Jestli si na penzi trochu našetřím, koupím si domeček na svazích Alp na břehu jezera Garda. Existuje-li někde ráj, musí vypadat takto. Z ploché pádské nížiny, kde se jezero rozlévá do šířky, postupuje směrem k severu a čím dál více se zařezává jako rána do podhůří Alp. Čím dále na sever, tím je jezero užší a skalnaté zdi Alp vyšší a prudší. Je to fantastický pohled hledět k severu, kde mohutná hradba Alp obestupuje zelené vody jezera a tyčí se nad ním do fantastické výše. Podél pobřeží leží desítky vesniček a městeček, jsou plné překrásných, pastelově barevných vilek, zámečků, i romantických italských domků. V centrální části je několik romantických zátok s vilkami a zámečky, piniovými háji a skrytými plážemi oranžově žlutého štěrku. Všude kolem středozemská flóra, vznešené palmy, štíhlé tvary pínií, vonících cedrů a olivovníků činí svahy hor kouzelnými. Při západu slunce vypadá jezero mezi horami jako snová, pohádková kulisa, jako obraz, který někdo namaloval. Byl jsem zde koncem září, kdy se krajina začíná zbarvovat barvami podzimu. Těžko to popsat. A vystoupáte-li do těch závratných výšek nad jezerem, otevře se před Vámi pohled, jaký mohou zažít jen ptáci, hledíte do hloubky a pod sebou vidíte zmenšenou krajinu, jakoby lego, už k Vám nedoléhá šumění vln, hlasy lidí, hrčení aut. A když zvednete hlavu, spatříte modrošedé vrcholky Alp, které se snově táhnou, kam až oko dohlédne.
No. 2.
Monaco, Monaco
Monako je perla francouzské riviéry. Nikde jinde jsem neviděl takový pořádek, čistotu, přepych, lesk. Dnes mi připadá, že i obrubní kameny byly pozlaceny. Přijížděl jsem do města směrem z Itálie, u Mentonu jsem sjel z dálnice a projížděl podél pobřeží. Pár zátok, pár výběžků a ocitl jsem se v Monacu. Svítící omítky paláců, kasín, mezi nimi zdobené domy, spletité uličky, terasovité budovy. To vše včleněné do prudkého svahu Alp a klikatícího se pobřeží s několika hlubokými zátokami. Starobylé domy střídají prosklené komplexy hotelů a nákupních center, líbezně včleněné parky s palmami a květinovými keři propletené chodníčky a zdobené fontánami a sochami. A potom sejdete dolů k moři, vejdete na molo a když se otoříte čelem ke skále, vidíte celou tu nádheru jako na dlani, luxusní, přepychové, zasazené do nádherné krajiny Azurového pobřeží. Příroda nabídla skvostnou polohu a lidé ji dotvořili k obrazu svému. Nutno podotknout, fascinujícímu.
No. 3.
Costa del Sol, Španělsko
Pobřeží slunce se táhne od nejjižnějšího výběžku Evropy u Gibraltaru až pod bílé vrcholky Sierra Nevady na východě, kde Costa del Sol přechází v Costa del Tropico. Téměř podél celého pobřeží se táhne masív hor, skalnatých, vypráhlých a pustých. Za nimi se skrývá suché vnitrozemí s náhorními plošinami, modrými jezery a nekonečnými pláněmi olivovníků provincií Málaga a Granada. Podél celého pobřeží leží na úbočí hor desítky vesniček a měst, plných bíle svítícími fasádami líbezných domků. A rovněž nekonečné pláže s tmavým pískem, kilometry promenád, linek palem a stovkami hotelových komplexů. Estepona, z níž jde za dobrého počasí vidět skála Gibraltaru i břehy afrického kontinentu, pulsující a luxusní Marbella, překrásné města Fuengirola, Benalmadéna, Torremolinos, hlavní město stenojmenné provincie Málaga s velkým přístavem, dlouhými Avenídami, parky, plážemi, starým hradem, pro středoevropana šíleným provozem, ale především zvláštní atmosférou dálek, lodí, které odtud vyplouvají do celého světa. Dále na východ je Rincón de la Victória, Torre del Mar, Torrox a bílá Nerja. A jen kousek do vnitrozemí je starobylá Antequera s hradem nad městem, ve které nemáte šanci zaparkovat, Ronda, ke které přijedete po rovině a uprostřed města Vás zastaví sto metrů hluboké skály, nebo národní park, ve kterém na cestě potkáte divoce žijící býky. A tolik kruhových objezdů jinde nenajdete. Navíc jsou všechny zdobené a před každým městem Vás uvítá osobitě zdobený název města. O golfových hřištích nemá smysl se zmiňovat, jsou téměř všude. To vše na Vás dýchne zvláštní, cizí atmosférou. A už jsem se zmínil o Španělkách?
No. 4.
Gibraltar, UK
Gibraltar, ačkoli jsem ho mohl zahrnout pod Costa del Sol, jsem si nechal zvlášť. Jak jsem již řekl, jedná se o poloostrov, jehož mohutná skála jde vidět z daleka, například z 15 km vzdálené Estepony. Gibraltar je vlastně více než čtyřset metrová skála, dlouhá pět kilometrů, široká kilometr a půl, orientovaná severo jižním směrem. Na východní straně se zvedá vysoká, téměř kolmá stěna, na západní straně je sklon menší, ale i tak prudký, nicméně zde je zarostlý stromy. Na této straně vede nahoru klikatící se uzké stezky, na které si s malým autobusem troufnou jen místní. Na vrchol vede také lanovka. Přímo z města, které leží na mírném břehu v severozápadní části poloostrova. Zde je také velký vojenský přístav. Z vrcholku skály, kterou ve velkém obývá kolonie velice přátelských opic, kterou sem kdysi dávno přivezli arabští piráti, je fantastický rozhled. Samotné město s fotbalovým stadionem, malinkými loděmi, jimiž je poseta hladina moře všude kolem, miniaturními domečky a cestičkami, téměř neviditelnými lidmi a dlouhou přistávací dráhou letiště vypadá jako stavebnice Lego. Na sever je úzká šíje, spojující Gibraltar s evropským kontinentem. Zde je také hranice se Španělskem. Směrem na severovýchod se táhnou pláže Costa del Sol, na východ se rozprostírá Středozemní moře, na západ leží mohutná Algecirská zátoka a za ní nejjižnější kus evropské pevniny, jihozápadně leží Gibraltarský průliv a za ním nekonečný Atlantský oceán, na jihu v oparu vidíte pobřeží Afriky s marockým pohořím. Gibraltar je magický, odděluje dvě moře, dva kontinenty a dvě kultury. Je to křižovatka světů. Již po tisíciletí ční do výše jako strážce a po tisíciletí ještě bude stát. Kdo zde stanul a rozhlédl se, ví, proč jsem mu věnoval samostatný odstavec.
No. 5.
Řím, Itálie
Navštívil jsem toto několika milionové město v nejparnějším srpnovém dni a tehdy mě zarazila jedna věc. Město bylo pusté, prázdné, na ulici jsem potkal jen pár lidí. Jaký rozdíl oproti přelidněné Paříži. Prázdné, pusté, rozpálené ulice věčného města působily bizarně. A potom se mezi domy zničeho nic objevilo něco, co se naprosto lišilo od okolních budov jak stylem tak velikostí. Pohlédl jsem pozorně a zjistil, že na konci jedné ulice vidím stěny Kolosea. Věděl jsem, že ho tu najdu, ale i tak jsem byl zaskočen. Gigantické Koloseum, ruiny starého města, vykopávky, pozůstatky lázní, rozvaliny chrámů, staré sloupy ležící mezi trsy suché trávy, kapitolský a paltinský pahorek porostlý středozemními píniemi, tak cizími oku středoevropana... Dýchne tu na Vás síla věků, jako by se zde zastavil čas, představíte si, jaké paláce zde kdysi stály. Dnes po nich zbyly jen rozvaliny. Ale zůstaly zde, leží tu dodnes. Něco takového jinde nenajdete. Dva tisíce let stará civilizace ukrytá v těchto rozvalinách jako by tiše šeptala, je přítomna, nezahladily ji věky, které prošly. Projdete sloupořadím, které téměř hypnotizuje, projdete pozůstatky centra římské říše. Potom vystoupáte na Kapitol, ohlédnete se a máte to vše jako na dlani, uprostřed hlavní třídu, vlevo ruiny paláců, vpravo ruiny lázní a nad nimi pahorky s bizarními korunami stromů zdejší flory, za osamocenými sloupy bývalých chrámů v dálce Koloseum. Potom projdete kolem Kapitolu, sejdete po schodech a jste na náměstí. Na jedné straně vidíte veselé pastelové barvy římských domů, na druhé mohutný kapitol, jehož oslnivě bílá barva je v kontrastu s černými dlažebními kostkami u jeho paty. A zase spatříte Koloseum, v dálce, schované za domy a vrcholky rozpadlých chrámů, které je převyšují. Na druhém konci města ještě leží srdce světového křesťanstva, Vatikán. Jeho rozlehlé náměstí obklopené bílým obloukem sloupořadí hypnotizuje. Ačkoli ateista i já jsem na okamžik cítil pokoru. A na zpáteční cestě zase potkám Koloseum.
No. 6.
Paříž, Francie
Sladká Paříž, město zábavy, vína, šansonů. První pocity byly smíšené. Séna není až tak široká, Nottre Dame mi přišel menší než katedrála v Remeši, o té štrasburské ani nemluvě. Ale potom to začalo přicházet. Paříž mi jako žádné jiné město připomíná Prahu. Řeka, která obtéká město jako stříbrná stužka a meandruje, zelené říční ostrovy spojené spoustou mostů, malebná nábřeží, plná stánků, starších než nejstarší žijící obyvatelé Paříže, se starými knihami, fotografiemi, obrazy a jinými suvenýry. Potom odbočíte z rušného nábřeží, jdete širokou ulicí plnou kaváren a obchodů, vlevo na konci ulice stojí Pantheon, vpravo překrásné lucemburské zahrady, v dáli za nimi věž Eifelovky, někde mezi téměř schovaná Sorbona. Potom projdete zahradami, spletiými uličkami a náhle stanete před dlouhým zeleným pásem Elysejských polí, na jejichž konci se tyčí ocelová konstrukce Eifelovy věže. Čím více se blížíte, tím více si připadáte malí. A jaký je rozhled z věže na město... Právě pod Eifelovkou se řeka lomí, všude kolem vidíte úzké uličky, bloky domů, zelené parky, v dáli na horizontu potom skupinku lesknoucích se mrakodrapů. Cestou zpět míjíte bulvár se spoustou luxusních kaváren a butiků, ale také McDonnaldem, Champs Ellysey, majestátný Vítězný oblouk, projdete zahradami Louveru, jehož sochy jako by Vás sledovaly a pozdě k večeru stanete na druhé straně Sény. V dáli za Vámi zapadá slunce za temnou siluetou Nottre Damu, v dáli před Vámi se v zapadajícím slunci lesknou skleněná těla moderních mrakodrapů a vy teprve nyní skutečně cítíte krásu a vznešenost tohoto města. Nyní již pocity nejsou smíšené, převládá pocit obdivu a dojetí.
No. 7.
Venezia, Itálie
Tam na konci toho dlouhého mostu leží jiný svět, tajemné město na vodě, se spoustou přepychových a tajemných paláců, bludiště úzkých kanálů, klenutých mostů. Tam na konci toho dlouhého mostu leží Venezia, Benátky. Podobné město asi nenajdete. Okamžitě Vás omámí svou tajemnou atmosférou. Plujete Grand Canalem a před Vámi se otevírá fantastcká a fantaskní scenérie. Plujete městem z pohádky, žádné cesty, domy tu rostou přímo z vody. Stojí na mořské hladině, ta se dotýká jejich zdí, objímá je, pohlcuje. Jak podivné, bizarní divadlo. Náhle se před Vámi rozestoupí domy a před Vámi leží širé moře, jen v dálce vidíte poslední domy, na druhém konci té vodní plochy vyrůstá přímo z moře palác s vysokou veží. Váš vodní autobus přiráží ke schodům, které začínají u paláce a zcela nelogicky končí ve vodě. Jak zvláštní pohled. Vejdete na břeh. Hladina moře je sotva pár centimetrů pod Vašima nohama, zjišťujete, že celé to velké náměstí, obklopené paláci se stovkami oken a vysokou věží, poseté stovkami holubů, je několikrát do roka pod vodou. Jste na hlavním náměstí a přece tady za rohem na nábřeží, na němž lidé sedí na stoličkách před restauracemi a svačí, tady za těmi několika schody končí toto podivné město a začíná moře. Tam někde v dálce leží italská Lida a nekonečné pláže a chorvatské ostrovy a hory. Ano, tady pod Vašima nohama začíná jaderské moře. Vlastně začíná už daleko za Vámi.
No. 8.
Italský venkov, Itálie
Je červenec. Nebo možná už srpen. Všude kolem se rozprostírá malebná, zvlněná krajina. Za jedním kopečkem leží druhý, za ním třetí a tak to jde dál. Zlatavě žluté lány obilí jsou všude kolem, místy leží obrovské válce již sklizeného obilí. Na každém kopečku, přímo na vrcholu leží malebná vesnička. V dálce se tyčí tmavě zelený masív centrálních Apenin. Tady jsou nejyšší. Začínají daleko na severu přímo pod Alpami a končí daleko na jihu kousek od Sicílie. Na druhé straně se modrá jako přímka rovný mořský břeh a žlutají se nekonečné písečné pláže. Tam někde na západě za hory leží věčný Řím, kousek odtud na východě se táhne Adriatica, začíná tady u Vasta, pokračuje přes Albu Adriaticu a končí na severu u Rimini. Adriatica, poseta nekonečnou řadou hotelů a pláží s lehátky a slunečníky. A neustále se opakujícími kamennými vlnolamy. A zástupy turistů. Ale tady v kopcích je klid. Vesničky sedí každá na svém kopci a spí v tom líném, odpoledním žáru.
No. 9.
Öresundský most, Švédsko
Ze Švédska bohužel kvůli závadě harddisku mého notebooku nemám fotky. Fotografie Öresundského mostu najdete
zde, nebo zde.
Téměř osm kilometrů dlouhý Oresundský most spojuje Švédsko a Dánsko, respektive předměstí Malmo s předměstím Kodaně. Když přejíždíte z Dánska do Švédska, je Vám, jako byste jeli někam do neznáma, do země na severu. Ačkoli z Dánska do Švédska je to z ostrova zpět na kontinent, třebaže se jedná o poloostrov, máte přesně opačný pocit. Přijíždíte do země, která se táhne od tohoto mostu na sever, zatímco za sebou nechávate zemi, od níž se celá Evropa rozprostírá zase jen na jih. Je to velice zvláštní pocit. Byl jsem ve Švédsku v říjnu a listopadu a slunce je zde v toto roční období tak nízko, že vše kolem Vás dostává úplně jiné barvy, vše má temnězelený odstín s příměsí šedi. Díky malé hustotě zalidnění je i jih Švédska mimo města téměř liduprázdný, jen pár kilometrů od Malmo přijíždíte do pustiny lesů, jezer, skal, ale také melancholických mírně zvlněných plání. Potom stanete na pobřeží, na písčitém pobřeží, kde z písku rostou obrovské trsy tráv. Moře je daleko od Vás, je odliv. Svým způsobem překrásná země. Nezapomenu na chvíle, kdy jsem stál na břehu průlivu jižně od Malmo a hleděl na ladnou, vznešenou, klenutou konstrukci mostu, který se ztrácel v oparu na horizontu. Stále vidím jeho dvě věže uprostřed.
No. 10.
Všechny ostatní města a kraje, které jsem navštívil
Rozervaný Berlín, plný protikladů, starých budov, nových staveb, továren uprostřed města, klikatící se Sprévy. Krásné, v noci nasvícené Drážďany, Kolín ležící na Rýnu, Frankfurt s linkou mrakodrapů. Tichá předměstí Malmo. Strasbourg s podivnými pahýly větev svých stromů a fantastickou katedrálou, Remeš s několika katedrálami, Lyon v údolí Rhóny, Albi s překrásnými mosty a katedrálou na kopci, suchou Provance. Živé Miláno, vlastně celá Pádská nížina. Ancona nebo Gaeta, města na výběžcích do moře, romantická Verona s moderními předměstími, majestátný klášter na hoře Cassino. Belgický Gent s překrásným centrem plným katedrál a uliček, klikatící se linkou tramvají jedoucích úzkými uličkami. Španělská Barcelona se zubatým Montserratem na horizontu, Madrid, hlavní město uprostřed prázdných plání centrálního Španělska, Santiago de Compostela obklopené starými vesničkami postavenými z kamene a uličkami širokými metr, arabská Alhambra v Granadě, Salobreňa pod bílými vrcholhy Mulhacénu s krásnými plážemi a hradem na skále nad městem. Švýcarský Luzern obklopený vrcholky Alp a zátokami jezeza.
Malebné hřbety a údolí Porýní, kopcovitá zalesněná krajina kolem Spessartu. Divoké pustiny, nekonečné lesy s desítkami jezer a skal, i rozdrásaná pobřeží Švédska. Krásné městysy plochého Holandska. Malebné údolí Rhony s Alpami na východním horizontu a francouzským centrálním pohořím na západním horizontu, nekonečné lány polí, pastvin a lesů Francie. Vídeň se svými uličkami, Innsbruck v hlubokém údolí Innu obestoupený hradbou Alp. Ještě nekonečnější lány oliv, suché polopouště španělské Granady, cesty suchou, hornatou pustinou ve Španělsku, konec Evropy na bouřlivém galickém pobřeží Atlantiku. Nádherné alpské podhůří u Lugana, majestátné Alpy zvedající se ostře z pádské nížiny, divoké, pusté hory severních Apenin. Malebné dánské ostrovy porostlé stále se vlnící travou. Rozeklané Alpy, dlouhá jezera, hluboká údolí Rakouska.
Belgické osvětlené dálnice, francouzské přepychové dálnice, španělské pusté dálnice, italské dálnice plné kamionů a aut, rakouské dálnice, neustále v rekonstrukci, švédské dálnice pustinou, německé dálnice bez rychlostního omezení, ale také s místy kde je jen osmdesátka. A nakonec ostatní místa, která jsem navštívil.
