontu zdroj světla. Polkl a vykročil rázně do mírného kopce. Vydrápal se přes převis pokroucených kořenů stromů a vrstvy nakupeného tlejícího, spadaného listí, vydal se k vrcholku kopce před sebou. Proplétal se mezi úzkými kmeny stromů, bořil se do spadaného listí a konečně stanul na vrcholku.
Opřel se o mechem porostlý kmen vysokého stromu a ještě zoufaleji hleděl před sebe. Všude kolem sebe, kam až jeho oko dohlédlo, viděl nekonečný les, od obzoru k obzoru, les bez konce, na který pomalu, ale jistě padal soumrak. Z údolí se pozvolna začínala zvedat mlha - sychravý, vlhký, studený chlad začal pronikat skrze každý nepatrný pór oblečení. Šedá, vlhká hmota se jako had obtáčela kolem kořenů stromů a stoupala výše a výše, plazíce se jako had. Tíživá, chmurná pachuť jakoby se mu rozlila v ústech. Rozklepala ho zimnice, hlava začala třeštit, oči mžourající do šera náhle nebyly schopny dohlédnout dále než pár desítek metrů, nohy vypověděly službu. Sesul se k zemi, opřen o strom, schoulil se do klubíčka, schoval hlavu do dlaní a rozvzlykal se.
* * *
To ráno začalo zcela normálně. Rozhodl se, že navštíví pár přátel v celkem odlehlém koutě státu, koneckonců sliboval jim již dost dlouho, že se zase ukáže, aby jim pomohl u večerního krbu vypít pár láhví vína, a spořádat pár grilovaných kousků masa a pečených brambor. Znali se dlouho, ale život je odvedl na opačné strany země. Všichni nakonec skončili ve městě, ale on na pobřeží, oni hluboko ve vnitrozemí. Jediná spojnice byla cesta skrze Apalačské hory, kterým se v těchto místech říká Černý les, ale místní jim neřeknou jinak než starým indiánským jménem - Soumračné hory. Pověra tvrdí, že tenhle kus země je zakletý, a že kdo do něj určitý den v roce vstoupí, ztratí se zde, a již nikdy ho nikdo nespatří. Skvělé báchorky, říkal si, náramně skvělé k večernímu táboráku a pár sklenkám dobrého piva. A také skvělé ke strašení dětí na výletech pod stanem.
Brzy ráno sedl do svého starého Dodge a vydal si to západní spojkou ven za město a odtud potom po magistrále severozápadním směrem. Zhruba kolem deváté se na obzoru před ním objevily první modré vrcholky apalačských hor. Zubaté sluníčko až neobvykle hřálo do zad, a netrvalo dlouho a již sjížděl na důvěrně známou okresku, a pomalu vjížděl do hor. Nejprve ho přivítaly nízké kopečky, ale po pár zákrutách vjel do širokého údolí a před sebou spatřil vysoké, tmavě modré štíty hor. Dva hřbety ze dvou stran se přibližovaly, a údolí se zužovalo, až ho z obou stran sevřel masív, a cesta počala stoupat, nejprve po svahu jednoho z kopců, posléze v serpentinách výše a výše. Hluboko pod ním se teď kroutil potok, vysoko nad ním se tyčily mohutné štíty hor. Slunce se schovalo za jižní hřeben, a cesta se ponořila do tmy.
Čas pokročil, mohlo být něco kolem poledne, když minul známou odbočku, a poslední serpentinou se vydrápal na sedlo prvního hřebenu, táhnoucího se od severovýchodu k jihozápadu. Slunce zde zapadá přímo nad horským hřebenem, který zde sice není vyšší než 3000 stop, nicméně za ním následuje údolí a další hřbet, za kterým je další údolí a další hřbet, a tak se to opakuje dobrých padesát mil. Jinými slovy, Apalačské hory jsou tady na hranicích Virginie a Západní Virginie nejrozlehlejší, jejich hřbet je zde nejširší. Přímo v horách nikdy nežil žádný indiánský kmen, všechny se této oblasti obloukem vyhnuly. Všude kolem byly různé osady, jen tady, právě v této oblasti nikdy nežil žádný kmen. Našly se tu sice pozůstatky lidských sídel, ale ty musely být buď daleko starší, nebo daleko mladší. Jedny byly z doby těsně poté, co na americký kontinent dorazili přes Beringovu úžinu první Asiaté a vytvořili zde samostatnou indiánskou rasu. Druhé patřily evropským kolonizátorům ze sedmnáctého a osmnáctého století. Pak zde ale veškeré stopy lidí končí, jediným mementem lidské přítomnosti zde jsou kamenné chýše, nebo lépe řečeno to, co z nich za ta staletí zbylo. Kamenné rozvaliny tu leží osamoceny uprostřed lesů, a nikdo už neví, kdo je zde vlastně postavil. Stejně jako se zde lidé zjevili, stejně rychle zase zmizeli. Skutečností je, že na celkem hustě osídleném východním pobřeží je tento kus země naprostou výjimkou, protože tato oblast je i dnes naprosto pustá. Můžete zde bloudit celý den, a nenarazíte na živáčka. Tedy pokud nepotkáte zbloudilého turistu. Zbloudilého proto, že tudy nevedou ani turistické trasy. Lidé se zkrátka tomuto koutu země vždy v minulosti vyhýbali, a dělají to tak doposud.
Začal pomalu sjíždět do údolí, chvíli jel rovně, poté opět počal stoupat do blízkého sedla a zase klesal, tentokráte opět serpentinami, do hlubokého údolí. Za záhybem cesty u svahu náhle dupl na brzdy, až na tlejícím listí, ležícím ve velkých závějích na cestě, dostal smyk. Stál na křižovatce, ztracené pod vrstvou spadaného listí. Prudce doleva tu pokračovala jedná cesta, nicméně druhá se stáčela doprava. Ta první klesala dál do údolí, ta druhá opět mírně stoupala do hor. Uvědomil si, že si tuhle křižovatku vůbec nepamatuje. Náhle si připadal hloupě, jak je možné, že neví kudy dál. Rozhlédl se po značkách, ale žádné neviděl. Odstavil auto ke krajnici a začal studovat mapu. Po žádné odbočce ani stopy, dokonce se mu zdálo, že tady vůbec nemá být. Zatraceně, no nic, nezbývá, než se zapřít a klesnout na úroveň blondýnek. Usmál se při pomyšlení, že se sám vysmíval všem, kteří nebyli schopni nikam dojet bez GPS navigace v autě. Pár jeho známých ji pouštělo, i když jeli nakoupit do obchodu. Ale co se dá dělat. Zapnul tedy přístroj, ale displej se nerozsvítil. Ani napotřetí.
Opřel se v sedačce a začal přemýšlet. Slunce pomalu začínalo klesat, a byl nejvyšší čas 'vykopat se z těchto zatracených hor'. Nakonec nastartoval vůz, a vyrazil po cestě klesající dolů do údolí. Hlavní je zcela určitě ta, která vede do údolí. Jenže ujel sotva dvě míle a cesta začala prudce stoupat. Ujel ještě další dvě míle, ale cesta se stočila ještě více, a mizela v hustém stromořadí na horizontu. Chvíli koukal před sebe, potom zařadil zpátečku, otočil auto, a začal klesat cestou, po které přijel. Správná je zcela jistě ta druhá cesta. Po pár minutách začal sledovat les kolem sebe, aby křižovatku nepřejel. Ale ujel čtyři míle, pět, šest, sedm, a stále na žádnou křižovatku nenarazil. Zastavil, a zmateně hleděl chvíli před sebe, chvíli zase za sebe. Potom nastartoval auto a jel dálší dvě, tři, čtyři míle. Nic. Naštvaně opět otočil auto a jel zpátky. Opět, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm mil a nic. Teď už spíše vystrašeně než naštvaně zastavil auto a nasucho polkl.
Slunce výstražně kleslo nad horizont. Mrknul na mobilní telefon, a opět se přesvědčil, že baterie je úplně vybitá, ačkoli ji celou noc nabíjel. Navíc zjistil, že se zastavily i jeho hodinky. Zase tedy nastartoval auto, a vracel se zpět směrem k hřebenu, kde si byl naposledy jist, že tam to zná. Ale jel, a jel, a stále nepotkával nic, co by mu bylo povědomé. Sešlápl plyn ještě níže, a letěl teď celkem rovným úsekem cesty. Konečně se mu zdálo, že za prvním pahorkem musí být známé rozcestí. Ale sotva objel hřeben, objevila se před ním další rovinka. Opět sešlápl plyn, a opět vyrazil rychleji. Listí se za ním vířilo, stromy se prudce míhaly, a slunce pomalu, ale jistě klesalo níže a níže.
Po další půlhodině zastavil a nyní již skutečně vystrašen, vypnul motor. Vyšel z auta, a rozhlédl se. Všude kolem něj byl les, stejný, ničím zvláštní, jednotvárný les. Před sebou, za sebou, vlevo i vpravo viděl naprosto stejný les. Znovu nasedl do auta, a znovu ujel dalších několik mil. Zastavil pod malým návrším, a opět vystoupil z auta. Zamkl jej, a rozeběhl se k blízkému návrší, aby se pokusil podívat kolem, jestli nespatří nějaký pevný bod v tom nekonečném moři stejných stromů. Vydrápal se těsně pod návrší, a pohlédl dolů. V hloubce pod ním stálo jeho auto, cesta po níž přijel, nebyla pod vrstvou spadaného listí vůbec vidět. Slunce stálo na obzoru přímo proti němu, a ozařovalo jeho vyděšenou tvář. Otočil se, a došel na samotný vrchol kopce, ale za ním spatřil jen nehluboké sedlo a další vrcholek. Ohlédl se, potom rázně vykročil zpět dolů. Po pár krocích se ale zastavil, a opět se otočil. Vydrápal se na vrcholek, a rozeběhl se přes sedlo k druhému vrcholku. Své auto ztratil z dohledu. Minutu poté už se opět drápal na protější vrcholek, a po další minutě už na něm stál. Zoufale hleděl na další nekonečnou rovinu. Kam dohlédl, všude se táhl les, jednotvárný, nekonečný, zakletý les.
Vztekem praštil klackem o zem, a zoufale se ohlédl. Chvíli stál na místě, ale poté se rozeběhl dolů do sedla, a opět stoupal k prvnímu vrcholku. V okamžiku, kdy na něm stanul, a pohlédl dolů, ho polil ledový pot, a chlupy na krku se mu zježily. Na místě, kde před třemi minutami zhruba tři sta stop pod ním nechal stát své auto, teď žádné auto nestálo. Zalapal po dechu, a zachytil se nejbližšího stromu. Pod ním byl jen les, ale naprosto jiný, než který tam byl, když od auta odcházel. Zcela cizí scenérie. Na okamžik si pomyslel, že se dívá špatným směrem, ale brzy se přesvědčil, že se nemůže mýlit. Ze tří stran se pod ním otevíral les, a kam mohl dohlédnout, nikde žádné auto nezahlédl. Za ním bylo sedlo, ze kterého právě doběhl. Seběhl dolů k místu, kde nechal auto, ale nenašel nic, ani stopu po něm, ani stopu po svých šlápějích, po kolech vozu.
Teď už úplně zoufale hleděl kolem sebe, a lapal po dechu. V okamžiku opět vyběhl na vrcholek, přeběhl sedlo, vystoupal na druhý vrcholek, ale opět zůstal stát, a hleděl nechápavě před sebe. Před chvílí zde byla rovina, a dohlédnout mohl na míli daleko. Nyní se zde lámal vrcholek, a nedohlédl dál než za jeho zhruba sto stop vzdálený horizont. Znovu přeběhl sedlo, a znovu hleděl na změněnou krajinu. Jako zvíře chycené v pasti běhal od vrcholku k vrcholku, a jako smyslů zbavený hledal a nenacházel něco, co by ho ujistilo, že skutečně nezešílel. Konečně si rezignovaně sedl na zem, a nechápavě hleděl před sebe.
Seděl tu asi dlouho, protože slunce kleslo o viditelný kus k obzoru. Probral se a začal uvažovat. Po chvíli se rozeběhl do údolí. Poslední spásný nápad. Musí stále dolů, až narazí na dno údolí, tam na potok a po jeho toku stále dolů. Tak ho vyvede ven z hor. Řítil se dolů z kopce, ale zhruba po pěti minutách se ocitl na rovině. Kam dál? Rozeběhl se tedy napříč. Stále běžel, brodil se závějemi listí, zakopával, padal, a opět ze zvedal. Drápal se suchým křovím, přeskakoval padlé kmeny stromů. Po chvíli se mu opět do cesty postavil protilehlý svah. Zoufale se rozhlížel, vyrazil doleva. V okamžiku skutečně opět sbíhal mírný kopec. Běžel už asi deset minut, ale stále neviděl dno rokle. Radostný úsměv spásy se mu mihl na tváří, a ještě zrychlil. Pádil teď doslova jako štvané zvíře, dlouhými skoky klesal níže a níže.
Konečně dole pod sebou spatřil potok, konečně k němu doběhl. Opřel se o strom, a lapal po dechu. Po chvilce ale již běžel dál podél břehu potoka. Neuběhl ale ani pět set stop, a náhle hleděl před sebe, a nechápal, co se zde děje. Byl na dně rokle, a proti němu se opět zvedal svah. Potok zde měnil směr toku, respektive voda přitékala také z protilehlého svahu, a tady se oba potoky slévaly, a voda jako by se zde propadala nikam, mizela bez viditelného odtoku. Plynule tu navazoval jeden konec bystřiny na druhý. Všude kolem se opět zvedaly svahy. Začal se smát, šíleně smát, zuřivě smát. Potom se zhroutil, a ležel jako mrtvý na zemi. Jen tichý ševel větví stromu rušil neblahé ticho, které se po tomto šíleném smíchu rozhostilo.
* * *
Byla již tma, zhruba hodinu po soumraku. Šel poslepu, ruce natažené před sebou. Konečně ve tmě před sebou uviděl obrysy něčeho, co působilo jinak, než jen jako další kmeny stromů. Došel k tomu, a zjistil, že stojí před vchodem do rozpadlé chatrče, postavené z kamenných kvádrů, které pohromadě držel místo vydrolené malty jen mech, který prorůstal spárami mezi jednotlivými kameny. Zpoza mraků vyšel na chvíli měsíc, a ozářil chatrč. Byla úplně rozpadlá, všechny stropy se už dávno propadly, a zanesly hlínou a listím, jen jediná místnost zůstala stát neporušena. Opatrně si do ní vlezl, nahrnul na sebe listí, a rozhodl se, že takhle přečká noc.
* * *
Vzbudila ho zima. Chvíli musel uvažovat, než se rozpomněl, kde vlastně je. Tušil, že nespal dlouho, ráno bylo ještě v nedohlednu. Uvažoval nad tím, co ho vlastně vzbudilo. Klepala jím zimnice, hlava mu třeštila, chlupy na krku a na zádech měl zježené. Od úst mu stoupala pára, zuby drkotaly o sebe. Náhle cítil, že není v chatrči sám. Měsíc venku svítil jako šílený a ozařoval stromy kolem chatrče nepřirozeným světlem. Zdálo se, jakoby kolem ní stály v dokonalém kruhu, bylo to však jen zdání. Seděl tiše, krčil se zády ke zdi chatrče, napjatě naslouchal do ticha, a třeštil oči do tmy. Náhle se mu zdálo, že slyší hlasy. Šepot, téměř neslyšný šepot, šepot několika hlasů. Teď zřetelně slyšel, že hlasy volají jeho jméno. Přicházely z venku z lesa, tiché, téměř neslyšné, jako ševelení větru v korunách. Jako by jejich ozvěnu vítr odnášel a zase přinášel, slábly, v momentě zase zněly docela blízko. A pak najednou byly stále bližší a bližší.
Náhle vše ustalo. Zavládlo hrobové ticho. Šílený strachem se instinktivně zapřel nohama, přitiskl se ke zdi, a zděšeně hleděl do díry vedoucí z chatrče ven do lesa. Téměř nedýchal. Ubíhaly nekonečné vteřiny naprostého, nepřirozeného ticha, které se zdály být hodinami. Konečně se zdálo, že to byl jen přelud, halucinace. Vydechl, povolil křečovitý postoj, který zaujal. Znovu se podíval do otvoru do lesa. Tentokrát byla zející díra černá, měsíc zašel. U jeho levého ucha se ozval téměř neslyšný šepot...
* * *
První sluneční paprsky dopadly na tlející listí. Z hor se kouřilo, jak se po chladné noci vypařovala mlha. Jak slunce stoupalo, padaly dále a dále, až konečně dopadly až do rozbořené chatrče uprostřed břízového lesíka. Za chvíli ji již ozařovaly celou. Byla prázdná.
* * *
Byl další večer. Uprostřed zvlněné lesní planiny zastavilo auto. Po chvíli z něj vystoupila mladá žena s rozloženou mapou v ruce, chvíli něco bedlivě studovala, potom se rozhlížela kolem sebe. Složila mapu, nechápavě zakroutila hlavou, zařadila zpátečku, otočila auto, a začala se vracet po cestě, po které přijela...
23. května 2009 / +
Zapomenutá výspa
evím, jak dlouho jsem byl v mdlobách. Jisté je, že mi to připadalo jako okamžik, avšak skutečnost byla zcela určitě naprosto odlišná. Jediné na co se pamatuji, a co byl první a nejsilnější vjem mé nové existence, bylo ticho.
Naprosté, dokonalé, věčné ticho. Dostalo nový rozměr. Jakoby zvuky přestaly existovat. Žádné zvuky, dokonce žádný šum, jako když si zacpete uši. Nicota, prázdnota. Vesmír oněměl. Ani zvuk se neozval. Nebyl jsem schopen se pohnout, a přece věřím, že pohnul-li bych se, ani toto bych neslyšel. Dokonce ani tlukot vlastního srdce. Ani vlastní dech. Nic.
Hned potom mnou projel ledový pocit, a mé tělo jakoby přestalo existovat. Hmotnost, objem, vůbec existence přestala existovat. Byl jsem sám. Můj jediný a poslední společník zmizel. Nebyl tu. Člun byl prázdný. V hrůze jsem se otočil. Shlížela na mě naprosto identická druhá strana vnitřku člunu. Otočil jsem se znovu. Dutý, prázdný, cizí vnitřek lodi. Identické žebroví, obraz v zrcadle.
Všude kolem byla tma. Naprostá tma. Jen jakoby odněkud probleskovalo matné, mlžné, namodralé světlo, jako mlžné záblesky statické elektřiny. Ovšem naprosto neslyšně. Člun ležel na naprosto nehybné, jakoby zamrzlé vodní hladině. V záblescích jsem dohlédl až za obzor, dalo-li se tak nazvat to, co se přede mnou rozkládalo, tam kde vodní masa splývala s nebem. Působilo to na mě dojmem nekonečna. Avšak nebe jakoby zmizelo. Místo něj tu visely temně ebenové závěsy, a spadaly až na vodní hladinu. Temnotu rozjasňovaly záblesky, ale odrážely se jen ve vodní hladině, nebe jakoby neexistovalo. Bylo temné jako tuže, a snad právě proto mi připadalo, že je tak blízko, že je hned vedle mě, že stačí natáhnout ruku…
Prázdnota. Pustota. Na světě neexistuje pojem a v pekle síla, která by vystihla prázdnotu, která teď byla všude kolem mě, zaléhala mě, obklopovala mě, prostupovala mnou. Jen ty záblesky a odraz vodní hladiny jakoby ve vodní hladině, jde-li si toto představit. Bizarnost, zvrácenost, úděsnost, fantasknost, děsivost, nezbadatelnost, šílenství. Věčnost nejde vyjádřit lépe. A nicota zároveň. Existence po existenci. Nebo snad neexistence.
* * *
Procitl jsem. Otevřel jsem oči, a spatřil jsem v temnotě nad sebou světlo. Blikalo v pomalých záblescích, a téměř mě hypnotizovalo. Notnou chvíli, která mi připadala nekonečná, ale zároveň velmi krátká (tento paradox mě téměř rozesmál), jsem nebyl schopen uvažovat, a jen jsem tupě sledoval bílé světlo, které mizelo, a zase se vracelo v pravidelných záblescích. Začínal jsem se obávat, že už se nemusí vrátit, po každém zhasnutí jsem začínal pochybovat, děsit se toho, že tentokráte už se nevrátí. S každým dalším důkazem pravidelnosti opětného rozsvícení rostl geometrickou řadou zcela nelogicky můj strach z toho, že to je tentokrát naposledy. Silou vůle jsem se rozhodl otevřít oči, a pochopit, kde to jsem.
Nehybnost snu byla vystřídána bouřlivostí reality. Ležel jsem v člunu, který se divoce zmítal o skaliska útesu, na němž vysoko nade mnou stál maják. Hleděl jsem přivřenýma očima na tu záplavu světla, a nebyl schopen ničeho dalšího. Minuty utíkaly, a já neměl sílu ani se posadit, ba ani pohnout rukou. Rozpomínal jsem se na poslední události. Vzpoura na lodi, krvavé vyvraždění posádky, dny zajetí, bitka mezi vzbouřenci, bouře, potopení lodi. Tam má paměť končila. Konečně jsem si uvědomil, že jsem někde u pevniny. Uvědomil jsem si, že jsem asi zachráněn.
Podařilo se mi posadit se v lodi. Ta se divoce houpala na vlnách příboje, a narážela do skal útesu. Naštestí jsem byl v jakési zátoce, takže sem vítr z moře tolik nedoléhal. Maják nade mnou tiše blikal do noci. S nejvyšším vypětím jsem sebral všechnu zbylou sílu, a začal pádlovat k majáku. Kus od místa, kde jsem přirazil ke břehu, jsem spatřil dřevěné molo. O pár chvil později se již smyčka lana utahovala kolem pilíře, a já stanul rozechvělýma nohama na trámech mola. Po třech dnech jsem opět stál na pevné zemi. Respektive po třech dnech od potopení lodi jsem se mohl postavit na nohy na něčem pevném.
Byla černočerná noc. Vystoupal jsem po úzkých a příkrých schodech na kamenné odpočívadlo, a pohlédl nad sebe. Mohutné, kruhové tělo majáku tu čnělo do výše, která mi v tu chvíli připadala závratná. Světlo na vrcholku pravidelně vrhalo stín dole pod sebe, a zároveň šlehalo do dálky před sebe, a ztrácelo se v šumění moře. Stoupal jsem výš a výš, přidržuje se chladného, vlhkého železného řetězu, který tu visel na skobách zabitých do skály podél kamenného schodiště. Konečně jsem vystoupal na vrcholek útesu. Dole pode mnou se na vlnách zmítala má loď, která mi teď připadala nesmírně malá a nesmírně vzdálená. Jak cizí mi teď připadala.
Stanul jsem přede dveřmi. Jaký šok asi způsobím strážci majáku, když takto uprostřed noci zaklepu na jeho dveře, pomyslil jsem si. Ale musel jsem tak učinit, a proto jsem několikrát zabušil na dveře. Oceán byl dole pode mnou, a ryk příboje sem nedoléhal, vítr bral jeho ozvěnu, a unášel ji na širé moře. Sledoval jsem je. Měsíc ozařoval jeho hladinu, a vytvářel stříbrnou cestu od majáku až k horizontu na jinak ebenově černé, lesklé hladině oceánu. Visel tu jako němý svědek nad pustým, jižním mořem.
Dveře se stále neotevíraly, a uvnitř se nerozsvítilo světlo. Zaklepal jsem znovu, ale nestalo se nic, co by přerušilo truchlivé ticho. Dobrých pět minut jsem stál zaraženě přede dveřmi, a nevěděl, co počít. Potom jsem uchopil za kliku, a zmáčkl ji. Dveře povolily, a otevřely se. Stál jsem na prahu, a zdráhal se vstoupit. Potom jsem ale sebral všechnu odvahu, a polohlasně jsem zavolal do tmy majáku: "Je tu někdo?" Odpovědí mi bylo ticho, naprosté, úplné ticho. Zkoušel jsem to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem, proto jsem vstoupil dovnitř, a zavřel za sebou dveře.
Oči si zvykaly na tmu, vystrašeně těkaly po bodech v prostoru, kterých se mohly chytit. Rozeznával jsem předsíň, za ní jsem tušil vlastní vnitřek majáku, jeho obytnou část. Vykročil jsem do tmy, a opět jsem, tentokrát poněkud tišeji, opakoval svůj dotaz k možným obyvatelům majáku. Odpovídal mi tentýž tichý, šumivý zpěv oceánu někde zvenku. Vstoupil jsem do hlavní místnosti. Okny sem dopadalo trochu světla, a proto mi nedělalo problém zorientovat se v prostoru. Netrvalo dlouho, a už jsem rozžínal olejovou lampu. Světlo se vylilo do místnosti, a já se mohl rozhlédnout, kam jsem to vlastně vpadl.
Kolem mě byl skromně, ale útulně vybavený pokoj. Stůl, dvě židle, lehátko s matrací a polštářem, vyšívaný přehoz, ubrus na stole. Na něm ležela svíčka, druhá lampa, štos úředních papírů, stará mapa a něco, co kdysi mohlo být kusem novin. Vedle byly ještě dva menší pokoje a malá kuchyňka, ale jinak už nic. V zadní části byly dveře, vedoucí nahoru do strojovny majáku.
Sedl jsem si na židli, a čekal, jestli se něco nebude dít. Jestli někdo nevejde hlavními dveřmi, nebo nevstoupí dveřmi ze strojovny. Ale uplynulo dvacet minut, a nic se nedělo. Vyčerpání a únava mě donutily přemístit se na lůžko, a tam bylo jen otázkou vteřin, kdy usnu. Popravdě, muselo to být okamžité, protože pak už si nepamatuji nic.
Probudil jsem se, a do pokoje pronikalo světlo nadcházejícího dne. Vyhlédl jsem oknem, maják obklopovala mlha. Ještě jednou jsem prohledal celý vnitřek majáku, ale nic více než včera v noci jsem stejně nenašel. Jen v kuchyňce ležely na stole talíř a nůž a krajíc chleba, jako bych právě někoho vyrušil od snídaně. Došel jsem ke dveřím vedoucím nahoru do strojovny majáku, a otevřel je. Stoupal jsem pomalu nahoru, chvíli se dívaje před sebe nahoru, chvíli dolů pod sebe. Stále jsem čekal, že se náhle někdo objeví, ale neobjevil se nikdo. Vystoupal jsem nahoru do strážní věže. Ke svému údivu jsem zjistil, že motor majáku je vypnutý, rotor mlčel, světlo bylo zhasnuté. Obešel jsem po ochozu, a několika krátkými pohledy se přesvědčil, že jsem na malém ostrově, spíše na jakémsi osamoceném skalisku uprostřed ničeho. Mlha se už pomalu zvedla, ale kam jsem okem dohlédl, pevninu jsem nespatřil. Od horizontu k horizontu se táhla ebenově černá hladina oceánu.
Sestoupil jsem dolů, a vyšel ven. Obešel jsem stavbu a přesvědčil se, že celý maják stojí na asi padesát stop vysokém kusu skály s délkou asi tři sta a šířkou asi dvě stě stop. Maják stál na kusu skály ztraceném v divokých vodách oceánu. Strmé, černé skály padaly kolmo do oceánu pode mnou, a ztrácely se v jeho bouřlivých vodách.
Provedl jsem důkladnou prohlídku majáku. Našel jsem bohaté zásoby jídla, a hned jsem důkladně pojedl, protože jsem po týdnech strádání měl nesmírný hlad. Ihned poté mě přepadl spánek, a já usnul. Probudil jsem se uprostřed noci, okamžitě jsem to poznal. Je to pocit, který zažíváte, usnete-li již během dne, a procitnete uprostřed noci. S pocitem vnitřního neklidu, pocitem roztřesení, mrákot a pocitem chladu. Posadil jsem se na lůžku, a hleděl do tmy kolem sebe. Ke svému údivu jsem si uvědomil, že maják opět svítí. Kdo ho ale rozsvítil? Ledový pocit mi přejel po zádech. Opět jsem prošel celý maják, ale nikoho jsem nenašel. Lehl jsem si zpět od lůžka, přikryl se až pod bradu, a čekal, zdali mě zdolá spánek. Dlouhé hodiny jsem zmítán pochybnostmi, a s třeštěním hlavy, uvažoval nad svou situací. Zcela vyčerpán jsem těsně před rozbřeskem usnul.
Procitl jsem pozdě odpoledne. Maják byl k mému dalšímu zděšení opět zhasnutý. Zase jsem důkladně prošel celý příbytek, poté jsem obešel ostrov, hleděl na moře. Nikde nikdo, ani stopa po lidské bytosti. Jen dole u mola se houpal můj člun. Je opravdu možné, že jsem na ostrově sám? Ale kdo potom pouští, a vypíná světlo majáku. Nechápavě jsem hleděl na bílou věž majáku, stojící zde přede mnou jako nějaké zjevení. Nasnídal či spíše povečeřel jsem, a poté důkladně prohledal každou zásuvku, každý kout a každé dveře majáku. Chvíli poté jsem se už prohrabával starými mapami, spisy a dokumenty. Našel jsem několik sudů s olejem do lamp, dále palivem pro chod motorů, velké zásoby jídla a pití, střelivo do pušek, staré noviny, teplé přikrývky, spoustu naštípaného dříví do kamen. Celý maják působí dojmem, jakoby odtud všichni odešli právě před chvílí. Jakoby je něco donutilo opustit maják narychlo, ve spěchu. Maják se děsivě sám zapíná, a zase vypíná, jak přichází, a odchází noc.
Plynuly další dny. Připadal jsem si jako v zakletém hradě. S hrůzou z neznámého a nepochopitelného jsem byl nucen setrvávat na tomto podivném místě. Dny se vlekly a noci ještě více. Slunce v těchto končinách nesvítí, nepronikne přes husté, těžké mraky, které po celý den visí z nízké oblohy, až se někdy zdá, že se dotknou vrcholku majáku a ten zmizí, jako ti, kteří obývali jeho zdi přede mnou. Jen v noci vychází měsíc, a ozařuje tu fantaskní scenérii. Je to děsivé, truchlivé divadlo, a já jsem jediný jeho herec a divák zároveň. Jsem odsouzen opakovat tuto bizarní hru každý den dokola, stále znovu a znovu až do konce věků? Jakoby celý svět zapomněl na toto ztracené místo. Začínám tušit, že s ním zapomněl také na mě. Obloha opět tmavne, blíží se soumrak. Další noc se snáší na tuto zapomenutou výspu.
* * *
Jsem zde již tři měsíce. Po celou dobu se neudálo nic, co by narušilo každodenní zvráceně se opakující posloupnost událostí. Žádný zásobovač nedorazil na ostrov, žádný bílý srpek plachet lodi se neobjevil na obzoru. Těžké mraky stále visí z nízké oblohy, ebenově černé moře stále zpívá své elegie, a zakletý maják stále ožívá s každou další nocí, a umírá s dalším přicházejícím novým dnem. Rezignoval jsem, strach i úděs se změnil v rezignaci a odevzdání se osudu. Mám dostatek jídla a pití ještě na několik týdnů. Až se zásoby ztenčí na minimum, sestoupím zpět po strmých schodech dolů ke svému člunu, složím je v něm, a vydám se na volný oceán - naproti vlastnímu osudu, ať jím je spása a záchrana nebo zkáza a smrt. Další noc se začíná snášet na ostrov.
26. května 2009 / +++
Útes
ětšinu svého života jsem hledal něco, o čem jsem si myslel, že mi chybí, a zároveň jsem ztrácel to, o čem jsem tehdy netušil, že mám. Toužil jsem po něčem novém a nepoznaném, a opouštěl vše staré a důvěrně známé. Abychom poznali, že jdeme kupředu, musíme občas udělat krok zpět. Problém nastane, když na počátku nerozeznáme směr, a na konci zjistíme, že jsme vlastně celou dobu couvali. Zatím co si myslíme, že jdeme vstříc novým poznáním, a již jsme na dosah rozluštění všemohoucna, noříme se stále hlouběji do močálu stagnace a úpadku. V touze vytvořit z vlastního života něco unikátního jej celý promrháme v honbě za marností, a skutečný jeho smysl se nám zjeví teprve v okamžiku, kdy nám dojde, že jsme ho celou dobu míjeli, ba se od něj vzdalovali.
Pochopení celého dosahu tohoto uvědomění trvá neskutečně krátký zlomek času v porovnání k době potřebné k samotnému uvědomění si tohoto faktu. V okamžiku Vámi projede jako ledové ostří, jako chladná čepel nože, který Vám přináší zkázu. Tím více zdrcující, že se jedná o poznání tak náhlé a tak neočekávané. Celou dobu jdete vstříc naději, vstříc něčemu skvělému, co Vás čeká na konci té cesty, a náhle stojíte na útesu, na konci Vašeho světa, a hledíte do prázdnoty před sebou - Vaše cesta byla špatná a je u konce. Vše co bylo vykonáno, bylo vykonáno zbytečně. Jako byste psali knihu, a na konci zjistili, že jste na počátku nenamočili brk. Veškeré naděje, veškeré oběti, veškerá očekávání jsou dílem zlomku okamžiku pryč. Šokující, drtivé vystřízlivění přichází s náhlostí blesku. V jediné vteřině ztratíte celý svůj život, uvědomíte si, že celý život, který jste prožívali každým kouskem svého těla a každou myšlenkou, to vše byl jen snový opar, který nyní rozbořila krutá a nekompromisní poslední vteřina. Ta vteřina je zhmotněním skutečnosti, a ta skutečnost je zdrcující.
Také já nyní stál na útesu. Za sebou vše co jsem udělal, před sebou jedinou věc, která ještě udělat zbývá. Pro cestu zpět nezbývaly ani čas ani síly. Vystřízlivění z omamného snu bylo za mnou, mozek konečně přijal skutečnost, kterou se až do poslední chvíle bránil přijmout. V tom okamžiku jako bych popřel sám sebe. Před Stvořitelem, před světem, ale především sám před sebou. V tom okamžiku se má existence stala zbytečnou. Lépe řečeno zbytečnou byla celou dobu, celou dobu byla zbytečnou. Celou dobu vlastně vůbec nebyla. Bylo jedno jsem-li nebo ne, celý vesmír byl již mimo mě a já mimo něj, jako bych se rozpustil, nebo lépe rozředil, protože pokud se rozpustíte, stále existujete. Já jsem však postupně vyprchal, zmizel z tohoto světa, světa svých přátel, známých, z jejich srdcí, z jejich vzpomínek, byl jsem zapomenut, celá má existence, vše co by ji připomínalo, vše co dokazovalo, že jsem zde někdy byl. Od tohoto okamžiku jsem se z mého pohledu stal virtuální částicí, která nemůže být pozorována z žádného jiného bodu časoprostoru. Nikdy jsem vlastně nebyl, celý svět žil svůj život, a já se na něj díval přes jednostranné zrcadlo neschopen být viděn, a uvědomoval si, že za tím zrcadlem jsem vlastně byl celý svůj život.
Otočil jsem se. Za mnou se ztrácela pěšina po níž jsem přišel, krajina světa, který jsem opustil. Světa tam v oparu, v mlze na horizontu, nyní působícím tak cize, tak chladně, tak vzdáleně. Přede mnou ležely poslední metry světa, který jsem dosud pokládal za svůj, jehož součástí jsem se cítil tak pevně být a přesto nikdy nebyl. Pak již jen zela propast, strmý útes, a někde dole pod ním šuměl neslyšný mořský příboj. Odněkud z oblaků nad útesem jako by přicházela hudba, uklidňující, vábící. Náhle vše dostávalo pastelové barvy a jemné okraje. Příboj se zvedal a šuměl v uších. Hudba ustávala a vše se slévalo v jediný uklidňující šum.
Pěšina za mnou zmizela. Naprosto cizí kulisa utnula svět za mými zády. V tu chvíli jsem pocítil, že už jsem součástí něčeho jiného, něčeho dalšího. Už jen poslední krok zbývá na cestě k věčnosti. Poslední a jediný správný na celé té cestě špatným směrem. Náhle mi došlo, že toto bylo jediným smyslem celého života. Jakoby toto bylo již od počátku to, k čemu jsem byl určen, k čemu jsem směřoval. Již jen poslední krok zbývá k útesu. Nuže...
26. června 2009 / +
Za zrcadlem
yl jsem tam. Stál jsem v uličce a rozhlížel se kolem sebe. Bylo to staré, rozbořené divadlo. Byla to vlastně ruina, a v tomhle stavu se nacházela prakticky celou dobu, co jsem se pamatoval. Jako malý kluk mi ty zatlučené dveře a zazděná okna naháněla strach, a já se mu proto vždy velkým obloukem vyhýbal. To znamenalo chodit sousední ulicí. Tou ovšem cesta do školy trvala o polovinu déle, a tak se stávalo, především když jsem zaspal, že jsem byl čas od času nucen jít zkratkou, tedy kolem divadla. Vždy jsem ulicí proběhl a otáčel se za sebou ještě o dva bloky dále. Cítil jsem, že uvnitř sídlí něco zlého, něco co jsem neuměl popsat, ale co jsem podvědomě vnímal. Právě tím, že to reálně neexistovalo, že to nešlo uchopit, nemělo to tvář, právě proto to budilo strach, pověrečný strach, strach, který neustále narůstal. Ale potom jsem vyrostl, a odjel studovat do jiného města, a postupem času jsem na divadlo zapomněl. Ale ono si mě našlo a ani sám Bůh tomu nedokázal zabránit. Nebo to on sám chtěl.
Stál jsem uvnitř této rozpadlé budovy a pár slunečních paprsků dopadalo dírami ve střešní klenbě na zdi, nikoli však až na podlahu, která tak zůstávala skryta v šeru. Z těch stínů vyrůstaly staré lavice, a připadaly mi, jako stará strašidla, která někdo vyvezl za město na smetiště, protože už nebudí hrůzu. A skutečně - stál jsem zde, a konečně jsem po letech pociťoval zvědavost. Zatím vždy byly vzpomínky na divadlo spojeny jen s pocity strachu.
Náhle se něco zablesklo vzadu za pódiem. Byl to jen okamžik, ale i tak mě to zaujalo. Vyskočil jsem na pódium, a pomalu došel k těžké, temně rudé oponě, která oddělovala přední a zadní část pódia. Poodhrnul jsem ji, a spatřil jsem předmět, který odrážel světlo, dopadající sem skrze děravou střechu. Bylo to staré, štíhlé a vysoké zrcadlo, z části zakryté černým, saténovým přehozem. Sáhl jsem na něj, a on se sám svezl na zem. Díval jsem se do zrcadla zasazeném v nádherně zdobeném, zlatém rámu, jak jsem již prve řekl, štíhlém a vysokém jako gotické okno. Hleděl jsem do něj, a teprve nyní jsem si s hrůzou uvědomil, že se v něm neodrážím. Hleděl jsem na naprosto cizí scenérii, rozprostírající se jakoby někde za zrcadlem, nebo dokonce uvnitř něj.
Uskočil jsem, a upadl. Znovu jsem pohlédl do zrcadla. Tentokráte jsem spatřil svůj vlastní, šedivý, bledý obraz. Zub času se podepsal na rzí pokrytém rámu, a na šedivém zrcadle, pokrytém matnou clonou prachu a usazenin. Nechápavě jsem hleděl na zrcadlo a přemýšlel, co to bylo, co mne tak zmátlo. Byl první dojem jen fikcí, halucinací, představou? Vstal jsem, a oprášil prach ze svého oblečení. Ale když jsem opět pohlédl na zrcadlo, opět jsem úlekem uskočil, protože už podruhé se proměnil obraz v zrcadle. Tentokráte jsem opět hleděl na svůj odraz, ale s cizím pozadím, hleděl jsem na sebe v cizím, jiném světě. Díval jsem se sám na sebe, na své druhé já. Třeštil jsem oči na svůj obraz v zrcadle, a ten se klidně díval na mne. Hleděl mi do očí s takovým klidem, s jakým úděsem jsem do jeho očí zíral já.
V zrcadle nade mnou stál můj vlastní obraz, a na jeho obličeji se začínal rozprostírat úšklebek. Potom se ke mě otočil zády, udělal dva kroky směrem dovnitř krajiny za zrcadlem, opět se otočil a pokynul mi. Ještě předtím se mi ale ještě na okamžik zazdálo, že v jeho očích vidím něco ďábelského, děsivého. Neschopen vlastního úsudku, mámen divným nutkáním, postavil jsem se, a ještě zlomek vteřiny váhal. Potom jsem vykročil k zrcadlu, a natáhl ruku, abych se dotkl lesklého skla. Ke svému úžasu se má ruka nesetkala s žádným odporem skla zasazeném v rámu. Náhle jsem hleděl do prázdného rámu bez odrazu, za ním však nepokračovalo pódium divadla, ale rozprostírala se opět cizí krajina, zahalená do šera a mlhy. Můj vlastní zrcadlový odraz zmizel v mlze. Zvedl jsem nohu a překročil rám zrcadla. Má noha stanula za zrcadlem. Sklonil jsem hlavu, a vstoupil jsem přes rám do zrcadla. Jen na okamžik spočinula má dlaň na chladném rámu, v ten okamžik mnou projel velmi intenzivní a velmi nepříjemný pocit. Pocit jakéhosi neklidu, předtuchy, pocitu hrozícího nebezpečí. Ale cosi jiného mě mocně vábilo, a nutilo pokračovat, a tak jsem vstoupil dovnitř.
Ocitl jsem se na jakési pěšině, nebo spíše cestě. Ano, byla to cesta, protože pod spadaným listím jsem spatřil dlažbu. Udělal jsem několik kroků a vstoupil do mlhy, která mě nyní obklopila. Otočil jsem se. Jen na pár stop ode mne zela díra, kterou jsem sem prošel. Za ní jsem matně rozpoznával pódium divadla. Za ní zůstal svět, ze kterého jsem přišel. Ale stačilo udělat pár dalších kroků, a po dalším ohlédnutí mi zmizela z očí. Chvíli jsem váhal. Všude kolem se rozprostíralo mrtvolné ticho, šero a mlha. Potom jsem vykročil, a vydal se po pěšině vstříc neznámu. Cosi mě nutilo jít dál, a přijít na kloub této záhadě, vymykající se všem dosud zmapovaným lidským zkušenostem.
Po několika minutách se zdálo, že mlha řídne. Konečně jsem za jejími chuchvalci rozpoznával obrysy předmětů. Pokračoval jsem dál, a nakonec jsem zůstal stát před stínem, ze kterého se vyklubala vysoká a rozložitá, kamenná brána, se sochami andělů na svých třech vrcholech a bohatě zdobenou železnou mříží, která nebyla úplně zavřená. Celá brána byla porostlá šlahouny divokých růží. Protáhl jsem se mezi mřížemi, a stanul v jakési zahradě. Opět jsem ušel několik kroků, přede mnou se otevřel výhled na pustou, nicméně udržovanou zahradu, na horizontu jsem spatřil návrší, na jehož vrcholu jsem rozpoznal něco, co vypadalo jako zámeček. Od brány vedl zahradou přímo k němu široký chodník, jež křížily nespočetné odbočky. Chodník byl lemován živým plotem, který byl zastřihnut do fantaskních tvarů, a spoustou soch, které se tu mlčky tyčily jako němí svědci.
Procházel jsem mezi nimi, a spatřoval postavy s tvářemi téměř živými. Neustále jsem uvažoval, co mi vnuklo představu života těch kusů chladného kamene, nakonec jsem si ke svému údivu uvědomil, že to jsou jejich oči, které vypadaly, ne - ony byly živé. Lidské oči v jamkách mrtvých soch z chladného kamene. Po chvíli se mi zdálo, že mě sledují, a netrvalo dlouho, a byl bych přísahal, že slyším jak si šeptají, neslyšně, ale já je přesto slyšel. Téměř nepostřehnutelný šum. Otáčel jsem se na místě, a hleděl kolem sebe na mlčící přízraky s lidskýma očima, jejichž pohledy mě probodávaly. Náhle jsem si uvědomil, že všechny oči hledí na mě, všechny pohledy směřují ke mě. Ještě zřetelněji jsem slyšel jak se šepot nese nade mnou, a vítr jej unáší pryč.
Polil mne ledový pot. Rozeběhl jsem se nahoru do svahu směrem k zámečku. Nyní jsem jasně viděl, že se ve všech jeho oknech svítí. Přidal jsem tedy do kroku, ale zámeček se stále nepřibližoval. Ba naopak, zdálo se mi, že se vzdaluje tím více, čím rychleji běžím, a čím více by se měl přibližovat. Zcela zoufalý jsem vyrazil ze všech svých sil, ale zámek se mi téměř před očima vzdaloval. Natáhl jsem k němu ruku, ale tu se jeho silueta ještě více vzdálila, téměř v okamžiku couvla, a zmenšila se na polovinu. Upadl jsem na zem, otočil se, a začal utíkat zase na opačnou stranu. Ale sotva jsem uběhl pár kroků, zdálo se mi, jakoby celý svět poskočil, a já se zastavil, a prudce se otočil. Hned za mými zády se teď zvedalo křídlo zámku. Stálo tu sotva sto stop přede mnou. Rozpoznával jsem motivy klasicismu a empíru. Zdálo se mi, že zpoza zdí zámku slyším hudbu, ano, byly to tóny spinetu, ale hned nato se rozhostilo ticho, světla v oknech pohasla, a já stál opět sám před prázdnou stavbou, uprostřed pusté, kamenné zahrady.
Po chvíli váhání jsem vkročil do budovy. Vešel jsem dovnitř a ocitl se v předsálí. Po širokém schodišti jsem vystoupal do prvního patra. Náhle jsem stál v dlouhém sále, který měl po jedné straně vysoká okna, po druhé stěnu posetou desítkou starodávných obrazů s podobiznami lidí. Zdálo se mi, že je odněkud znám, ale nebyl jsem si schopen vzpomenout odkud. Procházel jsem pomalu sálem, a po chvíli jsem došel do jeho poloviny. Vzadu za mnou se ztrácel jeden konec, vpředu přede mnou se ztrácel druhý konec. Na jeho konci přede mnou jsem nyní zpozoroval něco, co vypadalo jako nehybná postava. Zaostřil jsem pohled, a nyní jsem skutečně rozpoznal temnou postavu. Stála nehnutě v šeru, napravo od ní stálo něco, co vypadalo jako vysoké, štíhlé hodiny. Nalevo od ní bylo vysoké okno, kterým do místnosti dopadalo světlo, ale světlo matné, nepřirozené, umělé. Náhle se postava pohnula, a zvedla hlavu. Zamrazilo mě, opět jsem hleděl na svůj vlastní obraz. Avšak nyní jsem již jasně viděl tvář, a v ní onen ďábelský úšklebek, který jsem na okamžik zahlédl na začátku. Potom můj vlastní obraz udělal krok do strany, a já přímo za ním na konci sálu, přímo u zdi spatřil vysoké, štíhlé zrcadlo, totožné s tím, kterým jsem sem prošel. Hleděl jsem do zrcadla, a i na tu dálku v něm spatřoval né odraz sálu, ale cosi, co mi připomínalo něco známého. Ano, poznal jsem vnitřek divadla, skrze které jsem se dostal do toho světa. Na tváři mého zrcadlového obrazu se opět mihl úšklebek, postava se otočila zády, udělala krok směrek k zrcadlu, a poté jím prostoupila na druhou stranu.
Náhle mi došlo, co se stalo. V hrůze jsem se rozeběhl na konec sálu k zrcadlu. Postava v něm ještě chvíli postála, potom se prudce otočila a zmizela ve tmě. Konečně jsem doběhl k zrcadlu, a spatřil, jak můj dvojník z tohoto světa vchází do světa mého, jak si se mnou vlastně vyměnil místo. Pokusil jsem se jít za ním, udělal jsem krok, a natáhl ruku, ale co to. Narazil jsem do zrcadla. Žádný průchod, cesta nazpět byla uzavřena. Obraz divadla v zrcadle blednul, a po chvíli jsem již jen hleděl na svůj vlastní, k smrti vyděšený odraz, a dlouhý sál za mými zády, jehož konec se ztrácel v šeru. Nalevo ode mne stály vysoké, ebenově černé hodiny, a jejich ručička, jak jsem si mohl až nyní všimnout, se posunovala proti směru všech normálních hodin. V šeru za hodinami na stěně visel poslední obraz s něčí podobiznou. Zahleděl jsem se na obraz, a uvědomil si, že hledím do své vlastní tváře.
Né, to přece nemůže být pravda, takto přece nemohu skončil, přece zde v této krajině za zrcadlem nemohu zůstat pohřben zaživa navěky věků. Pokusil jsem se udělat krok, a přiblížit se k zrcadlu. Ale co to, nohy mi vypověděly službu, ztuhly mi, zdálo se, jako by přirostly k zemi nebo... Ano, zkameněly. Pohlédl jsem na svou ruku, na svou dlaň. Červeň života ustupovala, a nahrazovala ji šeď smrti. Celé tělo mi tuhlo stále rychleji a stále rychleji. Pohlédl jsem do zrcadla a spatřil, jak mi před očima s každou minutou, s každým pohybem minutové ručičky ebenových hodin zpět, bledne obličej. Jen mé oči zářily stále jasnějším jasem. V hrůze zoufalství jsem napjal vší sílu, abych se ještě jednou pokusil dotknout zrcadla, má ruka v poslední křeči nakonec skutečně máchla do prostoru, a narazila do zrcadla. To se pod jejím náporem zachvělo, a v okamžiku rozletělo na tisíc střepů, které se s řinčením rozsypaly po podlaze. To poslední, co jsem byl schopen vnímat, byl můj zděšený pohled do míst, kde se ještě před chvílí nacházela lesklá plocha zrcadla, avšak nyní již můj pohled hleděl skrze holý, vysypaný rám pouze na zeď za ním.
21. července 2009 / +++
Návrat na Bulwark
ž k obzoru se táhnou snová, romantická blata. Mírně zvlněná krajina tu přechází tu v mírná návrší, tu zase v nehluboká údolí. Vítr čeří vysokou, žlutošedou trávu, která místy vyrůstá mezi tmavým vřesem. Kam až oko dohlédne, rozkládají se blata a vřesoviště, jen tu a tam trčí k nebi osamělý kmen zakrslé borovice nebo bílé břízy. Větrem ošlehané kmeny jsou pitoreskně pokroucené a z dálky vypadají jako zbloudilí poutníci, hledající a stále nenacházející cestu, jako poutníci, kteří zabloudili již tak dávno, že už zapomněli, kam vlastně putovali a kde byl cíl jejich cesty.
Uprostřed jednoho z těch údolí, dokonale schováno od okolního světa nedalekými návršími, které je dokonale obklopují, leží mé staré rodinné sídlo. Odnepaměti nese jméno Bulwark a toto jméno jej skutečně vystihuje. Stojí na skalnatém ostrůvku, obklopeném močálem, který napájí nevelký potok, protékající údolím a jeho vysoké, mohutné zdi šplhají do výšky nad močál a odrážejí se ve vodní hladině pod sebou. Vysoko nad patou stavby začínají tři patra malých, úzkých oken, které nedobytnost stavby jen umocňují. Na severním křídle stojí majestátní Černá věž s cimbuřím, která poskytuje rozhled za vrcholky okolních pahorků, vpravo pod ní na východním výběžku ostrova stojí stará kaple a hřbitov. Uprostřed budovy je prostorné nádvoří, které je skrze bránu a úzký, dlouhý most spojeno s břehem močálu a cestou, která pozvolna stoupá k vrcholku nedalekého návrší a zrací se za ním. Bulwark - skutečně jako byste se dívali na val, baštu, skutečnou hradbu či vlnolam před útokem zvenčí. S odlehlostí, v jaké se sídlo nachází, skutečně klidné a bezpečné místo.
* * *
Seděl jsem v pokoji v rozložitém křesle a potmě přemítal. Od úst mi stoupaly obláčky kouře mé vodní dýmky a pluly v prostoru jako lodě na klidném moři. Tento nešvar jsem si přivezl ze svých cest po Orientu, kde jsem se naučil kouřit jak vonné tabáky, tak občas také opium. Tato štíhlá společnice mi poskytovala přemíru fantastických vjemů, hlavně během nekonečných zimních nocí tady na severu. Právě jako dnes. Venku drobně mžilo a na únorový kraj pomalu sedala noc.
Úzká okna byla zčásti zakryta těžkými černými závěsy, spadajícími až na zem, takže do pokoje dopadalo jen minimum světla. Ostatně večer pomalu přecházel v noc a obloha na obzoru šedla stále více, až se slila s horizontem. V pokoji nastala naprostá tma. Seděl jsem v ní a vychutnával si ticho, které působilo mimořádně uklidňujícím dojmem. Tahal jsem ze své dýmky, převaloval kouř v ústech, potom ho požitkářsky vdechl do plic a nakonec nechal v malých obláčcích stoupat z úst. Teprve předevčírem jsem se vrátil z další cesty po Orientu, a proto jsem byl po několika týdenní cestě poněkud znaven. Miloval jsem tato rozjímání, sám, potmě. V bezpečí svého sídla, intimitě svého pokoje a pohodlí svého křesla, tak jsem dokázal probdít dlouhé noci a odebíral se na lůžko teprve s prvními slunečními paprsky nadcházejícího dne. Kdykoli východní obzor nad kaplí začal růžovět, bylo to pro mne znamením, že má přítelkyně noc odchází a je na čase se s ní rozloučit a odebrat se na lůžko. Byl jsem noční pták a spát v noci, jejíž ebenovou čerň jsem miloval, mi přišlo barbarské.
Stejně jako noc miloval jsem také cestování. Nejvíce času jsem strávil putováním po Orientu, ale zamiloval jsem si rovněž vyprahlou Granadu, větrnou Galicii, tajemné italské Pyreneje nebo deštivou Bretaň. Zkrátka, cestováním jsem byl posedlý, něco uvnitř mě neustále nutilo jet dál a dál, poznávat cizí kraje, lidi, zvyky. O to raději jsem se potom vracel domů, abych vychutnal tu změnu, ten náhlý klid a odloučenost od okolního světa. Ale stačilo pár týdnů a opět mě něco hnalo ven, za hranice, někam, kde jsem ještě nebyl. Jak jsem již řekl, teprve před pár dny jsem se vrátil ze své poslední cesty, během které jsem pobýval mimo jiné v Cařihradě. Avšak ten jsem byl nucen narychlo opustit, protože do města se zcela náhle a neskutečně divoce přihnala zkáza, která čas od času prošla celou Evropou a povraždila někdy i třetinu jejího obyvatelstva. Tou zkázou byl mor. Děsivá, hrůzná nemoc, která na nemocného utrhla kletbu neodvratitelné smrti, smrti bolestivé, smrti kruté. Postižený zničeho nic objevil na svém těle malé červené skvrny, téměř okamžitě se dostavila spalující horečka, třas, zimnice. Nemoc udeřila náhle a s drtivou silou. Během několika minut člověka téměř ochromila, během pár hodin se tělo nemocného obsypalo černými boláky, které postupně začaly praskat a dostavily se kruté bolesti. Pacient začal blouznit a pak již následoval jen stav blízký bezvědomí a rychlá smrt.
Na vlastní oči jsem viděl oběti této nákazy, když jsem projížděl chudinskou čtvrtí Cařihradu. Spatřil jsem hromady mrtvol za městem, na které sváželi dosud živé nemocné, vysypali je na hromadu a nechali je tam dotrpět v ukrutných mukách mezi již mrtvými. Kdokoli na sobě objevil ony nejprve rudé, později černé skvrny, byl svým okolím odsouzen k smrti. Strach před nákazou dělalo z lidí vyděšenou zvěř, která se za každou cenu snažila zbavit nebezpečí a tedy i lidí již nakažených. Pořádaly se hotové pogromy na chudinské čtvrti, protože právě tam, jak se soudilo, nákaza začala. To co jsem spatřil mne naplnilo děsem, který přebil i mou tuláckou touhu. Okamžitě jsem zahájil přípravy na návrat domů, návrat na rodný Bulwark, návrat do místa jistoty, bezpečí, návrat za bytelné zdi, které mě měly ochránit od všech hrůz, které jsem právě popsal. Již druhý den jsem se svým sluhou, komorníkem, kuchařem, prostě svým společníkem na cestách, stál u žebroví lodi a sledoval vzdalující se Zlatý roh i s desítkami minaretů cařihradských mešit. Unikl jsem, zdálo se. V poslední chvíli. Ještě několik dní poté jsem se budil v noci z hrůzných snů a při svíčce kontroloval svou kůži, zdali na ní nenajdu pečeť moru. Avšak černé znamení se neobjevilo - byl jsem zdráv.
Po několika dnech cesty jsme konečně přistáli u břehů Anglie. Netrvalo dlouho a již jsem z návrší shlížel na známou siluetu v mlze pode mnou. Na siluetu rodinného sídla, s černými zdmi, vysokou věží, osamoceně stojící kaplí a jedinou skupinkou zakrslých stromů u brány hřbitova. Tedy konečně bezpečí. Tentokráte si další cesty nadlouho rozmyslím, říkal jsem si. A skutečně, ihned jak jsem překročil brány, oznámil jsem služebnictvu, které sice nebylo početné, ale o to oddanější, že tentokráte hodlám doma zůstat nejméně do jara, a že tedy chci doplnit zásoby a zařídit celý dům pro delší pobyt. Můj sluha dostal jasné pokyny a již druhý den vyrazil i s dalším služebnictvem do nejbližšího města. Trvalo obvykle pár dnů, než služebnictvo vyřídilo všechny mé záležitosti a nákupy a vrátilo se zpět. Rovněž tentokrát se zdrželi, ačkoli tu měli být již ráno. V domě se mnou zůstala jen jedna stará služebná, zbytek služebnictva jsem poslal do města.
* * *
Bylo zhruba hodinu po setmění, když mé tiché rozjímání přerušil jakýsi hluk, přicházející z protějšího břehu, kde byla hlavní brána. Protože mé komnaty byly v druhé, klidnější části panství, nemohl jsem odtud zahlédnout, co se venku děje, ale pravděpodobně se vrátilo služebnictvo, pomyslel jsem si. Avšak hluk neutichal a proto jsem zazvonil na služebnou, aby mi přišla říci, co se to děje. Ale nikdo nepřicházel. Ještě jednou jsem se pokusil zazvonit, ale poté jsem vstal a vydal se služebnou hledat. Sešel jsem až do přízemí, kde mělo služebnictvo své pokoje, ale sotva jsem stanul v dlouhé předsíni, spatřil jsem na jejím konci ležet něco černého na zemi. Došel jsem až k onomu místu a posvítil lampou, abych poznal co to je. V tu chvíli mnou jako ledová čepel projel děs. Na zemi ležela stará služebná a zdálo se, že je mrtvá. Přiblížil jsem lampu až těsně k jejímu obličeji a zděšeně jsem uskočil, až jsem zakopl a upadl. Lampa spadla na zem, rozbila se a zhasla. Poslední co jsem spatřil byl mrtvolně bledý obličej služebné. Její šedé, rozcuchané vlasy byly oproti jejímu obličeji tmavé, tak bledou měla pleť. Ve tváři měla výraz napůl děsu, napůl bolesti, oči dokořán otevřené, vytřeštěné, potažené mrtvolnou blánou. Místo úst zela jen bezzubá, černá díra ve tvaru čtverce, děsivá, hrůzná. Na bílém čele se černaly temné, puchýřovité skvrny, a svítily na něm i když už lampa dávno zhasla. Mor.
V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Vyskočil jsem a začal couvat z chodby směrem k hlavnímu vchodu. Onu ránu jsem si vlastně ani neuvědomoval. Jediné co jsem si uvědomoval bylo, že mor si mě našel, že za mnou dorazil až sem, že je zde, v těchto zdech a že vše bylo marné. Doposud jsem si myslel, že zde, za zdmi svého sídla jsem chráněn, ale nyní jsem zjistil, že právě tyto zdi jsou nyní smrtelnou léčkou, že celý prostor je zamořen vražednou nemocí, že jediným řešením, dokud ještě nejsem nakažen, je opustit co nejrychleji tyto zdi. Rozeběhl jsem na nádvoří a proběhl jím k bráně. Naposledy jsem se ohlédl a konečně vyběhl z brány na úzký most, který Bulwark spojoval s druhým břehem.
Tam jsem ale strnul a nevěřícně hleděl před sebe. Na druhém břehu, zhruba dvě stě stop ode mne, stála mlčky skupina asi padesáti černých postav s planoucími pochodněmi. Stáli tam mlčky jako memento, jako temná výstraha, jako soud Boží. Zhruba třicet stop ode mne směrem ke břehu most končil a zela díra, kusy kamení a písku byly rozmetány po okolí a přede mnou ležela jen hladina temného močálu, v níž se děsivě odrážely pochodně těch zkamenělých soch z druhého břehu. V tu chvíli mi připadali jako andělé smrti. Chvíli jsem nechápavě přemýšlel, co se to děje, potom mě zalil ledový pot a já si uvědomil, čeho jsem se to stal svědkem.
Němé sochy na druhém břehu byli vesničané z oné vesnice, kam jsem poslal nakoupit zásoby své služebnictvo. Ihned mi došlo, co se stalo. Můj sluha se pravděpodobně v Cařihradě nakazil morem, ale nemoc se neprojevila, až tady po návratu. Ihned jsem spatřil také velkou hořící hranici na jednom z blízkých návrší. Jako by na mě sáhla smrt, polil mne ledový pot a rozklepal jsem se jako v zimnici. To hořela mrtvá těla mého služebnictva. Nemoc pravděpodobně dohnala mého sluhu právě ve vesnici a spolu s ním zachvátila také zbytek služebnictva, kteří s ním byli v nejužším kontaktu. Nemoc propukla rychle a označila své oběti temnými skvrnami, takže se okamžitě vědělo, že do vesnice zavítal mor. Vesničanům samozřejmě ihned došlo, kde je příčina této nemoci. Věděli, že se jedná o mé služebnictvo a věděli, že jsem se právě vrátil z cest. Sotva stihla nemoc zahubit prvního služebníka, vyděšení vesničané buď pobili zbytek služebnictva přímo na místě nebo je, což bylo asi pravděpodobnější, pronásledovali až sem. A pronásledovali je, aby je pobili a spálili jejich nemocí nasáklá těla na hranici. Chtěli zamezit kontaktu nakažených se svými rodinami, se svými blízkými. Avšak museli své dílo dokonat. A původcem této zhouby jsem byl já. Strach z nákazy jim nedovolil vstoupit mezi bulwarské zdi, aby je vypálili, proto udělali něco jiného. Přivezli s sebou střelný prach a vyhodili do vzduchu kamenný most, který spojoval Bulwark s okolním světem. Z nedobytné pevnosti se tak v jediném okamžiku stala past, vězení bez možnosti úniku. Bažina kolem by pohltila každého, kdo by se pokusil dostat dovnitř, pohltila by samozřejmě také kohokoli, kdo by se chtěl dostat ven. Ocitl jsem se vězněm ve svém vlastním sídle. Temné sochy počkaly až dohoří hranice a pomalu se vydali zpět k vesnici. Louče zmizely za nejbližším kopcem a já zůstal sám, uvězněný na svém nedobytném hradě, sám ve svém nedobytném vězení. Sám, jen já - a mor.
Šok vystřídalo zděšení. Prvně jsem zůstal klečet na pozůstatku mostu a hleděl za vesničany, kteří mě tu zanechali uvězněného a odsoudili mě tak ke smrti. Konečně jsem se ale vzpamatoval a ohlédl se směrem k bráně. Zoufale jsem začal přemýšlet, jak uniknout před ortelem smrti, ke kterému jsem byl odsouzen. Po chvíli uvažování jsem se postavil a proběhl bránou na nádvoří. Stále drobně mžilo a déšť mě chladil na tváři, která přímo hořela. Vběhl jsem do prvních dveří a po chvilce našel lampu plnou oleje. Rozžal jsem ji a vyběhl opět na nádvoří. Jak z této pasti? Rozhlížel jsem se po temných oknech na nádvoří. Tam za nimi číhá smrt, tiše, záludně. Stačí vstoupit do zdí, které mě měly chránit, a stanu se její obětí. V těch zdech se ukrývá černá smrt, v těch zdech se uhnízdil mor a můj dům se proměnil v jeden velký hrob, v jednu velkou hrobku. A já jsem její jediný nájemník, pohřbený zaživa, odsouzen k pomalému umírání.
Ne, tak nesmím skončit, rozhodl jsem se. Musím se odtud dostat, nějaká cesta přece musí být. Rozeběhl jsem se k bráně a proběhl jí na most. Doběhl jsem až na konec mostu, až k místu, kde se zřítil do močálu. Ale již zběžný pohled mě přesvědčil, že tudy se na svobodu nedostanu. Zuřivě jsem odkopl kus kamene, který zde zbyl po výbuchu. Musím tedy najít jinou cestu. Doběhl jsem k bráně a sestoupil na skalnatý břeh ostrova. Obešel jsem břeh až do míst, kde se dalo sestoupit, avšak dál již ostrov končil a zeď domu vyrůstala přímo z močálu. Stejná věc se opakovala když jsem se vydal na druhou stranu od mostu. Jak dobře jsem věděl, jak bezpečně je stavba postavená, pod hradbou se ostrov nedal obejít. Avšak náhle mě napadla spásná myšlenka. Na druhé straně je přece hřbitov s kaplí, a tam jsou také staré stromy. Možná se po nich bude dát přelézt na druhou stranu močálu. Ano, zcela určitě, vždyť jejich koruny jsou celkem košaté a větve dosti dlouhé. Určitě to půjde.
Opět jsem proběhl nádvořím, prošel hlavním traktem budovy a vyběhl na druhé straně ostrova. Někde nade mnou se černala silueta Černé věže, přede mnou zase hroby hřbitova a za ním stín nevelké kaple. Proběhl jsem mezi hroby. Jejich náhrobní kameny se leskly v dešti, chladná předjarní noc jim vdechla děsivou podobu. Od močálu se zvedala mlha a pomalu se blížila, plazíce se mezi náhrobními kameny. Pohlédl jsem za sebe na temný stín budovy. Náhle jako bych na okamžik spatřil světlo, jako bych na okamžik spatřil postavu, pomalu, důstojně procházející za okny dlouhou chodbou. Vyděšeně jsem hleděl do oken, ale nic jsem už nespatřil. Musela to být halucinace, ale v tu chvíli bych jí byl uvěřil. Zdálo se mi, jakoby si sama smrt šla pro mě. Jakoby sám král Mor přišel pro svou poslední oběť. Protřel jsem si oči. Nic víc než temný obrys budovy jsem však nespatřil.
Probral jsem se ze zamyšlení a doběhl ke kapli. Uvnitř byla naprostá tma a podivný puch, směsice kadidla, oleje a hniloby. Rozkoukával jsem se ve tmě a hledal cokoli, co by mi mohlo pomoci překonat bažinu. Avšak nic jsem nenašel. Ostatně co jsem zde chtěl najít, zasmál jsem se zoufale v duchu své vlastní naivitě. Vyšel jsem ven z kaple a tu se mi zazdálo, že opět vidím za okny procházet tu temnou postavu, avšak nyní o patro níže. Zamžoural jsem očima a vyděšeně hleděl do oken, ale postava opět zmizela. Hraje si snad se mnou má vlastní rozrušená představivost? Dobrý Bože, dej mi odvahu a zdravý rozum. Takhle přece nemohu skončit.
Oběhl jsem kapli a doběhl na skalnatý ostroh ostrova. Tady za kaplí, na samém konci ostrova rostlo několik pokroucených stromů. Pohledem jsem je poměřil a vyšplhal do koruny jednoho z nich. Po několika okamžicích jsem vyšplhal na nejdelší větev a po ní se dostal až hluboko nad močál. Avšak jakkoli jsem napíral zrak a natahoval před sebou ruku s lampou, druhý břeh jsem nedohlédl. Všude kam lampa dosáhla svým jasným paprskem, všude tam se odrážela jen od temné hladiny močálu. Sešplhal jsem zpět na zem a zkusil druhý strom, ale výsledek byl stejný. Zoufale jsem se ohl pro kámen na břehu a mrštil jím do tmy. Ozvalo se šplouchnutí a pak se rozhostilo mrtvolné ticho.
Vydal jsem se ke kapli, protože drobné mžení se mezitím změnilo v déšť. Sotva jsem stanul před kaplí, opět jsem spatřil temnou postavu, která pomalým, důstojným krokem procházela za okny tentokráte již nejnižšího patra budovy. Ne, tentokrát jsem se nemohl mýlit. Tentokrát jsem viděl, že postava je skutečná. Sestupovala patro po patře dolů odněkud z věže nebo z mých komnat pod ní a já pochopil, že to si pro mě jde sama smrt. Poklekl jsem u jednoho z náhrobků a rozvzlykal se. Lampa mi klesla k nohám a osvítila náhrobní kámen a já zíral v němém úžasu před sebe a četl na něm své jméno a pod ním u malého křížku dnešní datum. Můj zrak se svezl na mé prokřehlé dlaně a já na nich ke svému úžasu spatřil malou červenou skvrnku. Znamení nákazy.
V tu chvíli se kdesi za mnou v močále ozval podivný zvuk, jako když kámen spadne do vody. Po chvíli jsem již byl jistý, že to je loďka, jasně jsem rozpoznal jak pádla narážejí do vodní hladiny. Že by se blížila záchrana? Nová vlna naděje se mi vlila do žil. V okamžiku ji ale přehlušilo něco jiného, pocit naprostého zmaru a beznaděje. Znovu jsem pohlédl na svou dlaň. Od doby kdy jsem na ni pohlédl poprvé, uplynula jen minuta, ale stačilo to, aby na ní přibyla další rudá skvrna. Odhrnul jsem rukáv a spatřil předloktí poseté dalšími takovými puchýřky. Pochopil jsem.
Z mlhy nad močálem se pomalu začala vynořovat do té doby ona neviditelná věc, která dělala ten hluk. Byla to skutečně loďka. Světlo z lampy dopadlo na její příď a posléze také na postavu, která jí řídila. Byla to vysoká, hubená postava v černé sutaně, s kápí na hlavě. Pomalu veslovala směrem ke mě, bez jediného slova, stále stejnými, odměřenými pohyby. Konečně příď loďky škrtla o pevnou zem a ta se zastavila. Postava pozvedla hlavu, avšak pod kápí se neobjevila žádná tvář, jen černá prázdnota. Pochopil jsem, že si pro mě přijela sama smrt.
Naposledy jsem pohlédl na zdi Bulwarku. Tak tedy proto jsem se sem vrátil. Abych zde zemřel. Vrátil jsem se zde ne schovat, ale umřít. Postavil jsem se a odevzdaně nastoupil do loďky. Sedl jsem si čelem k němé postavě a ta opět pomalu začala pádlovat. Vyrazili jsme od břehu do tmy a do mlhy nad močálem. Lampa na břehu pomalu zablikala a zhasla.
25. července 2009 / ++
Slavičí elegie
a kraj se snesl další večer, celý okolní svět ulehl k odpočinku, i my tak činíme. Je proto ještě trocha času na další příběh. Tak tedy, uvelebte se ve svých postelích, načechrejte si polštáře pod hlavou a pojďte si poslechnout další příběh.
Tomuto příběhu můžete nebo nemusíte věřit, pravdou je, že si ho vyprávěly už prabáby našich prabáb. Je to příběh podivný a tajemný. Odehrával se v době, kdy ještě mocné šlechtické rody žily na svých hradech a tvrzích, kdy lid byl ještě poddaný a ochotný sloužit svému pánovi a kdy heslo Neustoupím! bylo něco víc, než jen fráze a čest něco víc, než jen prázdné slovo bez obsahu.
* * *
V nejsevernějším kraji apeninském, tam kde hory jsou nejdivočejší a nejrozeklanější, kde koryta řek jsou nejhlubší a ztratit se není problém ani pro zkušeného poutníka, tam ležel pod vrcholky hor starý zámek či snad hrad a v něm žila starobylá, vážená šlechtická rodina. Ale postupem času všichni obyvatelé v jeho zdech stárli a umírali, až zůstali pouze mladý princ a jeho starý sluha. Mladý princ byl plný života a vyrážel na svém bujném koni do okolních údolí. S blížícím se jarem vyjížděl dál a dál, ostatně zatímco kolem paláce v horách stále ještě pevně kralovala královna zima, dole v údolích po ní vládu převzalo již jaro. Stromy se stále ještě nestihly zazelenat, ale ve vzduchu již bylo cítit teplo a také slunce konečně vykouklo zpoza šedých mračen a propůjčilo kraji pestřejší barvy. Vše ožívalo, včely bzučely, ptáci zpívali, jaro, zdálo se, bylo zde.
Mladý princ vyjížděl na svých vyjížďkách stále dále a dále a stále později a později se vracel. Stalo se tak, že jednoho dne se před soumrakem nevrátil vůbec a přijel až k poledni následujícího dne. I jal se napůl vystrašenému a napůl rozhněvanému sluhovi vyprávět, jak tentokrát dojel až do velkého města, ležícího pod horami a jak tam spatřil nádhernou dívku. Dlouho nemusel nic vysvětlovat. Sluha ihned pochopil, co se děje v jeho mladém srdci. A netrvalo dlouho a princ si již dívku přivážel na svůj hrad.
Dívka seděla v sedle a pozorovala změnu krajiny kolem sebe. Sotva vyjeli z městských bran, spatřili na obzoru modravé kopečky. Netrvalo ani hodinu a již vjížděli mezi první kopce. Uprostřed širokého údolí tekla v širokém, kamenném korytě divoká bystřina. Mírná návrší se zvedala po obou stranách údolí. Avšak jak jeli dál, údolí se zužovalo a návrší se zvedala stále výš a výš. Po dvou hodinách již cválali v hlubokém a úzkém údolí obklopeném vysokými horami. Konečně vyjeli ze stromořadí u řeky a spatřili před sebou na úpatí nádherné městečko. Lidé poznali svého prince a radostně ho i s nastávající nevěstou vítali. Princ s nevěstou projeli klikatými uličkami a počali stoupat do hor. V těch místech již bystřina netekla v údolí, ale spíše v kaňonu a jak cesta stoupala stále výš, bylo i dno kaňonu stále hlouběji. Po další hodině mimořádně náročné jízdy stále užší pěšinou byly již ohyby řeky a hloubka kaňonu taková, že se hladina bystřiny ponořila do věčné tmy stínu břehů a postupně se sluneční paprsky schovaly za stále strmější a vyšší štíty hor i našim poutníkům. Naposledy spatřili záblesk slunečních paprsků za vysokou horou a již vjížděli do země půlročního stínu. Jaro definitivně zůstalo tam dole a vlády se opět ujala zima.
Trvalo ještě asi další dvě hodiny, než princ se svou milou dojeli k zámku. Objevil se náhle na svahu téměř pod vrcholem nejvyšší hory. Byl nádherný, snový, jako skutečný zámek z pohádky. Konečně princ s nevěstou stanuli na nádvoří, aby se přivítali se starým sluhou, který byl princi spíše druhým otcem a rádcem. Mladá dívka byla skutečně nádherná a sluha okamžitě pochopil, proč se princ tak náhle zamiloval. Ubytoval tedy princovu nadcházející a počal připravovat vše na zásnuby a brzkou svatbu.
Ale hory jsou zrádné, zima krutá a něžné duše mladých dívek jsou jako pupeny květu. Mráz a tma je popálí a zahubí a ty potom chřadnou, vadnou až uvadnou. Také budoucí princezna po příjezdu na zámek počala chřadnout a do týdne ulehla na lůžko. Vystrašený princ k ní nechal zavolat několik nejslavnějších lékařů, ale ti byli bezradní. Princezna upadala do stále letargičtějšího spánku a hrozilo, že s každým dalším jitrem již neprocitne vůbec, že projde místem, z něhož již není návratu.
Princ se rozhodl převézt svou milou zpět od města, ale se spící ženou si nikdo netroufl na úzké pěšiny nad hluboké srázy. A tak princezna zůstávala na svém lůžku a s každou další nocí bledla a bledla a ztrácela se zoufalému princi před očima. Princ sedával dlouhé hodiny u jejího lůžka a držel ji za ruku. Každou noc prosil anděly, aby učinili zázrak. Každou noc marně. Jen venku na balkón u ložnice noc co noc přilétal slavík, a až do rána zpíval neuvěřitelně tesklivým hlasem ty nejsmutnější elegie. Jedinou noc nevynechal, pokaždé se objevil s přicházející nocí a odlétal s nadcházejícím dnem.
Sedm nocí po sobě se princ modlil a vzýval anděly nebeské, aby sestoupili a zachránili jeho milou. Sedm nocí se nic nestalo. Od té noci se slavík neukázal. Osmou noc princ začal vzývat anděly pekelné. Pět nocí je vzýval, šesté noci k němu náhle sestoupil černý anděl. Princ spíše překvapen než vylekán se zeptal, zdali je skutečně poslem pekel, neznámý host přitakal.
"Má milá umírá a není jí pomoci. Prosil jsem Bohy, aby sestoupili a pomohli jí. Nečiním tak pro sebe, činím tak pro ni. Ale nikdo mě nevyslyšel. Proč se mám modlit k Bohům, kteří nenaslouchají mým modlitbám? Zavolal jsem tedy tebe a tys přišel.", řekl princ hostovi.
"Vím že jsi volal Bohy. Ale copak Vám smrtelníkům ještě nedošlo, že to jak věci plynou, je právě Boží úradek? To je Boží vůle, proč by ji tedy měl měnit. Já se nemusím řídit Božími pravidly, já konám vlastní činy, jen já ti tedy mohu pomoci. Znám tvůj příběh. Vše co udělám, je že ti poskytnu moc změnit věci oproti tomu, jak byly naplánovány. Ale musíš to udělat ty sám, svou vlastní myšlenkou a svou vlastní rukou.", pronesl tichým ale ocelově kovovým hlasem černý host.
"Udělám cokoli.", prohlásil rozhodně princ a vstal rázně od lůžka.
"Tolik nežádám.", pousmál se host. "Pojď za mnou, vezmu tě na místo, kde sám pochopíš.", a uchopil prince za ruku. Obtočil kolem něj svůj plášť a náhle se setmělo.
Konečně princ otevřel oči. Stál v široké a dlouhé místnosti, která vypadala jako nějaká jeskyně. Kam až oko dohlédlo hořely tisíce a tisíce svic. Princ nechápavě pohlédl na svého průvodce. Ten mu pokynul a šli spolu dlouhou, nekonečnou místností. Konečně se průvodce zastavil a ukázal kolem sebe.
"To co zde vidíš, to je komnata života. V každé z těchto svic hoří plamen života jednoho smrtelníka z tvého světa. Každá z těch svic má dáno jak dlouho bude hořet. A nyní pohlédni, toto je svíce tvé princezny.", a ukázal na zem do kouta, až ke zdi, kde v šeru hořel jeden osamocený plamen. Ten hořel již jen ve své poslední křeči, místo svíce zde plápolal již jen knot v malé loužičce vosku. Plamenu zbývalo snad jen pár minut, potom musel neodvratně zhasnout. Zoufalý princ pohlédl se slzami v očích na svého průvodce.
"Proč jsi mě sem zavedl? Abych se zde uzoufal, když nyní vím, že osud mé milé je zpečetěn?"
"Nepochopil jsi mě, můj milý mladý příteli. To co vidíš, je úradek Boha. To on rozhodl. To jeho úradkem dostala ta krásná mladá bytost tak málo času. Nejsem to já, kdo je krutý a podlý. Naopak, já ti mohu pomoci. Ale jak jsem již řekl, ten čin musíš vykonat ty, tvá ruka musí konat. Poslouchej tedy. Stačí jen, abys vyměnil život své milé za život někoho jiného. Za život kteréhokoli člověka. Stačí, abys zbytek svíce své milé nasadil na svíci jinou, dlouhou. Tak dlouhou, jak uznáš za vhodné. A pak již můžete být opět spolu. Dlouho, dlouho spolu. Je ti ale snad jasné, co to znamená."
Princ zbledl a rozklepala se mu kolena. "To mám vlastní rukou zabít cizího člověka? To se mám stát vrahem?"
"Anebo zachráncem jiného člověka. Záleží, jak na to pohlédneš. Je to tvé rozhodnutí, je to tvá volba. Já ti jen dávám šanci, kterou ti Bůh nedal. Je na tobě jestli ji využiješ."
Princ zalapal po dechu a rozhlédl se kolem sebe. Kam až oko dohlédlo hořely svíce, stovky, tisíce, milióny. Ještě chvíli se rozmýšlel. Potom znovu pohlédl na dusící se plamínek svíce života jeho milé. Divoce těkal po svících v okolí. Konečně mu zrak padl na dlouhou, úzkou svíci, která jasným plamenem ozařovala okolí. Naposledy pohlédl na svého průvodce.
"Je to tvá volba a tvá ruka.", jakoby slyšel z úzkých, zavřených úst. Opatrně odlepil od země zbytek svíce své milé a třesoucí se rukou ji přenesl nad dlouhou, úzkou svíci. Teď zabije jednoho neznámého člověka. Kdyby alespoň věděl koho. Ale pro život se svou princeznou to udělá. Zase budou spolu... Zavřel oči a přitiskl svíci své milé na vysokou svíci pod ní...
Do pokoje pomalu padly první sluneční paprsky nadcházejícího rána. Na posteli se pohnula princezna, nejprve jen jemně, potom víc. Otevřela oči. Bledá líčka byla opět růžová, popraskané rty byly opět rudé, kalné oči byly opět plné života. Usmála se a posadila na posteli. Rozhlédla se kolem sebe, hledajíce svého milého, ale potom zůstala překvapeně zírat na podlahu před sebou. Na chladné podlaze u jejího lůžka leželo jako podťaté tělo princovo. Byl mrtev.
25. července 2009 / +
Konec léta ve stepi
yl opět konec léta. Step zežloutla a zešedivěla po horkých a suchých týdnech a na celý kraj padla únava, takže se zdálo, že vše usnulo. Jen vítr občas rozčeřil trsy trav, když se proháněl zvlněnou krajinou. Slunce mělo sice ještě pořád dost síly, ale za horizont teď klesalo mnohem dříve než na začátku léta a rovněž rána již byla chladná. Léto pomalu předávalo žezlo podzimu, a ten, ač stále teplý, dával svou převahu stále více najevo.
Seděl jsem ve vlaku a hleděl z okna na ubíhající krajinu. Vlak drkotal po pražcích a jednotvárně sebou cukal na stranu, tu doleva, tu doprava. Bylo pozdní odpoledne, teplý pozdní zářijový den, jeden z těch suchých, jasných dnů, ve kterém suché listí šustí na stromech v mírném, teplém vánku a slunce prozařuje celý kraj posledními teplými paprsky. Zkrátka přelom léta a podzimu, čas, kdy léto již plynule přešlo v podzim, jen vy jste si toho ještě nevšimli. Musíte milovat dny jako tyto.
Daleko za námi zůstaly úrodné ukrajinské lány a před námi teď byla jen otevřená a zdánlivě nekonečná step. Vyjeli jsme z malého, ubohého nádraží, stojícího uprostřed ničeho, neboť v dohledu nebyl jediný lidský příbytek a vjeli jsme do otevřené krajiny. Vlak sebou smýkl na výhybce a stočil se přímo k východu. Opouštěli jsme obydlený svět a vjížděli do pusté, široké stepi. K nejbližšímu městu, k nejbližší zastávce to bylo hodiny jízdy, během které nás čekaly jen zvlněné lány trav a nic jiného.
Usadil jsem se na lavici tak pohodlně, jak jen to bylo možné a zavřel oči. Vlak mě příjemně uspával. Tichý a monotonní hukot vlaku mi zněl v uších a já cítil, jak se propadám někam do modré hlubiny. Nakonec vše obklopilo ticho a tma a já usnul. Procitl jsem. Probudil jsem se těžce a cítil silnou únavu a malátnost, spánek tedy musel být neobyčejně tvrdý. Posadil jsem se na lavici a protíral si oči. Letmo jsem zkontroloval čas, mé hodinky ukazovaly šest hodin. Vyhlédl jsem z okna, slunce již stálo nad obzorem a zšedlé trsy trav házely dlouhé stíny. Vlak projížděl dál nezměněnou krajinou, kam jen oko dohlédlo, rozprostírala se rovná travnatá step.
Vyšel jsem ze svého kupé na úzkou chodbu. Napravo i nalevo byla dlouhá úzká ulička, na obou koncích zakončená dveřmi. Vykročil jsem doprava, pomalu procházel kolem kupé, ale jedno jak druhé, všechna byla prázdná. Došel jsem ke dveřím, prošel do druhého vagónu, ale i zde jsem nikoho nepotkal. Vrátil jsem se tedy do svého kupé a usedl zpět na lavici. Potom jsem opět vyšel na chodbičku a vydal se na druhou stranu, nicméně se stejným výsledkem jako prve. Zvláštní, pomyslel jsem si, vypadá to, jako bych byl ve vlaku sám. Chvíli jsem soustředěně sledoval ubíhající krajinu za oknem, ale potom mě opět přemohla únava a já jsem usnul.
Náhle jsem si uvědomil, že již nespím, ale civím do tmy před sebou. Skutečně, byl jsem již plně vzhůru, ale uvědomil jsem si to až notnou chvíli poté. Hleděl jsem před sebe na protější sedadlo do tmy, která mě obklopovala. Konečně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se upamatoval, kde to vlastně jsem. Seděl jsem v kupé ale vlak byl tichý a klidný, zdálo se, že stojíme. Venku se již setmělo, vyhlédl jsem z okna ven. Měsíc v úplňku zářil jakoby chtěl překonat samo slunce a ozařoval krajinu kolem vlaku. V jeho světle dostávala přízračný, děsivý rozměr, každý hrbolek byl nyní plastický a jeho stín jakoby skrýval cosi děsivého, cosi neznámého, nepopsatelného. Tisíce hvězd mi plály nad hlavou a zdálo se, že stačí natáhnout ruku a utrhnout je z nebeské báně. Vyklonil jsem hlavu a daleko vepředu spatřil v mírném ohybu trati lokomotivu a řadu vagónů za ní. Otočil jsem hlavu a spatřil stejnou řadu vagónů ztrácet se v dálce za námi. Krajina kolem ubíhala, jeli jsme.
Uvědomil jsem si, že je mi zima, muselo se tedy značně ochladit. Zastrčil jsem hlavu a zavřel okno. Usedl jsem zpět na lavici a zkřížil ruce na prsou, abych se zahřál. Vydechl jsem a ke svému překvapení zjistil, že mi od úst jde pára. Muselo se tedy ochladit více, něž jsem prve myslel. Ve snaze trochu se probrat, rozhlížel jsem se po setmělém kupé a tu jsem se lekl, protože jsem na protějším sedadle, jen trochu více doleva, spatřil nějakou postavu. Skutečně jsem se lekl, protože to bylo naprosto nečekané. Široko daleko nebyla ani jedna zastávka, poslední jsme míjeli večer, od té doby neměl vlak kde zastavit, proto jsem nechápal, kde mohl tento cestující nastoupit. Leda by přišel z jiného vagónu. Ale proč by sedal do mého, tři vagóny dopředu i dozadu není v žádném ani živáčka.
Čím více jsem uvažoval, tím více jsem začínal mít ze svého spolucestujícího zvláštní pocit, který pomalu přecházel v podivný strach. Zdálo se, že neznámý spí. Seděl naproti mě, nehýbal se a ani nepromluvil. Hleděl jsem na něj, ale ve tmě jsem rozeznával jen jeho černou siluetu. Ve tmě jsem rozeznával pouze jeho obličej, chvíli jsem uvažoval, jak je to možné, pak mě napadlo, že ho musí mít asi hodně světlý. Skutečně, obličej neznámého svítil do tmy, jakoby byl napudrován. Kdo byl ten cizinec? Hleděl jsem na něj a snažil se přijít na to, proč mi samotná jeho přítomnost nahání hrůzu. Tu mě napadlo, že rozeznávám rysy jeho obličeje, spatřil jsem temnou jizvu úst, zdála se nesmírně tenká a nesmírně dlouhá. Rozeznával jsem splývající černé vlasy podél čela. A viděl jsem oční důlky, které byly zality stínem, takže to vypadalo, že dotyčný vůbec nemá oči, ale jen dvě zející díry místo nich.
Otřásl jsem se hrůzou a zabořil se do svého sedadla. Můj neblahý pocit pomalu přerůstal v posvátný strach, netrvalo dlouho a na čele mi vyrazil pot a na krku se mi zježily chlupy. Těžce jsem oddechoval a snažil se vymyslet, co udělat a jak se z této šlamastyky dostat. Spolucestující se stále nehýbal. V tom slabém světle, které sem dopadalo skrze špinavá okna, jsem moc detailů neviděl. I tak se mi ale zdálo, že úbor neznámého je nějaká uniforma, snad vojenská. Vypadlo to, že je zabalen v nějaké dlouhé, lesklé a patrně také tmavé látce, která připomínala dlouhý plášť, vojenský plášť. Je to tedy voják. Ale kde se tu tak náhle vzal? Že by to byl zběh z nějaké okolní posádky? Ne, to je vyloučeno, o žádné takové nevím. Přemýšlel jsem a stále jsem z neznámého nespouštěl zrak. Zdálo se, že v celém zakletém vlaku jsme jen my dva.
Seděli jsme takto naproti sobě ještě dlouho, mlčky, bez jediného pohnutí. Noci kvapem ubývalo, ale já se nezmohl na jediný pohyb, na jediné slůvko. Jako ochrnutý hrůzou jsem hleděl na nehybný přízrak, který tu seděl jako duch metr ode mne. Celou dobu se venku za oknem míhala podivně osvícená, snad až světélkující noční krajina a vlak tiše letěl po kolejích, skoro jakoby se vznášel. Potom se mi na okamžik zdálo, že na mě přicházejí mdloby nebo snad jen spánek, na vteřinu jsem zavřel oči, abych se hned vzápětí opět probral. Mžoural jsem očima před sebe, ale tentokráte jsem žádnou postavu již nespatřil. Několikrát jsem upřeně hleděl na místo, kde ještě před chvílí seděla ta nehybná postava, ale pokud jsem dobře viděl, byla tam nyní jen lavice. Neznámý se vytratil, stejně rychle a nečekaně jako se zjevil. Ještě chvíli jsem váhal, ale potom jsem vstal a s nataženýma rukama udělal krok dopředu. Avšak ruce okamžitě narazily na protilehlou zeď. Po nějakém cestujícím nebylo nikde ani vidu ani slechu. Pohlédl jsem ven a spatřil, jak na obzoru před námi začíná svítat. Na malém kopci na horizontu stál s podivně pokroucenými větvemi bez listí osamocen jediný strom široko daleko.
Chvíli poté vyšlo slunce a zhruba hodinu nato jsme dojeli do příští stanice. Zbytek celého dne jsem prospal, spánek mě osvěžil, aby ne, usnul jsem hned po snídani a probudil se až příštího rána. Na místo své cesty jsem dorazil den poté. Své pracovní povinnosti zde jsem vyřídil bleskově během několika dnů, takže do týdne jsem opět seděl ve vlaku a vracel se domů. Na události z vlaku jsem už téměř zapomněl a pomalu jsem je začal přičítat napůl spánku a napůl mé divoké představivosti.
Ve stanici, kde jsem zažil tu podivnou příhodu, přistoupil do mého kupé malý, vetchý stařík, nicméně velmi živelný a upovídaný. Ihned zabředl do živého rozhovoru, velmi se zajímal o mou cestu a potom se rozhovořil o svých životních zážitcích a příhodách, které během svého dlouhého života prožil. Dlouho vyprávěl o válečných letech a celé povídání zakončil těmito slovy:
"Právě tady na konci léta 1942 Němci zmasakrovali celý vlak, který jel do Stalingradu. Zastavili ho, všechny nechali vystoupit a pak je postříleli. Ve vlaku byly pouze ženy a děti a potom jen starci. Všichni muži z okolí byli na frontě. Nedlouho po té události zmizel velitel jednotky, která to zvěrstvo spáchala. Našli ho po pár dnech viset na jediném stromě široko daleko. Stál tamhle na tom kopečku na horizontu, právě tam, kam se teď díváte. Faktem je, že se nikdo nepamatuje, že by tu ten strom kdy předtím stál. Tehdy na něm našli toho kapitána, jenže bez očí. Možná to byly vrány, ale já věřím tomu, že to byla práce partizánů a vsadím svůj starý kabát, že ten pacholek ještě žil, když o ně přišel. Nejpodivnější bylo, že němčouři, když tudy na jaře příštího roku utíkali, přísahali, že na tom stromě viděli viset nějakého svého kapitána. To je samozřejmě hloupost, tak dlouho by tam nevydržel, dávno by se rozpadl a to, co by z něj zbylo, by sežrala zvěř. Oni se ale dušovali a vypadali u toho tak vyděšeně, že kdybych toho byl vůči nim schopen, byl bych je politoval. Nedlouho po nich tu prošla Rudá armáda a pár dní na to tuhle skupinu úplně rozprášili, nepřežil to ani jeden. Jo a ještě jedna věc je na tom zajímavá. Vlastně dvě. Tou první je to, že od té doby ten strom už nikdo nespatřil. Stejně tak jak se náhle objevil, tak taky náhle zmizel. A ta druhá věc, čas od času, ale myslím, že to je vždycky na konci léta, zkrátka stane se, že nějaký cizinec, co tudy projíždí, tvrdí, že potkal v tomhle vlaku podivného chlapa, který vypadal jako voják. Nikdo z nich ho tedy neviděl pořádně, všichni jenom v noci a tudíž po tmě, ale spousta z nich se i tak pamatuje, že ten dotyčný vypadal strašně děsivě, prý asi proto, že se zdálo, že nemá oči. Každopádně, já osobně věřím, že oba, ten zatracenej kapitán i ten zatracenej strom, že oba přišli z pekla a zase se tam vrátili. Vy jste z daleka? No vidíte, třeba ho tu taky potkáte. Ale co je Vám, Vy jste nějak zbledl!"
24. srpna 2009 / +
Temné okno
yl pozdní večer, vlastně už noc, začínal listopad. Lampy matně svítily do tmy a vlhký, mlhavý opar ležel na tlejícím spadaném listí. Neměl náladu nad ničím přemýšlet, hlava mu třeštila jako střep a přece musel neustále dokola myslet na tu jednu jedinou věc. Spěchal prázdnou, mrtvou ulicí a přál si už být v pohodlí čtyř stěn svého podkrovního bytu, do kterého se teprve nedávno přestěhoval. Jeho hodinky ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct, přidal do kroku. Cestu měl rozdělenu do jednotlivých bloků tvořených semafory, které cestou míjel, letmým zamyšlením si uvědomil, že polovina cesty před ním je vzdálena více, než místo za ním odkud spěchá.
Podivný trpký pocit se mu rozléval někde hluboko kolem srdce a jakoby pomalu stoupal také do úst. Mix hořko sladké pachuti, která ač na začátku sladká, nyní dostávala stále více podobu trpkého, zkaženého ovoce, které zhořklo na jazyku. Podrážděné nervy vnímaly naprosto nové, neznámé vjemy, mozek se jim nedokázal bránit a jeho zmatenost rostla tím více, čím více se snažil si nový příval pocitů zdůvodnit a zbavit se jich. Avšak ony se tím více vtíraly a drásaly duši.
Zastavil se na rohu ulice a ohlédl se. Pocit zmaru, křivdy a pokoření právě vyhrál nade všemi ostatními a okamžik přiznání si skutečnosti jakoby částečně osvobodil zmatenou duši. Pocit potupy a urážky přišel hned vzápětí. Jedinou obranou proti takovéto vnitřní prohře bylo zatvrzení se. Hněv trval jen chvíli, protože by byl doznáním prohry, kterou si nyní o to více uvědomoval. Jediným mávnutím se rozhodl vše smazat, oprostit se od toho, povznést se nad to, uzavřít se jednou definitivně tomuto problému.
Vyrazil ostře do další ulice. Rychlý krok a chladný, vlhký vzduch mu za chvíli pročistil hlavu a on konečně dýchal svobodněji. Dokonce se přistihl, jak se usmívá. Ale byl to spíše úšklebek než úsměv a zase ho přesvědčil o tom, že to je jen vnitřní protijed proti té zatracené nákaze, obrana rozumu proti tomu šílenství. Jak rychle se zbavujeme rozumu a pokoušíme štěstěnu. Zbavujeme se klidu, jistoty, pevného místa na němž stojíme a vydáváme se všanc tomuto nesmyslu, otevíráme se, nabízíme se zcela a potom zůstáváme zcela zdrceni a odhozeni - odmítnuti.
Znal ji delší dobu, ale vlastně se vždycky jen tak míjeli. Ani nevěděl, kde a kdy nastal ten zlom, zkrátka kdy si všiml on ji a ona jeho a kdo vlastně koho dřív. Faktem ale je, že to, že ji skutečně začal vnímat jako konkrétní osobu, si uvědomil v okamžiku, kdy zcela náhodně zvedl oči snad podvědomě směrem k ní a spatřil, že ona se dívá na něj.
Zlomovým okamžikem je, když ztratíte nadhled, když znejistíte, když si uvědomíte, že tu je šance. Naděje by Vám měla dodat sebedůvěru, ale udělá s Vámi pravý opak. Ta nejistota, respektive ta možnost. Do té doby proplouváte dějem jako nezúčastněná osoba, ten pocit Vám dává výhodu nezaujatě a nepoznamenán nahlížet na události kolem sebe. Netýkají se Vás. Jste divákem divadla, které se odehrává kolem Vás. To Vám dává svobodu vystoupit z toho divadla, odejít, přepnout scénu. Máte moc řídit události kolem sebe. To vše končí v okamžiku, kdy se z diváka stanete hercem. Teď už se věci nedějí kolem Vás ale Vám, ztrácíte nad nimi moc, jste součástí scénáře a neznáte jeho konec. Stáváte se loutkou a můžete jen čekat, co má autor v plánu s hlavním hrdinou.
Do doby než si ho všimla, na ni vlastně ani nemyslel, bral ji jako něco, kolem čeho chodí, ale co se ho nedotýká. Hned od začátku se mu líbila, to ano, ale neznali se a on neměl ani čas ani odvahu s tím něco dělat. Možná se za ní občas otočil, ale vlastně si to ani nepřipouštěl a tudíž nepamatoval. Byla součástí divadla kolem něj, kterým probíhal a kterého se neúčastnil. Až do toho osudového okamžiku.
V tu chvíli si uvědomil, že se něco změnilo, uvědomil si, že se náhle mávnutím kouzelného proutku stal z diváka hercem. Nebo to alespoň začínal tušit. Končilo léto a on nemohl tušit, jak moc spolu s ním končí i něco jiného, něco co mu prakticky do dneška nikdy nechybělo. Jeho klid. Do té doby nikdy ženy moc neřešil, možná proto, že se vždy snažil proplouvat mezi nima. Žádný vztah s ženou který měl, nebyl v pravém slova smyslu vztahem, ale spíše jednotlivými okamžiky zábavy. Tak je bral, tak je vlastně braly i ony. Když to tak nebraly, udělal to co vždy předtím. Opustil představení a nechal herce, vlastně herečky jejich osudu. Nic mu nechybělo, nic nepřebývalo, tak mu to vyhovovalo, tak to chtěl. Nyní se ale něco změnilo. Začínal cítit, že ztrácí nad věcmi kontrolu. Uvědomil si, že teď se stává hercem on.
Nyní se potřeboval ujistit, že se nemýlil. Snažil se objevovat na místech, kde ji mohl z povzdálí sledovat, kde mohl nenápadně číhat a čekat, jestli něco podobného dělá také ona. Potřeboval na sebe upoutat pozornost, stal se tedy bavičem společnosti, která ho vděčně poslouchala a která se, jak se zdálo, skutečně bavila. Stáhl na sebe maximum pozornosti. A zdálo se, že právě tuhle dívku vždy nejvíce rozesměje, že právě ona čeká na další jeho komentář, na další jeho poznámku, že sleduje co právě udělá. Je zbytečné zde rozepisovat, jak ho další a další indície přesvědčovaly o jeho pravdě a ta ho stále hlouběji zbavovala toho krunýře, který kolem sebe po léta budoval. Byly to ty pohledy, které z něj udělaly to, čím nyní byl.
Toho večera opět vyrazil mezi přátele a od dnešního dne si sliboval a přísahal, že se konečně projeví, buď ona nebo on. Opět je zbytečné zde popisovat, co přesně se událo. Stačí říci, že tentokráte se nesetkal s tím pohledem, tentokráte ten pohled nepatřil jemu. Teprve nyní se mu zdálo, že takhle se vlastně dívá na všechny kolem. A dnes nejméně právě na něj. Nejprve byl přesvědčen, že to je hra, zkouška. Čekal, doufal, začal se pochybovat, obávat se.
Potom mu to náhle došlo. V tu chvíli v něm zahořkl celý svět. Ten světlý bod před ním, před chvíli tak opojně sladký, teď zčernal a zhořkl jako pelyněk. Celý svět zešedl, tváře lidí se slily v jeden jediný stín, hlasy v jediný šum a světla v jedinou šmouhu. Otočil se na podpatku a vyběhl do noci.
Konečně došel domů. Na chodbě ani nerozsvítil a pomalu vyšel schodiště potmě. Strčil klíč do dveří a otočil. Dveře za ním zapadly, na chodbě opět zavládlo ticho. Stál v pokoji a v ruce držel sklenku. Otočil ji do sebe a zase ji dolil. Hleděl skrze záclonu ven do noci. V jeho obličeji se objevil ironický úšklebek. Toho dne tam u toho temného okna s výhledem na blyštící se noční město v potemnělé místnosti jeho duše zčernala, srdce ztvrdlo v kámen a z herce se stal věčný divák.
* * *
Mezi stoly plnými veselých, přiopilých lidí stála mezitím ona. Překvapeně a zaraženě se rozhlížela kolem sebe a těkala po tvářích, ale nenacházela tu, kterou hledala. Pak sklopila hlavu a přisedla mezi rozverné společnice u svého stolu. Ještě naposledy se otočila směrem ke dveřím. Dopila svou skleničku a s podivným pocitem prázdnoty tam někde uvnitř ji postavila na ušmudlaný ubrus. Po chvíli s úlevou kývla na nápad a s přítelkyněmi vyrazila k baru na konci sálu. Listopad ještě nikdy nebyl tak šedivý.
22. září 2009 / -
Hlasy noci
byste mohli vyprávět ty nejděsivější příběhy, musíte je nejprve prožít. Eleanor Grey. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl budovu, která by se jí podobala. Tak fantaskní, tak pitoreskní, snové panské sídlo uprostřed rozlehlé, zpustlé zahrady či spíše lesoparku na vrcholku kopce. Odbočili jste z hlavní cesty na příjezdovou pěšinu a po zhruba minutě jízdy jste dorazili k hranici pozemku. Tvořila ho zahrada, obehnaná vysokým kamenným plotem. Projeli jste monumentální vstupní branou a ocitli se v zahradě. Nejprve jste sjížděli dolů k potoku, přejeli kamenný můstek a pak jste již počali stoupat do mírného kopce. Zhruba po dvou a půl mílích přestala cesta stoupat a Vy jste vyjeli ze zahrady na otevřené prostranství. Byli jste na vrcholku kopce, který byl téměř plochý, takže před Vámi byla planina a uprostřed ní zhruba tisíc stop před Vámi stálo pochmurné sídlo Eleanor Grey.
Jak se jeho budova hodila k melancholické náladě tohoto ročního období. Temná, pochmurná silueta přede mnou povstala a tyčila se ve své ponurosti jako přízrak, tak náhle se přede mnou zjevila a okamžitě upoutala mou pozornost. Před hlavním křídlem stály v jediné řadě vysoké a teď na konci listopadu na kůru holé topoly, jejichž štíhlé siluety ještě umocňovaly tesklivost celé zamračené, deštivé scenérie. Jako tísnivý obraz v šedivých barvách s názvem Melancholie, tak jsem tehdy vnímal ten Bohem a anděly zapomenutý kus země.
Kočár dojel před vstupní portál a já vstoupil do prastaré a věky sešlé budovy a v tu chvíli se mi zdálo, že ten stín, ve kterém jsem se ocitl, vstoupil také do mé duše. Přivítala mne stará, stařičká žena, která byla stejně jako sama budova sešlá věkem, takže mě okamžitě napadlo, že oba dva, dům i tato žena, patří nerozlučně k sobě, že jsou propojeni v jeden organismus, žijící jedním životem. Mrtvá budova a živá žena, která svou přítomností dodávala kus života budově, která jakoby z ní ten život vysávala. A skutečně, tato stará žena působila dojmem, že je více mrtvá než živá.
Prohodil jsem s ní jen pár slov, ona mne potom pomalými a vratkými kroky odvedla do nejhornějších pater, ve kterých byly mé nové pokoje. Strávil jsem v nich tři noci a teprve čtvrtý den jsem zjistil, že jsem je strávil v hrobce. Stařena poté odešla a bylo to naposledy, co jsem ji viděl živou.
Vysokými a úzkými okny, umístěnými nebývale vysoko, dopadalo do pokoje jen velmi málo světla. Přes šedá mračna se do místnosti nedostalo téměř žádné světlo, každý kout místnosti byl ponořen do stínu, za každým temným předmětem jakoby se skrývalo něco děsivého. Usedl jsem ke stolu nad svou novou práci a začal opisovat dokumenty. Byla to práce, k níž jsem potřeboval klid, také to byl jeden z důvodu, proč jsem se rozhodl pro toto odlehlé, pusté místo. Poskytovalo mi dokonalé odloučení od okolního světa, tedy to, co jsem přesně potřeboval. Bylo zhruba půl třetí v noci, když moje petrolejka zablikala a zhasla. Rozhodl jsem se, že noc již natolik pokročila, že nebudu rozžínat novou a půjdu spát. Ostatně dnes jsem již vykonal více než dost, vlastně téměř dvakrát tolik, než jsem si prve vymínil, že udělám.
Neuplynulo však ani deset minut a má do snů se nořící mysl byla vyrušena podivným zvukem. Byla to ozvěna, tupá, kovová ozvěna, která se ozývala v dlouhých, zhruba tří minutových intervalech a která se s železnou pravidelností opakovala. Právě její pravidelné opakování mne úplně probralo, protože zhruba prvních pět úderů jsem vlastně ani nevnímal. Avšak tupé údery neustávaly a to mne úplně probralo.
Otevřel jsem oči a vytřeštil je do tmy. Teprve nyní jsem si plně uvědomil, kde jsem a co se děje. Bylo ticho. Naprosté, dokonalé ticho. Měsíc byl schován za hustými mraky, takže v místnosti byla úplná tma. Ani jsem nedýchal, vteřiny se vlekly jako minuty, minuty jako hodiny. Venku se neozval jediný zvuk života, ani hlas větru.
Několik nekonečných minut bylo ticho. Potom se náhle ozval další tupý úder. Jeho chladná, kovová ozvěna mi zajela pod kůži jako břit nože. Její chlad mne pohladil po zádech jakoby mne ovál ledový vítr, až se mi zježily chlupy po celém těle. Škubl jsem sebou a otřepal se. Opět se rozhostilo mrtvolné ticho.
Po zhruba čtyřech minutách zase rozřízl onen kovový zvuk. Přicházel odněkud zezdola, ale odkud přesně nešlo rozeznat. Rezonoval, přicházel jakoby ze zdí budovy. Jakoby to samy zdi promlouvaly v řeči, jíž jsem nemohl rozumět. Jakoby se to samotný dům snažil hovořit ke svému novému hostu skrze ty zdi. Noční řeč stavby, která mi měla promlouvat do snů, aby z nich udělala noční můru, která byla ale tak důrazná, že každý sen rozdrtila a spáče uvnitř těch zdí probudila.
Minuty ubíhaly a jednotlivých vět či spíše jen slov mezi dlouhými mezerami přibývalo s mrazivou přesností. Zhruba při desátém úderu jsem přemohl obavy a posadil se na lůžku. Místnost byla temná, jediné co jsem rozeznal, byla světlejší díra vysoko ve zdi, díra okna, kterým do pokoje pronikal vzduch, ale vzduch tak chladný a těžký, že se o čerstvém závanu vzduchu z venku vůbec nedalo hovořit. Celý dům jakoby byl naplněn něčím zlověstným, fatálním.
Pokusil jsem se udělat krok do temnoty, ale hned jsem od tohoto nápadu upustil, protože jsem neviděl ani na krok. Stůl stál hned u postele, ale nemohl jsem jej teď po tmě nahmatat, jakoby tam nebyl. Se stále vzrůstajícím neurčitým pocitem obav, které se měnily ve strach, jsem po hmatu opět usedl do lůžka. Přikryl jsem se až po hlavu a vyděšeně zíral do tmy kolem sebe.
Hodiny běžely a podivné, tíživé údery odpočítávaly kousek po kousku noci. Teprve nad ránem náhle utichly. Zničeho nic. Ještě několik minut jsem v napětí naslouchal do ticha, ale údery nadobro umlkly. Ani nevím jak jsem usnul. Noční zážitek a dlouhé nucené bdění mě nadobro vyčerpaly. Usnul jsem spánkem, který se spíše blížil kómatu a prospal celý den. Když jsem se vzbudil, opět se smrákalo. Rozžal jsem lampu a sestoupil po širokém točitém schodišti dolů do haly, ale svou hostitelku jsem nenašel. Zato jsem našel kuchyni a v ní komoru s ubohou zásobou jídla. Nejprve jsem se zdráhal, ale hlad mne nakonec donutil vybrat pár kousků potravin a donést si je do svého pokoje. Po rychlé snídani, obědu a večeři v jednom chodu, který by nevydal ani jeden z nich, jsem opět začal pracovat na svém úkolu. Ale zážitky předchozí noci mne natolik vyčerpaly, že jsem nad složkami a řádky dokumentů usínal. Co chvíli jsem přestal pracovat a naslouchal do noci. Ale jediné, co jsem byl schopen slyšet, bylo naprosté ticho.
Probudil jsem se s hlavou v dlaních na stole. Lampa opět vyhasla a kolem mne se opět rozrpostírala tma, noc vrcholila. Po hmatu jsem došel do postele a ulehl. Ale snad jsem ještě ani nestihl usnout a tu náhle mi zazvonil kovový zvuk do ucha. Prudce jsem se posadil na posteli. Rozklepala mne zima a mozek začal divoce přemítat. Čím více se snažil, tím více byly myšlenky zmatené. Podivné, šílené představy se prudce vtíraly do mysli. Uběhly další minuty a kovový zvuk se ozval podruhé. Tehdy jako bych se propadl o pět příček, jakoby jediným zvukem do duše vstoupilo zoufalství a zalilo ji temnou, těžkou tuží, černou jako sama ta noc. Ten pocit znají jen lidé, kteří by rádi usnuli, jsou k smrti vyčerpáni, ale něco jim nedovolí usnout. V ten okamžik mohou být i tiché zvuky tak hlasité, jako údery kladivem do železa. Je to právě jejich opakující se frekvence, která z nich dělá vražednou zbraň, která bdícího dokáže přivést až na pokraj zoufalství, to monotonní opakování se stále dokola. Stojíte na hranici a cítíte, jak blízko ta hranice je, že mezi rozumem a šílenstvím je jen kousek, jeden krok, jeden další úder navíc. Trvalo to několik hodin, mozek mi třeštil, tupé, duté rány řezaly noční ticho na malé kousky a na stejné kousky porcovaly zbytky mého zdravého rozumu. V okamžiku kdy jsem si již myslel, že zešílím, opět zničeho nic ustaly. Na obzoru počalo svítat, ale ještě dlouho jsem zíral do šera, nakonec však spánek ukončil mé utrpení a já se doslova propadl do snu, či spíše do bezvědomí.
Opět jsem se probudil pozdě odpoledne, obzor již opět tmavnul, jen na druhé straně než na které ráno blednul. Sestoupil jsem opět dolů, abych své hostitelce oznámil, že tato noc bude má poslední v těchto děsivých zdech. Předchozí noci jsem nezvládl ani polovinu práce, které jsem udělal první noci. Byl jsem hladový, unavený a rozechvělý po dvou probdělých nocích. Jen pokročilá doba mi zabránila opustit okamžitě zdi tohoto zakletého paláce. S hrůzou jsem očekával další noc.
Avšak má bytná zmizela, nebyla k nalezení. S děsivou předtuchou jsem se vrátil do svých komnat a v naději, že tak zapomenu na děsivé myšlenky, jsem začal pracovat na další stránce své práce. Avšak neuteklo ani půl hodiny a zničeho nic se opět ozvaly ony duté rány. Naprosto zoufalý a roztřesený jsem chvíli setrvával na místě, ale poté jsem popadl lampu a prchal pryč z pokoje. Sbíhal jsem schody po třech a jak jsem klesal dolů s každým dalším patrem zvuk nabíral na síle. Čtyřikrát zazněly kovové údery než jsem seběhl schody, pátý se ozval v okamžiku, kdy jsem probíhal vstupními dveřmi na mlhou zalitý palouk před domem. Jako smyslů zbavený řítil jsem se pryč k temnému lesu, svítil si na pěšinu před sebou a snažil se z ní nesejít a neztratit se v temné zahradě. Neohlédl jsem se ani jednou, hnal jsem se temnou nocí pustou zahradou a ačkoli se mi to zdálo jako věčnost, konečně jsem dorazil k mostu nad potůčkem, který však tentokráte nebublal, jako by se zastavil nebo utichl nebo zamrzl nebo umřel. Konečně jsem proběhl velkou vstupní branou u hranic pozemku a ocitl se venku z lesa. Teprve nyní jsem odvážil se otočit. Náhle se mi dýchalo volněji, svobodněji, zase jsem v plících cítil chladný listopadový, ale čerstvý vzduch.
Našli mě jak se v polospánku, téměř jako náměsíčný potácím podél cesty. Naložili mě na vůz a odvezli do nejbližšího hostince, teprve po cestě jsem se probral tak, že jsem byl schopen vnímat kde jsem a co se se mnou děje. Probudil jsem se až druhého dne, ale konečně po zdravém, posilujícím spánku. Poobědval jsem a zaplatil dluh posledními mincemi v kapse mého kabátu. Hostinský na mne dlouho zíral a chodil kolem mne v náležitém odstupu než se odvážil se mne zeptat co se mi vlastně stalo. Neřekl jsem mu pravdu, jen si nechal zavolat svého sluhu a poslal jej pro svůj kufr a dokumenty do toho domu na kopci.
Vrátil se až pozdě večer a přišel v doprovodu policejního komisaře, který mi oznámil, že mne musí vyslechnout ve věci, která se mne přímo týká. V očích obou bylo vidět pohnutí. Můj sluha došel na místo, ale nemohl se dozvonit, dveře jsem za sebou při svém útěku asi zabouchl. Zavolal proto strážníka a ten se nakonec dostal do domu násilím. Důkladně prohledali dům, aby našli majitelku domu. A našli ji. Podle toho, co mi řekl sluha, ji našli dole ve sklepě. To co jsem poté vyslechl mne vyděsilo až k smrti. Stařena prý ležela pod schody, vlastně kus od schodiště u jedné ze zdí, jednu nohu měla přeraženu a v ruce držela železnou tyč. U té zdi bylo vodovodní potrubí, které vedlo kolmo nahoru do vyšších pater.
Polel mne ledový pot a okamžitě mi došlo, co se stalo. Prvního večera šla chuděra do sklepa zatopit, ale zakopla a spadla ze schodů a přitom si zlomila nohu. Nemohla se hýbat, ale doplazila se alespoň do jednoho z koutů místnosti a tam po tmě nahmatala tyč, kterou pak po tři noci bušila do potrubí, aby si přivolala pomoc. To byly ony tupé údery, které mne po tři noci budily ze spaní. Vyslovil jsem svou myšlenku nahlas.
"Tři noci?", ozval se nato komisař. "To je vyloučeno, pane. Podle doktora, kterého jsme zavolali k ohledání mrtvoly, by tam dole tak dlouho nepřežila. Podle jeho závěru musela zemřít nejpozději brzy ráno druhého dne Vašeho pobytu, tedy ještě před Vašim prvním ránem v domě. I ohledání mrtvoly a posmrtné znaky tomu odpovídají. Ujišťuji Vás, že cokoli jste slyšel následující dvě noci, zcela jistě nebyly zvuky, za které by byla zodpovědná ta nebohá stařena."
16. října 2009 / +
Šeptající les
rsty mu běhaly po klávesnici jako splašení koně a vířily dým, který plul pokojem. Nevnímal nic kolem sebe, byl zcela pohroužen do svého příběhu. Seděl za stolem v potemnělé místnosti, okna byla zavřená, žaluzie zatažené, jen malá lampička osvětlovala pokoj tak mizerně, že její světlo spíše znesnadňovalo práci než aby jí usnadňovalo. Na stole ležely hromady papírů, knih, vše zpřeházené jedno přes druhé. Hned u počítače ležel hrnek s kávou, snad pátou ten večer, nedopitou, už studenou, kousek od něj popelník přetékající nedopalky a vypálenými sirkami zápalek. Papíry ležely pod ním a částečně i na něm. Všude po pokoji se potom válely nejrůznější kousky svršků, knihy, papíry, talíře se zbytky jídel.
Monitor zablikal a kurzor se posunul na začátek řádku. Písmenko za písmenkem skákalo na bílém řádku a přímo před jeho očima tu vznikala slova, z nich věty, souvětí, odstavce a kapitoly. Sám se podivoval nad tím, jaký příběh tu před ním vzniká. Na řádek skočil znak vykřičníku a poté blikající kurzor seskočil o tři řádky níž. Konečně zvedl oči od klávesnice a rozhlédl se po pokoji. Bylo dokonáno.
Dlouho předlouho hledal příběh, silný příběh, příběh, který by z něj konečně udělal opravdového spisovatele. Dokázal začít povídku, dokázal navodit atmosféru, ale zatím nikdy nedokázal přijít se silným příběhem, nedokázal povídku dokončit. Rozepsal jich desítky, ale všechny po dvou, třech, čtyřech stránkách umřely. Náhle nevěděl jak dál, nevěděl kudy se vydat, jak pokračovat. Měl desítky povídek, desítky scén, desítky rozehraných příběhů. Ale k čemu? K čemu, když chyběla hlavní zápletka a poté dramatický závěr.
Nyní ale konečně jednu povídku dopsal. Cítil, že tohle je přesně to, o co se tak dlouho snažil. Tenhle příběh je kratičký, ale zároveň silný, temný a jeho závěr je... Jediným dotekem klávesy s domečkem se vrátil na počátek svého příběhu a začal číst.
* * *
Jsou myšlenky, které by neměly být vysloveny a pokud byly vysloveny, měly by být zapomenuty. V mysli každého i sebeslušnějšího člověka jsou zasuty představy temné, zlé. I jemný člověk se dokáže proměnit v démona, pokud tyto představy vyplavou na povrch. Vyplavou z nejzasutějších hlubin lidské mysli a jsou důkazem zvířecí podstaty člověka. Neseme si je s sebou po tisíce let svého vývoje, pomáhají nám přežít. Jsou okamžiky, záblesky, kdy se tyto černé stíny vynoří z hlubin. Napadají nás jenom proto, protože sami víme, že by nás napadat neměly. Bojíme se jich, ale nemůžeme se jim ubránit. Nevíme, co je přivolá, odkud se berou, víme jen, že přicházejí neočekávaně a stejně tak i mizí. Po jejich odchodu zůstává na místě jen spoušť a hrůza. Jsou pryč a my zase jen můžeme čekat, kde se zjeví příště, aby opět přinesly stín zkázy a pachuť smrti.
Byl pozdní říjen a úzká cesta se klikatila napříč všemi barvami hrajícím lesem v úzkém a hlubokém údolí, obestoupeném mohutnými svahy hor. Tady dole byl listnatý les, takže stromy byly již z poloviny holé a na jejich větvích zbývalo jen pár lístků. Většina jich však ležela na zemi pod jejich korunami a vytvářela pestrý koberec, který přikrýval zemi jako peřina, aby jí neublížily první ranní mrazíky. Nahoře na svazích hor ale přecházel listnatý les v jehličnatý, takže hřebeny měly temně zelenou barvu, která u vzdálenějších hor přecházela v temně modrou. Jen osamělé skupinky listnáčů vytvářely na temných svazích barevné ostrůvky nejpestřejších tvarů. Středem údolí bublala divoká bystřina a v četných záhybech spadala dolů do údolí. Podél ní téměř opisovala vrstevnici cesta, rovněž vedoucí z hor do údolí.
Po ní směrem k horám uháněla dvě auta. Honila se, dojížděla a předjížděla, řezala zatáčky přes protisměr. Konečně dojela do míst, kde bystřina spadala z vysokého vodopádu a údolí jakoby zde končilo a přecházelo v prudký svah. Auta počala stoupat po dlouhých serpentinách do příkrého svahu. Uplynulo několik minut a auta se ocitla v sedle mezi dvěma vrcholky, projela jím a opět počala klesat. V příštích chvílích sjížděla po cestě dolů, načež konečně zpomalila a odbočila na téměř nepostřehnutelnou lesní stezku. Kolébala se na mechu, jehličí a spadaném listí a skrze nízko visící větve stromů si pomalu razila cestu do šedé hloubi lesa. Náhle po zhruba pěti stech metrech se před jejich osádkami vynořila ze stínu lesa dřevěná bouda či spíše srub, schovaný ve svahu mezi mohutnými modříny, jejichž rezavé jehličí leželo již z větší části na zemi pod nimi než na jejich větvích.
Osm mladých lidí ve věku zhruba těsně pod třicet, dvě dívky a čtyři chlapci vyskočili z aut a nadšeně začali komentovat vzhled a polohu dvoupatrového srubu, který se měl v následujících dvou dnech a dvou nocích stát jejich útočištěm na cestě za hýřivým a alkoholem prosáklým víkendem. Plán měli jasný, přes den spát a v noci žít. Všichni začali pobíhat kolem aut, vykládat z nich batohy a bágly, tašky s jídlem a alkoholem a nakonec dva objemné sudy piv a výčepní pípu s pumpou a chlazením. Dvě štíhlé dívky, jedna vyšší s vlasy na ramena, druhá menší s vlasy v copu a čtyři kluci, jeden vysoký a rozložitý s přísným knírem a bradkou, druhý vysoký a štíhlý, třetí se zrzavými vlasy a týdenním strništěm na tváři a nakonec malý, drobný klučina s ještě chlapeckým úsměvem.
Během několika dalších minut bylo vše důležité pod střechou, auta bezpečně zaparkována mezi modříny a celá veselá společnost uvnitř chaty. Obě dívky okamžitě zabraly dva pokoje v horním patře a počaly vybalovat, zatímco prvním úkolem 'chlapů' bylo co nejrychlejší uvedení do chodu jejich nejcennější zařízení. A aby jim narážení soudku a zprovoznění chlazení šlo co nejlépe od ruky, rozlili do malých kapesních kalíšků svou domácí kořalku a posilňovali se na nadcházející večer. Pracovali jako správní chlapi, totiž jeden zapojoval hadičky a narážel sud a ostatní tři se předháněli v radách tomu prvnímu.
Za chvíli už na stole stálo šest půllitrových sklenic rezavé barvy různých velikostí, podle toho, v jaké restauraci byly zcizeny, a za nimi na dřevěné lavici kolem stolu sedělo šest mladých lidí. Debata začínala být stále vzrušenější, poté se však děvčata odebrala do jednoho z rohů, v němž bylo něco, co vzdáleně připomínalo kuchyňku a po dalších zhruba deseti minutách už většina osazenstva pojídala večeři, připravenou z polotovarů, zakoupených toho odpoledne v hypermarketu nějakých sto kilometrů odtud.
S přibývajícími hodinami a ubývajícím obsahem sudů se společnost rozdělila na dvě skupinky, děvčata se odebrala do poněkud pohodlnějšího pokoje s krbem a chlapi u stolu nad pivem debatovali o nesporně nesmírně důležitých věcech. Zhruba hodinu po půlnoci už ale obě skupinky opět popíjely společně v pokoji s krbem a živá debata byla vystřídána pokusy o tanec přerušovanými podnapilými hláškami, bujarým smíchem a hlasitou hudbou, linoucí se z reprosoustavy domácího kina, napojeného k jednomu ze dvou firemních notebooků.
Za další dvě hodiny se scéna opět změnila. Většina zúčastněných už jen polehávala nebo přímo pospávala v křeslech a na gauči a jen dva poslední opozdilci se potichu a dost zmateně, vzhledem k množství požitého alkoholu, bavili nad sklenicemi zvětralého piva bez pěny. Konečně se první pospávající dívka odhodlala vstát, rozloučila se s ostatními a odebrala se na kutě do svého pokoje. Vyšší a starší z obou dívek, Martina, vešla do pokoje, spíše mechanicky než vědomě rozestlala lůžko, zavřela a zajistila pootevřené okno, aby ji ráno nebyla zima a plácla sebou do lůžka. Vteřinová ručička hodinek na jejím zápěstí ani nestačila doběhnout od čtyřky k pětce a ona už spala jako špalek.
Probudila se, rozespalá a zmatená, ale téměř střízlivá, alespoň ji to tak připadalo. V pokoji byl těžký, chladný vzduch. Rozespalýma očima se rozhlédla po pokoji. Okno u paty její postele bylo dokořán a dovnitř jím proudil noční chlad a mlha. Prudce se posadila na posteli. Dobře se pamatovala, že když šla spát, okno bylo zavřené a zástrčka zajištěná. Kdo a proč tedy okno otevřel? Nohama vyklouzla z pod peřiny a dotkla se podlahy. Byla chladná a vlhká. Projel jí nepříjemný pocit až se rozklepala. Rychle vklouzla do pantoflí u postele a přehodila přes sebe svetr, přehozený přes opěradlo židle. Od úst ji stoupala pára a ve vzduchu bylo cítit něco zlověstného. Pomalým krokem došla k oknu a zavřela ho.
Opatrně otevřela dveře svého pokoje a vykoukla ven na chodbu. V celém srubu bylo ticho, nikde ani živáčka. Vrátila se do pokoje, nahmatala baterku ležící na stole a rozsvítila ji. Tenký pruh slabého světla se rozlil po pokoji. Vyšla zpět na chodbu a rozhlédla se. Naproti jejímu pokoji byl Ivetin pokoj, dveře do něj byly zavřené. Pomalu k nim přistoupila a zmáčkla kliku, dveře povolily a otevřely se. Pruhem světla přejela po pokoji a konečně skončila na posteli. Byla rozestlaná a prázdná. Opět přejela baterkou po pokoji a nyní zamířila na další bod. Bylo jím okno a stejně jako to v jejím pokoji bylo dokořán.
Neurčitý, podivný pocit někde uvnitř ji pomalu začínal děsit. Ujistila se, že pokoj je skutečně prázdný a potom z něj opatrně vyklouzla. Opatrně sestoupila po vrzajících schodech do přízemí, kde byly pokoje kluků. Pomalu přistoupila ke dveřím prvního pokoje a zaklepala. Nikdo se neozval a proto zmáčkla kliku. Dveře nebyly zamčeny a otevřely se dokořán. Do tváře jí okamžitě dýchl závan větru. Přímo naproti ní zelo do lesa otevřené temné okno. Obě lůžka byla prázdná.
Strach ji konečně přemohl. Vyběhla z pokoje na chodbu a otevřela dveře do dalšího pokoje, a potom do posledního, ale v obou našla to samé. Prázdná lůžka a okna dokořán. Pokoj s krbem i kuchyňka taktéž zely prázdnotou, toaleta a sprcha jakbysmet. Polil ji ledový pot a rozklepala se zimou. Konečně si uvědomila, že je v celém srubu úplně sama. Všichni někam beze stopy zmizeli a všechna okna jsou dokořán. Vnitřek srubu jí nyní neskýtá žádné bezpečí a vně srubu je všude kolem široko daleko temný les, ponořený do noci. Uvnitř srubu je úplně sama a co je tam venku ve tmě netuší, ale cítí, že právě to něco je zodpovědné za zmizení jejich přátel. Rychlým pohybem vyklouzla z pokoje a tisknouce se ke zdi chodby, doběhla ke schodišti a začala po něm stoupat do patra ke svému pokoji. Konečně sáhla po klice a vklouzla do pokoje. Jediným rychlým pohybem ruky za sebou přibouchla dveře a otočila klíčem v zámku.
Dýchala jakoby uběhla míli a její srdce jí divoce tlouklo až někde v krku. S každým jeho úderem cítila, jak ji krev tepe v žilách, ve spáncích jakoby ji bušila dvě mohutná kladiva. Cítila, že musí uchránit svůj pokoj před tím, co jen tam někde venku. Přitiskla se ke dveřím a naslouchala do nočního ticha.
Náhle se jí zazdálo, jakoby slyšela nějaký zvuk. Přitiskla ucho ještě více ke dveřím a ani nedutala. Její srdce nemělo daleko k tomu, aby puklo. Dokonce se jí zdálo, že buší tak hlasitě, že slyší jeho ozvěnu. Teď znovu se jí zazdálo, že slyší zvuk, tentokráte podobný tichému šepotu, ano, vypadalo to, že tím zvukem je šepot. Tichý, téměř neslyšný šepot. Nasucho polkla a zaposlouchala se ještě víc do ticha, snažíce se zaměřit odkud zvuk přichází. Zvuk se ozval potřetí a ona si nyní byla jistá, že to je skutečně šepot. Zlomek vteřiny po tomto okamžiku jakoby na ni sáhla sama smrt. Jediným prudkým pohybem se od dveří otočila do pokoje. Na jeho druhém konci u paty její postele zelo dokořán okno, to, které před pěti minutami zavřela. Tichý šepot se už neozýval v jednotlivých záblescích, ale nyní již šeptal nepřetržitě. Přicházel do pokoje skrze otevřené okno, přicházel z do tmy ponořeného lesa a šeptal její jméno. Jakoby to sám les šeptal její jméno.
Jediným hrůzou hnaným skokem skočila k oknu a silným máchnutím jej zavřela. Zamáčkla zástrčku a zůstala stát ve tmě. Rozhostilo se ticho, naprosté ticho. Zdálo se, že šepot umlkl. Chvíli tiše stála a potom se přiblížila k oknu a naklonila se, aby vyhlédla ven. Venku se nedělo nic, jen vítr šustil větvemi a drobný déšť bubnoval na střechu a šuměl na spadaném listí, které se i ve tmě lesklo pod jeho sraženými kapkami. Jakoby předešlé události nebyly ničím jiným, než snem, noční můrou, děsivou představou. Konečně volněji vydechla. Nahnula se ještě více k oknu, aby viděla co největší prostor kolem srubu. Náhle těsně za jejími zády ozvalo téměř neslyšným šepotem: "Martino!".
Mrtvolné ticho se rozlévalo všude kolem a mlha plíživě lehala na chladnou zem. Dveře srubu se pomalu otevřely. Z jeho nitra vystoupila na verandu temná postava. Zablácené turistické boty s mohutnou zubatou podrážkou dvakrát kleply o vlhké desky verandy. Drobná postava vyšla ze stínu a zastavila se. Teprve nyní se v její ruce zablýskalo ostří nože, ostří nože zborceného krví. Na tváři postavy se objevil téměř chlapecký úsměv!
* * *
Spokojeně dočetl svůj krátký příběh. Tohle je konečně něco, čím na sebe upozorní. Konečně si jej všimne pořádný vydavatel. Pousmál se. Rutinním pohybem ruky provedl ten magický dvojhmat k uložení rozepsaného dokumentu a usadil se pohodlně v hluboké pohovce. Dlouze nasál kouř do plic a jediným mohutným hltem do sebe otočil zbytek studené kávy. Položil hrnek na stůl a vydechl cigaretový kouř do prostoru.
Bude potřebovat další příběh. Musí pokračovat v práci a proto potřebuje další inspiraci. Jak osvobozující je nepsát v první osobě, místo toho vytvořit cizí postavu, vdechnout ji život a poté na ní přenést své pocity, tužby, své hříchy. Ano, musí pokračovat psát. Hned zítra. Nyní už může, už ví jak, našel systém, stimul, má šablonu. Nebude vymýšlet příběh, to je náročné, zdlouhavé a vůbec nepřirozené. Vyrazí opět ven do přírody, v paměti svého telefonu má ještě mnoho přátel. A příběh pak přijde sám. Hned zítra.
Pohlédl do rohu místnosti a na jeho tváři se rozhostil téměř chlapecký úsměv. Ve stínu lampy tam na zemi stály zablácené turistické boty s jehličím na zubatých podrážkách.
1. listopadu 2009 / +
Sestup
lamen pochodně blikal stále slaběji, jakoby lapal po dechu. Vzduch byl těžký a štiplavý. Sestupovali jsme stále hlouběji do bludiště podzemního sklepení.
Konečně jsme dorazili na konec chodby. Převor vyňal z kapsy svazek klíčů a jeden z nich vsunul do zámku. Ozval se nepříjemný, skřípavý zvuk a klíč se pomalu začal otáčet. Opsal tři plné otáčky a konečně se ozval zvuk západky, v zámku zarachotilo, celými mohutnými dveřmi projel jakýsi podivný zvuk, ozvalo se něco, co připomínalo hydraulický lis, dveře zasyčely a zároveň se asi o půl palce zvedly. Převor uchopil velkou zdobenou kliku a stiskl. Zároveň se vší silou opřel o dveře a zatlačil na ně. Stačil okamžik, dveře povolily a samy se vlastní silou otevřely. Pomohlo jim v tom nepochybně nějaké důmyslné zařízení, snad pružina, protože samy o sobě vážily nejméně tolik, jako my všichni dohromady, zcela určitě však ještě víc. Byly velmi staré, pobité ocelovými pláty a ještě okovány měděnými spojníky.
Před námi se objevila úzká chodba, ze které vyrazil mrtvolný puch podzemí, pokud bylo nějaké místo věčného zatracení a zapomnění, potom to muselo být zde. Pochodeň zalapala po dechu. Převor se na nás otočil a já si nemohl nevšimnout úšklebku, který se mu mihl ve tváři. Byl tak děsivý a divoký, tak nepřirozený, tak cizí u muže jeho funkce a postavení, že v té chvíli jsem jej pokládal pouze za hru světla a stínu. I tak mne ale zamrazilo. Převor poodstoupil ode dveří a pokynul nám.
„Pánové, zde je cíl Vaší cesty.“, pronesl téměř slavnostním hlasem a předal svazek klíčů jednomu ze dvou kapucínů, kteří nás doprovázeli. Potom se na mne usmál a rychle se vracel chodbou, kterou jsme přišli. Bez jediného slova, stejně tak, jako cestou sem.
Tak daleko do nitra vatikánských zdí jsem se ještě nikdy nedostal. Vykonával jsem zde práci zámečníka. Vše od zámků, až po kovářské práce. Kdykoli se zasekl nějaký zámek, vylomila se mříž na zdobení dveří nebo kdykoli bylo potřeba pomoci s úpravou zbraní gardy, vždy poslali pro mne. Byl jsem levný, diskrétní a nikdy jsem se neptal na víc, než bylo třeba a často ani na to. Díky tomu jsem si zajistil stálou obživu za poměrně málo práce a respekt svých známých a přátel. Ačkoli kdykoli jsem vstupoval do zdí Vatikánu, zmocňoval se mne nepříjemný pocit. A zároveň kdykoli jsem opouštěl jeho zdi, jako bych se mohl nadechnout volněji, svobodněji.
Vždy se mnou jednal jeden z mnichů, nikdy nepronesl více než pár slov, zavedl mě na místo, ukázal mi mou práci, odešel a když se opět vrátil, zase mne vyvedl ven. Opět bez jediného slova. Upřímně řečeno, raději bych jednal s partou opilých žoldáků, pořád bych věděl, co od nich mohu čekat. Tady mi tato mlčící socha naháněla hrůzu, neurčitou, tím více děsivou. Vždy přicházel sám, nikdy jsem ho nepotkal s nikým jiným, když už jsme někoho potkali, prošel kolem něj jako duch, ačkoli bylo jasné, že se oba musí znát. Bez jediného pozdravu, hlavy sklopené, rychlými, krátkými kroky. Právě proto jsem užasl, když jsem ho spatřil v doprovodu převora. Ale teprve o několik chvil později jsem zůstal téměř opařen.
Můj průvodce, jeho stejně tichý společník, převor a já jsme šli dlouhou chodbou v přízemí jednoho z křídel budovy, jejíž levou stěnu tvořila řada vysokých, úzkých gotických oken, na které v pravém úhlu přiléhalo zleva křídlo druhé. Když jsme byli zhruba pár stop od tohoto zlomu, pohlédl převor náhle nahoru směrem k druhému křídlu budovy. Jeho oči se střetly s oči muže, který stál tiše ve stínu jednoho ze sloupů lodžie v prvním patře, prakticky totožné s tou naší. Šel jsem pár kroků za svými průvodci, proto jsem si této události mohl všimnout. Oba muži téměř nepozorovaně kývli hlavami jakoby na pozdrav, daleko více to však vypadalo jako otázka a němý souhlas, jako potvrzení něčeho, na čem se dohodli již dříve. Takové ujednání beze slov. V tom pohledu bylo vše a bylo to nesmírně vážné. Konečně mi došlo, že tím mužem nad námi nebyl nikdo jiný než kardinál.
Celou cestu mnou projížděl neznámý strach, předtucha něčeho strašného. Neustále jsem přemýšlel, co může mít kardinál společného s převorem, respektive na jakou práci si mě to najali. Tušil jsem, že dnešní práce bude vyjimečná. A to mi nahánělo hrůzu.
Převor nyní již zmizel v temnotě chodby a já osaměl se svými dvěma průvodci. Jeden z nich mi pokynul a já vstoupil do úzké, ledkem pokryté chodby. Visel tu ze stropu a pokrýval i stěny. Druhý z mých průvodců rozžal druhou pochodeň a vykročil kupředu do tmy. Můj starý známý kapucín mi pokynul a beze slov mne následoval. Chodba se klikatila, co chvíli se prudce lámala, už nevedla horizontálně, místy stoupala, místy klesala. Po několika minutách chůze jsem nabyl dojmu, že jsme museli klesnout snad o tři patra. Původní směr jsem ztratil po prvních zlomech. Opět jsme sestoupili o notný kus a nyní jsme co chvíli odbočovali do různých uliček, kterých tu náhle bylo nespočet. Mráz mi začal běhat po zádech, když jsem si uvědomil, že bez svých dvou průvodců bych se odtud sám nikdy nedostal. Sklepení bylo hotový labyrint, po deseti minutách jsem už nebyl schopen ani odhadnout, o kolik jsme sestoupili, měl jsem však pocit, že jsme v obrovské hloubce. Vzduch tu byl téměř nedýchatelný, vlhký, těžký. Jeho slizká, štiplavá pachuť mne tlačila na plicích, obklopovala mne svou tíživou přítomností, prostupovala každým mým nervem. Citelně se ochladilo, od úst mi stoupala pára. Vzpomínal jsem na čerstvý červencový vzduch prosycený vůní květin a jasné paprsky slunce, které jsme zanechali tam nahoře.
Konečně jsme stanuli u mohutných dveří. První s kapucínů k nim přistoupil, zasunul další z klíčů a já uslyšel stejný zvuk jako prve, mechanismus zapracoval, dveře se rozestoupily. Ocitl jsem se v malé místnosti, na jejímž konci jsem spatřil točité schodiště. Došli jsme k němu a počali opět klesat. Bylo až nepřirozeně úzké, sotva pro jednu postavu, a neuvěřitelně prudké. Přepadl mě pocit, že padám do nesmírné hloubky, do černého neznáma, na jehož dně se musím roztříštit jako křehká sklenice, upuštěná z věže katedrály. Zastavil jsem se a opřel se o zeď, druhou rukou jsem si přejel přes hrůzou zpocené čelo. Zatočila se mi hlava, měl jsem co dělat, abych neupadl. Odněkud ze zdi se uvolnil malý kamínek a nyní padal a padal a padal kdesi do hloubky pod námi.
Tento pohyb asi přinutil mé společníky, aby na okamžik zastavili. Ten za mnou mne chytl za ruku a chtěl mě podepřít. Ucítil jsem na svém zápěstí pevný stisk kostnatých rukou, ledový, zpocený, lepkavý. Otřásl jsem se odporem a hrůzou, můj průvodce to asi poznal a pustil mou ruku. Měl jsem tisíc chutí otočit se a prchat zpět, nahoru, za sluncem, za čerstvým vzduchem, nahoru, na svobodu. Ale velmi dobře jsem si uvědomoval svou bezvýchodnou situaci. I kdybych unikl svým průvodcům, nikdy bych neotevřel dveře nahoře a nikdy bych netrefil labyrintem chodeb nahoru. Nezbývalo než se vzmužit a pokračovat v sestupu.
Po nekonečných minutách, které mi připadaly jako hodiny, stanuli jsme konečně na pevné zemi. Nyní se mi zdálo, jako by k mým uším odněkud zazníval zvuk podzemní řeky. Jako bych slyšel šplouchání vody. Cítil jsem nesmírný tlak, v uších mi hučelo, bylo mi jasné, že musíme být hluboko pod hladinou moře.
Došli jsme do nevelké místnosti. Tady se mí průvodci zastavili a jeden z nich, nyní jsem je již nedokázal rozpoznat, tak přízračně působili, mě oslovil. Neviděl jsem jeho tvář, jen temnou skvrnu v kutně, kterou měl na hlavě. Připadalo mi, že ta kutna ani neschovává lidskou bytost. Mluvil tichým avšak hlubokým hlasem. Vysvětlil mi, že má práce je ve vedlejší místnosti. Mým úkolem je otevřít zámek, který se poškodil, musím to učinit co nejrychleji, nesmím se rozhlížet po místnosti, nesmím pronést jediné slovo. Po návratu musím mlčet o všem, co zde uvidím, nebo... Větu nedokončil, ale z tónu, kterým ji pronesl, mne zamrazilo. Jeho slova na mne dopadaly jako kameny na odsouzené. Beze slov jsem pokýval hlavou na souhlas, k ničemu jinému mi již nezbývala ani síla ani odvaha.
Dveře místnosti se otevřely a já vstoupil do druhé místnosti, ještě menší, velké sotva osm krát pět stop. Okamžitě mi došlo, že stojím v kobce. Uprostřed místnosti leželo lidské tělo, přikryté plachtou. Kapucín mi ukázal na dva mohutné zámky, které zamykaly čtyři těžké řetězy, jimiž bylo tělo připoutáno k podlaze. Bylo jasné, že ten člověk je mrtev, zároveň jsem však necítil zápach hniloby, takže nemohl být mrtev déle pár hodin. Přiklekl jsem k na kost vyhublému tělu a opřel jednu z loučí o zeď místnosti. Vzal jsem do ruky obrovský zámek a prohlédl ho. Byl úplně zarezlý a jedinou možností jak ho otevřít, bylo vylomit ho zevnitř. Přeřezání řetězu by trvalo hodiny a obyčejný člověk bez nářadí neměl šanci zámek otevřít.
Vyjmul jsem své nářadí z brašny a po několika pohybech jsem se dostal pod hlavní kryt zámku. Nyní jsem druhým nástrojem vylomil zarezlou západku a několika ranami kladivem jsem vylomil vnitřní západný mechanismus. Několika pohyby jsem vyloupal otočné západky a během pár okamžiků je dostal ven ze zámku. Nyní jsem již měl dostatek místa pro pár pohybů páčidlem a poslední západka konečně povolila. Obroučka byla přirezlá k tělu zámku a tak jsem opět musel použít kladivo. Nyní tedy zámek konečně povolil a jeden řetěz byl volný. Pustil jsem se do druhého zámku. Ten byl v poněkud lepším stavu, takže za pár minut povolil i on.
Stáhl jsem řetěz z těla, které nyní mohli konečně pohřbít. Nepočítal jsem, že by se s ním někdo tahal nahoru, zde je jistě spousta propadlišť ve kterých končí všichni zdejší vězni. Byl jsem rád, že jsem hotov a rovněž oba mniši byli překvapeni rychlostí, s jakou jsem problém vyřešil. Uchopil jsem tedy poslední řetěz a smýkl jím směrem z těla. Při tomto pohybu z hlavy nebožtíka spadl hadr, který mu zakrýval tvář a louče ji zalila jasným světlem. V tu chvíli jsem hrůzou, úžasem a zděšením uskočil ke stěně kopky, jakoby se mne dotkla smrt. A mi v tu chvíli bylo jasné, že se mě skutečně dotkla. Přede mnou leželo na kost vyhublé tělo minulého papeže, právě toho, který podle oficiální zprávy zemřel před osmnácti měsíci v papežském paláci. Pochopil jsem, že jsem spatřil něco, co neměl spatřit žádný smrtelník a co mě tím pádem odsuzuje k smrti.
Tato kobka je dnes kobkou mou a jako můj předchůdce v těchto zdech, také já zde čekám na bídnou smrt v řetězech. Již se blíží, cítím její hnusný dech. Je na dosah. Je na dosah. Teď...
Pohlédl jsem do tváře svým průvodcům. Již neměli na hlavách kápě a jejich oči se setkaly s mýma. Bodlo mě u srdce když jsem spatřil jak podivně se lesknou, zadíval jsem se hluboko do nich a spatřil jsem v nich svou smrt.
2. listopadu 2009 / +
Vesnice
ítr se v zuřivých poryvech proháněl po holé pláni a mráz sahal svým smrtelných dotekem na předměty ponořené do tmy. Jakoby to sama smrt dýchala na nebohou zemi.
Na samém horizontu kráčela pomalu temná postava a s každým dalším úderem větru se musela zastavit a zapřít se, aby ji vítr nesfoukl. Šla na samém vrcholu náhorní pláně v místech, odkud vítr sfoukal veškerý sníh a její nohy tak kráčely po v kámen zmrzlé zemi a nebořily se proto do závějí, které byly sfoukány v údolích a na úbočích pláně. Měsíc v úplňku ji svítil na cestu a ozařoval to ledové divadlo podivným, přízračným světlem, sníh jeho bledé paprsky vracel zpěv a tak vznikal pozoruhodný a děsivý klam, horizont jakoby hořel rudým plamenem, tichých, ledovým plamenem. Kam jen oko dohlédlo, nebylo vidět nic než rovnou pláň, na všech stranách nebylo vidět za mírně vypouklý reliéf pláně, takže člověk, který se ocitl na nejvyšším místě, si musel připadat jako na konci světa a naprosto sám. Jediný pokroucený pahýl něčeho co kdysi mohlo býti stromem stál ve větru a pozůstatky jeho větví se ani nehnuly jak byly zamrzlé do jednoho jediného kusu ledu.
Postava konečně došla na kraj srázu na konci planiny a pod sebou spatřila vesnici, nad níž se tyčil na kopci naproti přes údolí temný stín gotické tvrze. Poutník se ještě jednou otočil směrem k pláni a potom počal sestupovat ze svahu dolů do vesnice. Chvílemi se zdálo, jakoby vítr odněkud přinášel nějaký šum, který se v jeho ryku ztrácel a zase z něj vystupoval. Po chvíli postava poznala, že onen šum je skutečný, a že to je vlastně ozvěna nějakého reje nebo hodokvasu, který se koná někde poblíž, pravděpodobně dole ve vesnici.
Uteklo ale ještě několik chvil než postava sestoupila téměř k prvním chalupám, mezitím musela obejít další z návrší zasahujících do údolí, a hlas hodokvasu v tu chvíli jakoby ustal. Náhle bylo opět ticho, jen nyní působilo skličujícím dojmem, blízkost lidí a důkaz jejich přítomnosti vlévala do duše neznámého radost a nyní když zapochyboval, zda to nebylo jen mámení, si opět uvědomil nepříjemnou přítomnost severáku, prázdný žaludek a únavu.
Ale stačilo obejít onen poslední výběžek planiny a vítr opět přinesl k jeho uším hudbu a zpěv hodovníků. Zhruba čtvrt míle před sebou postava konečně spatřila první chalupy vesnice. Zachumlala se ještě více do svého kabátu a přidala do kroku. Hudba byla hlasitější a hlasitější. Když byl ale poutník již u prvních chalup, zničeho nic hudba, zpěv i ryk náhle jako mávnutím kouzelného proutku ustali. Poutník se zastavil, ne že by snad chtěl, ale něco neviditelného ho zastavilo. Nemohl udělat ani krok, dopředu ani dozadu. Jakoby přirostl k zemi. Něco niterného uvnitř něj samotného jakoby jej varovalo před vstupem do vesnice. Jakoby se před ním objevil zdvižený prst. Tajemné, podivné znamení, snad varování před nějakým hrozícím nebezpečím.
To vše, ten niterný pocit ale trval jen okamžik. Hned nato se ozvalo z kostelní věže zvonění. Ponurý, chladný zvuk zvonu dopadl jako kus ledu na duši neznámého a ještě důrazněji vyřkl varování, memento něčeho zlého, něčeho nasáklého pachem smrti. Třikrát se srdce zvonu zhouplo a třikrát udeřilo do těla zvonu. Třikrát opakovalo svoje varování, poté jeho hlas vzal vítr a odnesl jej někam nahoru nad pláň odkud neznámý přišel. Zároveň s tím jak vítr odnášel ozvěnu zvonu, přinášel odněkud ozvěnu hodokvasu, která sílila tak, jak slábla ozvěna zvonu. Odbily tři hodiny ráno.
Jako závan motýlích křídel, jako stín způsobený proletivším skřivanem, tak jemně a neznatelně se pocit neznámé hrůzy rozplynul a nahradila ho zvědavost, podivná tíživá zvědavost. Rozpolcená mysl jakoby stála na srázu a nemohla se rozhodnout, zda udělat krok kupředu a zemřít v pádu do neznámých hlubin, roztříštit se na tisíce kousků někde dole v temné propasti nebo couvnout, otočit se a spasit se v útěku od srázu. Zvrácená, nutkavá touha zvítězila a v jediném okamžiku rozhodla o spáse či zatracení. Neznámý udělal krok kupředu směrem k vesnici, v tu chvíli vítr zadul a hlas hudby a hodovníků naplno proťal noční ticho.
Jen pár nedočkavých kroků a před poutníkem se objevil rej hodovníků, společenství lidí s maskami na tvářích, ve škraboškách a v kostýmech nejrůznějších bizarních tvarů a údů. Divoká, bláznivá maškaráda či spíše karneval tu vířil v bizarním mumraji. Masky byly podivné, nadpřirozené. Nejčastěji se jednalo o masky připomínající ptačí hlavy, s dlouhými zahnutými zobáky, s velkými vypouklýma očima, s podivně ohnutými údy. Celé to společenství tu hopsalo, skotačilo a proplétalo se jeden mezi druhým a druhý mezi třetím. Za skupinou nejrozvášněnějších hodovníků šli pomalu hudebníci s hudebními nástroji, které si ovšem v ničem nezadaly s bizarností svých majitelů. Byly tu basy, housle nebo dudy podivných tvarů, nepřirozených rozměrů a podle toho také vydávaly tóny tak podivné a tak falešné, že to celé působilo spíše jako jedna velká parodie, jako hloupý pokus o orchestr. Celý karneval zakončovala nejpočetnější skupinka masek, které podle všeho musely být nejvíce zmoženy medovinou a pivem, protože se spíše jen motaly, neustále zastavovaly a poté zase prudce docházely hlavní skupinu ve strachu, aby se jim hlavní skupina neztratila z dohledu.
Něco podivného nedovolilo poutníkovi, aby se k nim přidal. Proto jen pomalu šel za průvodem masek a z opatrné vzdálenosti pozoroval, co se bude dít. V čele průvodu kráčela postava, která hned napoprvé upoutala jeho pozornost. Byla totiž mimořádně hubená a ještě více vysoká, takže ji kombinace těchto dvou vlastností dodávala přímo nadpřirozeného vzhledu. Skoro jako byste na kostru navlékli oblečení, až tak v tu chvíli poutníkovi připadala. Tato postava, jak jsem již řekl, kráčela důstojně v čele průvodu a odměřeným nicméně rozhodným krokem vedla celou společnost. Díky své výšce a tudíž velkému rozpětí kroků mohla jít pomalu, což jí ještě přidávalo na důstojnosti, zatímco společnost za ní musela krokovat už daleko rychleji. Nejkomičtěji potom působila poslední skupina nejvíce zpitých masek, která měla s tempem celého uskupení největší potíže a motala se jeden přes druhého v zoufalé snaze udržel krok se svými spolu hodovníky.
Skupina procházela ulicemi a jejich hudba a zpěv, dá-li se to co vydávali vůbec takto nazývat, se nesla do noci. Vypadalo to, že v bizarním průvodu je celá vesnice, protože ani jedno okno ve vesnici se nerozsvítilo, ani jeden člověk nevyšel na práh, aby se podíval, co se to děje nebo aby průvodu zamával. Poutník se stále vzrůstající zvědavostí a stejnou měrou rostoucím úžasem sledoval celý průvod. Uteklo několik minut a celá společnost pomalu došla na konec vesnice a zamířila druhou ulicí zase zpět. Náš neznámý se rozhodl, že se podívá pro změnu na čelo průvodu a proto si další ulicí nadešel skupině a počkal si na ni.
Vysoká maska šla stále v čele hodovníků, ale teprve nyní si poutník mohl prohlédnout masky v jejím nejbližším okolí. Po obou stranách v závěsu za ní šly dvě masky, které vypadaly jako lékaři, oblečeni byli v dlouhých hábitech spadajících až na zem, na hlavách měli podivné klobouky a na tvářích měli podivné škrabošky s velkými nosy a ještě většími brýlemi na nich. Při pohledu na ně se poutníkovi zdálo, že něco podobného již někdy někde spatřil, ale ať se snažil sebevíce, nebyl schopen si vzpomenout kde a co to bylo. Hned za nimi šla malá skupinka masek, které vypadaly jako mniši a nesoucí na dlouhých tyčích něco, co vypadalo jako tři komety letící po obloze. Dále za nimi šla skupinka lidí, kteří byli oblečeni v oděvu, který připomínal svou barvou i tvarem nahé lidské tělo, které mělo jen kolem pasu omotáno bílé látky. Tito lidé nesli v rukou karabáče, takže to vypadalo, že se jedná o sebe mrskače, flagelanty. Poutník hleděl se stále větším zájmem na různorodou směsici masek a stále usilovněji přemýšlel, co mu ta změť figur připomíná.
Opřel se o nejbližší dům a skryl se v jeho stínu. Nechal projít hlavní skupinu průvodu, poté falešné hudebníky a poté se opět zaměřil na poslední skupinky, jdoucí za orchestrem. Hned po orchestru šla hlavní skupina masek, která vypadala vcelku normálně, byly to masky řemeslníků, rolníků, studentů, lékarníků, obchodníků, kněžích, učitelů. Všechny měly ale na tvářích podivné škrabošky, které propůjčovaly svým majitelům výraz skutečně děsivý, protože byly mrtvolně bledé a propadlé, skoro jako tváře umrlců. Ještě dál za nimi potom šly masky, ve kterých poutník okamžitě poznal Židy v černých kloboucích a s dlouhými pejzy a ještě dál za nimi v obvazech zamotané malomocné. Hleděl na ten podivný slepenec masek stále užasleji, ale místo zvědavosti se do jeho duše pomalu počal vkrádat strach. Masky na něj působily čím dál podivnějším a hrůznějším dojmem.
Musela utéct spousta času, i když se to nezdálo. Konečně kolem něj prošli i motající se opilí, ale daleko méně, než jich šlo v závěsu za průvodem na počátku. Rozhlížel se tedy, kde zůstali ostatní, a tu si všiml, jak se vzadu na konci ulice motá jeden z opozdilců. Udělal ještě několik kroků, zastavil se a padl k zemi jako podťatý. Poutník přemohl strach a vyběhl ze stínu, ale stejně si ho nikdo nevšiml, i když se málem srazil se dvěma maskami. Otočil se a zíral na ně, ale oni klidně kráčeli dál, jakoby byl jen duch. Stál tu a zíral na odcházející masky jako na nějaké přízraky z jiného světa. V tu chvíli mu tak skutečně začali připadat. Celý snový průvod se mu náhle počal jevit jako přízrak, jako noční hosté z pekel. Náhle cítil v jejich bizarnosti něco temného, zlého, fatálního. Otočil se a rozběhl se k ležící postavě na konci ztemnělé ulice. Průvod mezitím zmizel v záhybu ulice mezi chalupami.
Doběhl k postavě a přiklekl k ní. Sklonil se nad ní a pokusil se ji otočit na záda. V tom okamžiku vyděšeně vyskočil a dopadl na zem kus od ležící postavy. Pod oblečením se v měsíčním svitu bělala místo lidské bytosti jen dokonale vybělená kostra. V němé hrůze hleděl k místu, kde ještě před okamžikem stál člověk a teď se tu bělely jen kosti. Rozhlédl se kolem sebe, kus od sebe spatřil další postavu. Doběhl k ní, ale pod rozpadajícím se oblečením se opět bělely jen kosti. Hleděl na lidské pozůstatky, které náhle vypadaly, jako by tu ležely dobré měsíce a né pár vteřin.
V hrůze se rozběhl za průvodem, aby zjistil, kdo si to s ním tak ďábelsky hraje a která zlá síla ho takto klame. V okamžiku kdy dobíhal do zlomu v ulici, kde před několika minutami zmizel průvod, ozval se opět kostelní zvon. Tentokráte se jeho hlas ozval šest krát. Poutník konečně doběhl do zatáčky a pokračoval dál. V několika vteřinách doběhl na prostorné náměstí, ale ať se rozhlížel jak chtěl, smuteční průvod nespatřil. Doběhl doprostřed náměstí a zůstal stát. Naprosté ticho všude kolem něj přerušovalo jen kvílení větru, který vířil suchý prachový sníh po dlažbě náměstí. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, potom vykročil k první a nejvyšší budově, kterou spatřil. Byl to kostel s vysokou věží. Nad ní se na kopci černala silueta staré tvrze. Kostel byl opuštěný a poničený, vstupní dveře byly otevřeny dokořán. Vešel dovnitř, celý strop kostelní věže se propadl dovnitř, střechou do kostela svítil bledý měsíc a ozařoval starý zrezlý kostelní zvon, který tu ležel pod hromadou sutě.
Bledý jako smrt vyšel opět na náměstí. Měsíc svítil jako bláznivý a ozařoval celé bílé náměstí. Na jeho druhé straně se lesklo něco bílého, ale z té dálky to nebylo vidět. Vykročil tedy k oné věci a konečně stanul před ní. Byla to lesklá měděná deska, připevněná na vysokém zátarasu. Chvíli nechápavě hleděl na těch několik slov a opakoval si je stále dokola, než konečně pochopil jejich význam. Stálo na nich latinsky toto:
VSTUP ZAKÁZÁN POD TRESTEM ZTRÁTY HRDLA
ÚZEMÍ V KLATBĚ
MOR
Pohlédl nad zátaras, tyčil se nad ním vysoký kříž. Vysoko na něm byla přibita cedule a na ní obraz kostlivců, kteří tančí nad právě zesnulým. Nad obrazem byl nápis. Opět musel chvíli přemýšlet než si uvědomil, že dvě slova na ceduli jsou
MEMENTO MORI
Prchal pryč z toho děsivého místa, ale vysoko na planině ho přepadla horečka. Přišla náhle, zákeřně. Klesl v bolestech u pahýlu, který tu zbyl po starém stromu. Severní vítr zadul ještě více, sníh se zatočil ve vzduchu a hnal se dál do údolí.
23. listopadu 2009 / +++
Slunovrat
ase bylo září. Seděl jsem v houpacím křesle na prostorném balkóně svého hotelu a slastně vychutnával paprsky pozdně odpoledního slunce. Nebe bylo blankytně modré, nádherně modré, téměř tak modré jako hladina jezera dole pode mnou. Protáhl jsem se v křesle a pohledem přejel po vodní hladině.
Daleko na jihu se jezero rozlévalo v široké nížině, takže jeho břeh nebyl vidět a zdálo se, že jezero nemá konce a je jen zálivem či fjordem moře, ale směrem k severu se po obou stranách zvedaly hory a obestupovaly jej stále těsněji a výše, takže na severu již jezero vypadalo jako tenká a hluboká rána v krajině. Na západní straně se mohutné štíty příkře zvedaly nad vodní hladinu, bělavě šedé, téměř kolmé, a jejich vrcholky se ztrácely v mracích, které se nad horami držely téměř pořád. Na východní straně byly hory stejně vysoké, ale nebyly tak příkré a proto byly na rozdíl od šedých stěn protějšího břehu porostlé zelení. Tento kontrast jako by podtrhoval rozdílnost obou břehů. Každý ležel v jiné provincii, aby jste se dostali na druhý břeh, museli jste jezero objet a to při jeho tvaru znamenalo zajet si notný kus buď na jih nebo na sever. Nebo jste si mohli půjčit loď a cestu si zkrátit přímo přes jezero.
Všechna pozdní léta svého zatím poměrně krátkého, nicméně o to bouřlivějšího života, jsem trávil na cestách. Jednou do roka jsem vyrazil pryč od všedních událostí a stereotypů svého života, zpřetrhal jsem na několik týdnů veškerá pouta a odjel někam daleko, abych poté opět začal s čistou hlavou úplně od začátku. Letos mě cesta zavedla sem, do jedné jižní země pod horami. Nejprve jsem se vydal daleko na jih, podél pobřeží. Projížděl jsem palmovými háji podél nekonečných písčitých pláží stále na jih, ale čím dále na jih jsem jel, tím pustější a divočejší krajina mě vítala. Já ale potřeboval život, zábavu, společnost. Otočil jsem se proto na sever a nakonec skončil zde na severu pod obrovským horským masívem u jezera, které se náhle vynořilo přede mnou a okamžitě mě uhranulo.
Když jsem se zde jednoho večera objevil, nebe bylo zatažené, drobně pršelo a vše bylo zahaleno do vlhké mlhy, která stoupala od jezera, jehož hladinu jsem v bílém oparu mohl jen tušit. Ubytoval jsem se v prvním hotelu, na který jsem natrefil a smířil se se skutečností, že pro tentokrát je dnům mé volnosti konec, léto skončilo, je načase se vrátit do šedi domova. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se ráno probudil do slunečného dne a vyšel jsem na balkón svého hotelového pokoje. Přede mnou se rozevřel úchvatný, fantastický pohled. Za zdobeným zábradlím mého balkónu leželo jezero s azurově modrou hladinou, v níž se zrcadlily šedavé skály mohutných hor, které jakoby vyrůstaly přímo z jezera na druhém břehu, vzdáleného dobré tři, čtyři kilometry. Na sever i na jih se táhlo nádherné pobřeží se žlutým štěrkem a narůžovělými balvany a s jedinou cestou, obtékající břeh celého jezera jako pentle, lemovanou palmami a občasným seskupením nádherných domečků s fasádami z těch nejsladších pastelových barev. Hned z vody stoupal břeh prudce do kopce, né však tak prudce jako stěny na protějším břehu. Otočil jsem se, za mými zády se zvedal mohutný pás hor, zelený pás porostlý různorodou středozemní flórou. Ve svazích byly rozházeny domečky, byly navršeny jeden na druhém, střecha jednoho mnohokrát sloužila jako terasa druhého. Byly rozesety všude kolem, ale jen do určité výšky, protože potom se sklon hor výrazně zostřoval a hory prudce stoupaly ke svým vrcholkům.
Okamžitě jsem vyrazil na procházku podél břehu. Zjistil jsem, že vesnička v níž jsem skončil, leží na výběžku či téměř poloostrově, který je tvořen mírným kopcem a proto vybíhá do jezera, které jej obklopuje ze tří stran. Na vrcholku výběžku stál nevelký, ale hrdý hrad, který působil přímo magicky, už jen proto, že z jedné strany se za ním zvedala kulisa majestátních hor vystupujících z jezera v úhlu dobrých pětačtyřiceti stupňů a z druhé strany se za ním rozlévalo čarokrásné modravé jezero, obestoupené ještě majestátnější hradbou šedavých skal, jejichž vrcholky se ztrácely s mracích.
Vyrazil jsem do kopců nad jezerem a shora sledoval tu nádheru, tento ztracený a schovaný ráj na zemi. Úplně nahoře pod holými skalnatými vrcholky rostly jen kosodřeviny, lišejníky, mechy a různé zimostrázy, ale stále níž přibýval borovicový a modřínový les, níže potom listnatý les, který v těchto výškách již hrál všemi barvami, především ale žlutou a rudou, potom cesmínové duby a dole u jezera potom olivovníky, již napůl opadané kaštany, tamaryšek. Svahy prorůstaly vonnými keři myrty, růžového oleandru, ostře vonící máty a tymiánu, mezi nimi byly na svazích rozesety štíhlé cypřiše, košaté pinie, mohutné cedry a dole podél břehu pak vysoké štíhlé palmy, které lemovaly úzkou cestu, která se klikatila tu městečkem na břehu, tu kamenným nábřežím, estakádou nebo tunelem.
Vychutnával jsem tu nádheru plnými doušky a svůj návrat jsem odložil o dalších pár dní. Prošel jsem celé městečko i jeho úzké a spletité uličky s desítkami hospůdek a bazarů, prošel jsem přístav s bílými loděmi, vystoupal jsem na skalnatý ostroh nad jezerem a navštívil zdi hradu, vyjel jsem podél pobřeží na jih, potom na sever, ale nakonec jsem stejně zjistil, že ze všeho nejvíce mě láká protější břeh. Zhruba kolmo naproti mému hotelu se přímo přes jezero zvedala kolmá stěna hor a vytvářela mohutný výběžek či spíše oblouk, vypadala jako mohutná podpěra, na níž stojí celý horský masív ležící za ní. Dole pod ním se přímo ve skále hned nad hladinou a v několika terasovitých řadách choulilo malé městečko, které i přes tu dálku působilo velmi malebně. Zatoužil jsem stanout na druhém břehu a pohlédnout z druhého břehu na na ten náš. Jaká scenérie by se mi otevřela?
Příštího dne ráno jsem si v přístavu zamluvil malou loď i s kapitánem a vyrazili jsme přes jezero k protějšímu břehu. Slunce stálo na jihovýchodně a ještě nízko, takže teprve několik stovek metrů od břehu se objevilo nad vrcholky hor. Hory na východní straně házely dlouhý stín, který přikrýval celou jejich západní stranu. Zatím co západní skalnatý břeh svítil ve slunečních paprscích, ten východní byl ponořen do stínu. Hleděl jsem na něj jak se vzdaluje a jak se zmenšují důvěrně známé věci na něm. Palmy, hotel, hrad, přístav. Ale potom vyhrála zvědavost a já se otočil a začal sledovat protější břeh. Šedé skály svítily v paprscích vycházejícího slunce a jak jsme se blížili, vypadaly stále větší a větší. Zároveň se měnil úhel pohledu a určité části hor mi zmizely z dohledu, jiné detaily se začaly vynořovat. Otočil jsem se, abych pohlédl na protější břeh. Za mými zády se zvedal temný horský hřeben, snižující se směrem k jihu a zvyšující se směrem na sever.
Vesnice na druhém břehu se krčila na úpatí obrovské, převislé skály. Pár nádherných domků tu stálo na nábřeží a pak v kaskádovitých řadách nad sebou a něco malebnějšího jsem popravdě ještě asi neviděl. Každé okno, každá veranda byla doslova obsypána truhlíky s divoce rostoucími květy všech možných barev a rovněž po zdech se plazilo víno a jiné popínavé rostliny. Právě jsme vjížděli do malého, soukromého přístavu. Vodní plocha se zde hluboce zakousávala do nábřeží, takže náhle jsme byli ze tří stran obklopeni břehem, z něhož pravá a levá strana byla tvořena jakýmisi moly. Samotný konec přístavu ležel snad dvacet metrů od jeho vjezdu a přístav nebyl širší než deset metrů. Tři metry od konce přístavu už stála budova malebného hotýlku a na ni z obou stran namačkány další budovy, které jakoby obestupovaly malý přístav, takže stačilo vylézt z loďky, udělat tři kroky a byli jste na recepci. Hned nad hotelem stály další dvě řady domků a nad nimi se tyčil už jen obrovský šedý skalní masív.
Vystoupili jsme na břeh. Od hotelu vedly dvě úzké uličky, sevřené z obou stran okolními domy. Jejich teplé pastelové barvy jim dodávaly zvláštní kouzlo. V přístavu stálo několik palem, několik truhlíků květin a hotelový poutač. To bylo vše co jsem mohl vidět, protože jak jsem již řekl, přístav byl ze tří stran obklopen domky, které těsně přiléhaly k vodní hladině. Jen na konci úzkých uliček jsem tušil zbytek městečka. Poděkoval jsem kapitánovi, zaplatil mu a poté jsem se ubytoval. Řekl jsem si, že tu dva dny pobudu, nebylo mi líto zaplatit si hotel i přesto, že jsem stále platil hotel na druhém břehu. Okolní krajina a vůbec celá scenérie jezera mi bohatě vynahradila i sebevětší vydání.
Hned po ubytování jsem vyrazil do města, které bylo vskutku pohádkové a po zhruba hodince a půl, během níž jsem prošel většinu spletitých, úzkých a strmých uliček, jsem se usadil v nábřežní kavárně, tedy přímo na její předzahrádce a objednal jsem si vydatný oběd. Ten byl nakonec stejně skvělý jako samo okolí a já se skvěle nasycen pohodlně usadil v pleteném křesle a nechal sluneční paprsky dopadat na mou tvář. Zavřel jsem oči a asi jsem na chvíli usnul, protože když jsem je otevřel, měl jsem pocit jakéhosi provinění, který míváme když neplánovaně usneme. Otevřel jsem oči a zjistil, že vedle mě sedí starý muž s dlouhými bílými vousy a jasně modrýma očima. Kývnul na mě hlavou a já kývl na něj, že jej beru na vědomí a že může zůstat sedět. Opět jsem zavřel oči.
* * *
Už nevím o čem ke mě promlouval, ale byl to dlouhý a monotónní monolog. Hovořil o něčem na co se nemohu upamatovat, bylo to něco tajemného, děsivého i čarokrásného zároveň, něco starého eóny věků. Něco, co slovy naší civilizace nejde popsat, něco co je nad naše chápání. Pamatuji se, že hovořil o ukrytých pokladech, o daru světla a tmy, o dávné věštbě, proroctví. O tom, že existuje místo, kde všechny naše skutky dokáží vytvořit nový, lepší nebo horší svět. Že člověka dobrého povznesou a člověka zlého zdrtí. Poslouchal jsem ho dlouho. Potom jsem se jako ve snách vydal za ním a on se stal mým průvodcem.
* * *
Vstoupili jsme do jeskyně. Konečně jsem procitl z něčeho, co mi připadlo jako sen, jako blouznění, jako hypnotický stav. Přechod mezi jasným, slunečným dnem, provoněným, teplým ovzduším a naprostou temnotou, chladnou, vlhkou, neměnnou, tento přechod přes hranici světla a stínu měl na mě tak silný dojem, až jsem se zachvěl. Bylo to zcela jistě způsobeno tou náhlou změnou s jakou končilo ovzduší jedno a začínalo druhé, jakoby je oddělovala neproniknutelná a neviditelná zeď.
Na okamžik mě něco nutilo otočit se a utíkat pryč z tohoto místa, něco jiného v tu chvíli způsobilo, že jsem si uvědomil, že už jsem stejně ztracen, protože jsem překročil tu tenkou hranici mezi těmito dvěma světy. Na okamžik jakoby mnou projelo ledové ostří a na tu krátkou chvíli jsem pocítil, že tam dole mě čeká něco zlého, že od tohoto okamžiku je můj osud zpečetěn.
Hned nato jsem se zarazil a setřásl ze sebe ten pocit, který musel být způsoben jedině přechodem ze světla do tmy, přechodem ze zdravého letního ovzduší, svěžího ovzduší, které horský vánek čeřil nad stříbrným jezerem do ovzduší uzavřené, temné jeskyně, ovzduší neměnného tisíce let, ovzduší jež nespatřilo paprsky slunce déle než trvala doba, za kterou vznikla celá naše civilizace, doba za kterou se vyvinul celý nový živočišný druh myslících bytostí.
Počali jsme sestupovat do hluboké jeskyně, tak hluboké, že žádný z paprsků našich lamp nedosáhl jejího dna. Dřevěné schody klesaly v úzké šachtě stále níž a níž a lomily se jednou vlevo, podruhé vpravo, pak se lomily v ostrém úhlů pod svou horní část a zase se narovnávaly. Potom se okolí kolem nás změnilo, přestali jsme neustále zatáčet a schody před námi se narovnaly. Muselo to znamenat jediné, a sice že už jsme v samotné jeskyni, v samotném sále. Schody klesaly hluboko pod nás v ostrém úhlu, avšak byly naprosto rovné, desítky metrů před námi spadaly do hlubin bez jediné zákruty. Sestup trval snad desítky minut, jeskyně musela být neskutečně hluboká, respektive neskutečně vysoká, její strop musel být dobrých sto, možná dvě stě metrů nad jejím dnem.
Uplynula nekonečně dlouhá doba, alespoň mi to tak připadalo. Za tu dobu musely tam nahoře nad námi uplynou celé věky. Konečně se něco zalesklo v hloubce pod našima nohama. Můj průvodce mi pokynul a pustil mě před sebe. Opřel jsem se o zábradlí a pohlédl přes ně dolů. A tam dole pod sebou jsem spatřil temnou, mrtvolně klidnou hladinu podzemního jezera. V okamžiku kdy jsem pohlédl do jejich vod, hleděl jsem náhle na zrcadlový obraz svého vlastního obličeje, na zrcadlový obraz tváře ozářené slabým světlem lampy a jak jsem tak hleděl na tu tvář, uvědomil jsem si dvě podivné věci, a sice že je to úplně cizí tvář a že já sám hledím skrze její mrtvolné, lesklé, vodní oči na svůj vlastní zděšený obraz toho člověka tam nade mnou. Omdlel jsem.
* * *
Procitl jsem, můj průvodce zmizel. Už ani nevím, jak jsem vyšel zpět na povrch. Cosi mne tam dole však posedlo, jakoby se mě dotklo něco zlého. Vrátil jsem se do hotelu, sbalil se a přeplul jezero. Ale ani tady na druhém břehu jsem nenacházel klid. Něco se změnilo, když jsem byl tam dole. Ještě pár dní jsem zůstal, ale krásy jezera mne nyní pouze zneklidňovaly. Cosi mě nutkavě hnalo domů, podivný neklid, dříve naprosto neznámý mému nitru. Sbail jsem věci a vydal se na sever, domů.
* * *
Podzim nastoupil prakticky ihned poté, co jsem se vrátil z ciziny domů. Ještě nikdy na mě jeho pochmurnost nedolehla tak náhle a tak drtivě jako letos. Vrátil jsem se z vyhřáté a prosluněné země na jihu do šedé a tiché krajiny svého domova, ale ke svému zděšení jsem si uvědomil, že ji nevítám s radostí syna vracejícího se domů do krajiny svých předků, ke známým, přátelům, rodině. Vrátil jsem se do cizího prostředí, alespoň jsem to tak cítil.
Krajina se zbarvila všemi barvami podzimu, spadané listí šustilo na zemi a já pociťoval, že mé toto jinak tak oblíbené období roku mě vůbec netěší jako prve. Náhle jsem nedokázal vnímat jeho barvy, jeho mírné a stálé počasí, nedokázal jsem užívat poslední paprsky slunce, propůjčující listí nádherné barvy, hřející ještě naposledy na tváři. Náhle jsem si uvědomil, že mě netěší vůbec nic, že dokonce věci, na které jsem se vždy těšil, mě nyní zneklidňují. Začal jsem se stranit přátel, přestal jsem vycházet. Své dny jsem proměnil v noci, ulehal jsem s prvními denními paprsky a budil se už za tmy. Ale tím jsem ještě více zabředával do stínů.
Podzimu kvapem ubývalo a blížila se zima. Říjnovou rez spadaného listí vystřídala listopadová šeď mlh a já náhle cítil, že má ztráta radosti ze života se mění v něco ještě daleko horšího. Na můj život dolehlo něco temného, těžkého, něco zlého a začalo jej stravovat. Z ničeho nic se náhle přede mnou vynořovaly stíny a začaly ovládat mé pocity, nejdříve nenápadně, ale později jsem si stále častěji a jasněji uvědomoval, že všechny mé pocity se stále více potápějí do hlubin něčeho temného. Začaly noční můry, nevysvětlitelné záchvaty smutku, stavy sklíčenosti, celou mou duši prostoupil neklid, strach, podivný kalný filtr sedl mi na duši a vzal barvy všem věcem kolem mě. Temná ebenová řeka melancholie se mi vliva do duše, zalila a utopila srdce a to je potom černými tepnami s každým dalším úderem pumpovalo do celého těla, zamořovalo jej, otravovalo, zabíjelo.
Jasně jsem si uvědomoval, že to něco je se mnou od toho prokletého sestupu do jeskyně. Od té doby se má radost pomalu začala měnit v žal, má odvaha ve strach a má krev ve žluč. Vše kolem mě se ponořilo do hnusné, lepkavé, bezbarvé šedi, všude kolem ležel temný močál, páchnoucí, nehybný, černý močál. Stále častěji jsem se uprostřed noci budil ze snů, promočen ledovým potem. Probouzel jsem se z děsivých, bizarních, temných snů, ale jejich můry, jejich sklíčená atmosféra mě neopouštěla ani po probuzení. Děsivé, trýznivé kulisy zůstávaly se mnou. Z milovníka noci stal jsem se její obětí. Promočen potem seděl jsem s drkotajícími zuby na posteli a jako na spasení čekal na první sluneční paprsky a s každou minutou po polední se děsil toho, jak slunce zase kvapem klesá k obzoru, jak věci kolem mě ještě více šednou, stíny se prodlužují, můj pokoj se ponořuje do šera.
Začal jsem se bát lidí, začal jsem se bát vycházet ven, stále častěji jsem si z děsivé noční můry odnášel pocit, že jsem spáchal něco strašného, a stále častěji jsem nebyl schopen rozeznat, kde končí můra a kde reálný svět, co je sen, smyšlenka a co už má pevné kontury reality. Mé děsy se slily s mým skutečným já, stal jsem se přízrakem. Roztřeseným, vyděšeným přízrakem, stínem své minulé vlastní existence.
Někdy tehdy mi to došlo. Uvědomil jsem si to, v tu chvíli v mé duši zahořela jiskra naděje, jiskra vysvobození. Co když mé stavy souvisí s prodlužující se nocí, s nedostatkem světla. Tato skutečnost byla psychology i laickou veřejností dobře známa. Tedy i já jsem musel podlehnout podzimní depresi, i já jsem se tedy z nějaké příčiny stal tak vnímavý k nedostatku světla kolem sebe. To je zcela určitě hlavní důvod mých děsů. Řekl jsem si tedy, že se vydám opět na jih, vyrazím za sluncem.
Okamžitě jsem se vydal na cestu, ale sotva jsem opustil brány rodného města a spatřil šedavé paprsky zapadajícího slunce, přepadl mě takový neklid a posléze děs, že jsem se otočil a prchal zpět do bezpečí čtyř stěn svého pokoje. Nebyl jsem schopen opustit svůj domov, nebyl jsem schopen vydat se do neznáma, do cizích krajů. Má duše byla natolik zlomena, že cokoli nového, cokoli cizího by ji bylo okamžitě zabilo, ten neklid by ji roztrhal na kusy.
Zavřel jsem se doma a rozhodl se, že tak prostě přečkám zimu a na jaře, až břímě noci opadne, jak jsem doufal, uteču z těchto severských krajů a již se sem nevrátím, usadím se daleko na jihu, kde slunce celý rok svítí na tváře požehnaných. Byl už prosinec, do slunovratu zbýval týden a má nemoc, dá-li se tento stav nazývat nemocí, dosáhla svého vrcholu. Již jsem nevnímal rozdíly, žil jsem v jednom bizarním, šedém a děsivém snu, v jedné noční můře. Ó jak silně jsem cítil, že žiji v jiném světě, v jiné dimenzi, v obrovské bublině, která byla naplněna úplně jiným ovzduším, než v jakém žili všichni kolem mě. Zprvu chvilkové stavy neklidu, strachu, posléze děsu, hrůzy, stavy kdy jsem vnímal svět pokřiveně, zvráceně, tyto zprvu občasné stavy jichž jsem se děsil, nicméně které pomíjely, tyto stavy proměnily se postupně v něco trvalého, stálého. Můj předchozí život byl ten tam. Již jen pár záblesků mě osvobozovalo z této trudné, šedé kletby.
Konečně přišel ten den. Hleděl jsem na oblohu a na hodiny. Jejich ručičky odpočítávaly neúprosný čas, tvrdě, přesně, neúplatně, jako soudce, který nade mnou vyřkne buď svůj ortel nebo mi dá milost a propustí mě z tohoto slzavého údolí. Nastal zimní slunovrat, začal nejkratší den v roce. Hleděl jsem na bledé slunce nad obzorem a odpočítával vteřiny. Od dnešní noci začne ubývat noci a přibývat dne, sluneční paprsky se začnou vracet do mého života, opět jej prosluní. Ulehal jsem s podivným pocitem štěstí, pocitem klidu v té dlouhé žalostné a neklidné etapě svého bytí. Druhý den jsem opět seděl u okna a odpočítával vteřiny. Slunce tam stálo na obzoru, ale mě se zdálo ještě bledší a truchlivější než den předtím. Třetí den do mého srdce bodlo jako dýka podezření, ale ještě další týden jsem si to odmítal přiznat. Teprve potom jsem ke svému naprostému, fatálnímu a konečnému zděšení poznal, čeho jsem se obával, čeho jsem se odvážil obávat jen v nejhorších snech.
Bylo týden po slunovratu, ale slunce se nezačalo vracet. Stále více a více bledlo, s každým dalším dnem vystoupalo na obloze o něco níž, stále později se objevovalo nad horizontem a stále dříve za ním mizelo. Vyděšeně jsem hleděl z okna svého bytu. Venku jsem viděl lidi, nikdo z nich si toho nevšiml, nikdo to nevnímal. Žili si své dřívější životy a mě napadlo, že toto vše se děje pouze v tom mém světě. Od toho okamžiku ztratilo vše svůj smysl, svůj význam. Děsy se proměnily v odevzdání, neklid se stal nekonečnou a neměnnou, pevně danou podstatou existence. Slunce stále více klesalo na obloze a já si uvědomil, že se blíží den, kdy již nevyjde nad obzor a navždy zmizí, že se blíží okamžik, kdy věčná noc nahradí vše ostatní. Hleděl jsem z okna, ale už jsem neviděl nikoho venku, všichni chodci zmizeli. Naše světy se naprosto a úplně oddělily.
* * *
Vítr se hnal po širokém, vylidněném bulváru a vířil jemný sníh, vytrvale se sypající z ocelově šedé oblohy. Začínal nový den, ale skrze nízká, temná mračna pronikalo na zemi jen minimum světla. Všechno bylo ponořeno do tmavě modrého odstínu šedi a ten dodával pusté scenérii ještě depresivnější nádech. Sníh vířil v kruzích a vítr jej sfoukával k obrubníkům chodníků, fičel v korytech tříd obklopených betonovými břehy budov.
Nebe pobledlo natolik, že se šedé bulváry vylouply z temného stínu noci a šlo dohlédnout míle daleko, až na horizont. Avšak v žádném okně skeletonu budov podél bulvárů se nerozsvítilo jediné okno, žádný chodec nevyšel ze stínů na široké prostranství ulic, žádná světla aut se nerozsvítila a nenarušila šeď města. Jen mráz olizoval svým zničujícím dechem holý, rozpraskaný asfalt chodníků a cest a ještě hlouběji do nich zatínal své drtivé pařáty.
Vykoukl jsem opatrně z pootevřených dveří starého domu. V tu chvíli mi prudký závan větru chrstl hrst ledových sněhových vloček do tváře. Ostrých, tvrdých a pálivých jako horké uhlíky. Bezděčně jsem couvl zpět do rozšklebené díry těžkých zarezlých dveří. Kovová šeď dodávala městu neskutečný, přízračný vzhled. Vykročil jsem do svého posledního dne.
* * *
Ocitl jsem se na širých planinách daleko za pozůstatky něčeho, co kdysi bývalo městem. Vítr jako ledová břitva letěl po zamrzlé sněhové krustě, která pokryla zemi a vytvářel na ní záludné sněhové jazyky. Bledě žlutá barva oblohy za zimními mračny na horizontu opět přešla do barvy oranžové, poté do barvy růžové a nakonec do barvy fialové. Ta postupně tmavla a potom v jediném okamžiku nebe opět zčernalo nocí.
Otočil jsem se, ale za sebou jsem spatřil jen holý zamrzlý horizont. Pět minut mého posledního dne byly ty tam, začínala věčná noc. Vydal jsem se dál na pláň přede mnou, hlouběji do náruče větru, mrazu, hlouběji do náruče noci.
Vždy jsem byl zarputilý ateista a věřil jsem, že pokud se člověk z nějakého důvodu rozhodne zemřít, může tak učinit s vědomím, že tak ukončuje veškeré své trápení, ať již pozemské nebo jakékoli jiné, ať už tím druhým místem je ráj, peklo nebo něco úplně jiného. Vždy jsem věřil, že sebevražda definitivně ukončí pozemské problémy, že je jediným a zaručeným východiskem, cestou k naprostému osvobození, cestou k naprostému klidu. Cestou k definitivní neexistenci.
Pohrdal jsem věřícími svatoušky, kteří se celý život třásli, aby se potom po smrti dostali někam dál, do ráje, případně aby jejich další život, ve který tak zoufale doufali, aby tedy jejich další život byl pln radosti, aby jim jejich předchozí dobré skutky zajistily spokojenější existenci na nějakém lepším místě.
Smál jsem se a směji se i dnes. Ale jak se blíží smrt, do mé duše se začínají vkrádat temné obavy, že by něco jako definitivní konec vůbec nemuselo být. Všechny hříchy, všechny ty děsy, úzkosti a děs co jsem nechal za sebou, jsou někde tam, vzadu a čekají a já se začínám bát, že mě dohoní. Smích na rtech se mění v křeč, ve více než co jiného v zoufalý škleb. Najednou je smrt na sarkasmus příliš blízko. Co když na konci není vysvobození?
běsile klepe na první dveře. Vyškrábat se k nim těch pár schodů ho stálo nadlidské úsilí. Dokonce odtud z tohoto vyvýšeného přízemí slyší vítr venku na ulici, cítí ho, protahuje tu opravdu ďábelsky. Zřetelně si uvědomuje, že tady je stejně nechráněný, jako tam venku. Teprve ty dveře jsou první bariérou. Bariérou před tím šílenstvím tam venku. Bože, ani v nejhrůznějších snech by si nebyl schopen něco takového představit, něco tak chorého, bizarního, zvráceného.
řehká je hranice mezi stavem jenž nazýváme zdravým rozumem a stavem, pro nějž máme označení šílenství. Je to hranice tenká, tenčí než si myslíme, než si dokážeme připustit. V jednu chvíli stojíme nohama pevně na zemi a v okamžiku druhém balancujeme na ostří srázu, ostří ostrém jako břitva, a srázu hlubokém, jako peklo samo. A pád do té hlubiny znamená naši neodvratnou smrt. Naši duševní smrt, smrt rozumu, smrt toho, co zoveme sami sebou. Smrt našeho já.
byl konečně u konce s prací. S úlevou pohlédl na mechanismus, který tu nyní před ním stál v koutě. Mechanismus, poskládaný z několika věcí, které našel ve sklepě, nějaké pružiny, kladka, stojan, stará brokovnice. Mechanismus, který by komukoli kdo by se vloupal do jeho bytu, kdo by bez klíče vylomil dveře a vnikl do předsíně, ve zlomku okamžiku ustřelil hlavu. Komukoli ne. Jeho šílenému sousedovi.
ledý sluneční kotouč pomalu klesal k horizontu, a zubaté paprsky listopadového slunce pronikaly skrze holé větve stromů stále obtížněji. Jeho oranžová barva přidávala stejný nádech jinak ocelově šedému nebi na horizontu, a také celý les se již nořil do narudlého světla. Dlouhé stíny pomalu splývaly v jednu šedou masu a zdálo se, jakoby přikrývaly celou krajinu neprodyšným příkrovem ticha a strnulosti. Tam na hranici světla a stínu jakoby končil život a začínalo něco, co nešlo přímo nazvat smrtí, ale mělo k ní zatraceně, výhružně blízko.
evím, jak dlouho jsem byl v mdlobách. Jisté je, že mi to připadalo jako okamžik, avšak skutečnost byla zcela určitě naprosto odlišná. Jediné na co se pamatuji, a co byl první a nejsilnější vjem mé nové existence, bylo ticho.
ětšinu svého života jsem hledal něco, o čem jsem si myslel, že mi chybí, a zároveň jsem ztrácel to, o čem jsem tehdy netušil, že mám. Toužil jsem po něčem novém a nepoznaném, a opouštěl vše staré a důvěrně známé. Abychom poznali, že jdeme kupředu, musíme občas udělat krok zpět. Problém nastane, když na počátku nerozeznáme směr, a na konci zjistíme, že jsme vlastně celou dobu couvali. Zatím co si myslíme, že jdeme vstříc novým poznáním, a již jsme na dosah rozluštění všemohoucna, noříme se stále hlouběji do močálu stagnace a úpadku. V touze vytvořit z vlastního života něco unikátního jej celý promrháme v honbě za marností, a skutečný jeho smysl se nám zjeví teprve v okamžiku, kdy nám dojde, že jsme ho celou dobu míjeli, ba se od něj vzdalovali.
ž k obzoru se táhnou snová, romantická blata. Mírně zvlněná krajina tu přechází tu v mírná návrší, tu zase v nehluboká údolí. Vítr čeří vysokou, žlutošedou trávu, která místy vyrůstá mezi tmavým vřesem. Kam až oko dohlédne, rozkládají se blata a vřesoviště, jen tu a tam trčí k nebi osamělý kmen zakrslé borovice nebo bílé břízy. Větrem ošlehané kmeny jsou pitoreskně pokroucené a z dálky vypadají jako zbloudilí poutníci, hledající a stále nenacházející cestu, jako poutníci, kteří zabloudili již tak dávno, že už zapomněli, kam vlastně putovali a kde byl cíl jejich cesty.
rsty mu běhaly po klávesnici jako splašení koně a vířily dým, který plul pokojem. Nevnímal nic kolem sebe, byl zcela pohroužen do svého příběhu. Seděl za stolem v potemnělé místnosti, okna byla zavřená, žaluzie zatažené, jen malá lampička osvětlovala pokoj tak mizerně, že její světlo spíše znesnadňovalo práci než aby jí usnadňovalo. Na stole ležely hromady papírů, knih, vše zpřeházené jedno přes druhé. Hned u počítače ležel hrnek s kávou, snad pátou ten večer, nedopitou, už studenou, kousek od něj popelník přetékající nedopalky a vypálenými sirkami zápalek. Papíry ležely pod ním a částečně i na něm. Všude po pokoji se potom válely nejrůznější kousky svršků, knihy, papíry, talíře se zbytky jídel.